články - ČESKO

Když se mlhy pod Děčínským Sněžníkem rozplynou, bývá odtud jeden z nejúžasnějších výhledů v Čechách. Na stolové hory v Německu, Českosaské Švýcarsko, hřebeny Krušných hor, Lužické hory a prý dokonce až na Ještěd, Milešovku a Hazmburk. Nám byl onen výhled zapovězen, chuchvalce mlhy se přelévaly v údolích pod Děčínským Sněžníkem celé odpoledne. A vytvořily atmosféru pravých amazonských stolových hor, odříznutých od světa, jako z tajemného příběhu Arthura C. Doylea.

„Kutná Hora se svým okolím stala se zásluhou turistiky českým Norimberkem, anebo lépe řečeno českými Athénami. Jako vzdělaný cizinec koří se před nedostihlou krásou byť i zříceného Parthenona, tak zvláště pro svou vlast upřímně zanícený Čech sklání šíji svou, stoje před nesmrtelnými výtvory umělecké práce, kterými podnes hrdě honosí se Kutná Hora.“

„Památná jest hradní kaple, r. 1812 poněkud opravená; malby freskové na stěnách jejích jsou velecennou památkou českého umění XV. i XVI. století. Věž zvaná „Markomanka“ jest velepamátná silnými zdmi; s ploché její střechy rozvíjí se před námi poutavý obraz, ač obzor jest neveliký. Pod námi spojují se proudy Vltavy a Otavy v tok jeden pod kolmými stěnami skalními, porostlými zasmušilou zelení borů a jedlí. V hradě jest hajný, u něhož lze dostati pivo, sýr a chléb, jen z nouze nocleh.“

Ze Znojma na vinici Šobes vede nejhezčí turistická stezka v NP Podyjí. Vyhlídky ze skal do nekonečné zeleně kaňonu a na meandry Dyje, poté sestup k jejím vodám a osvěžení uchozených nohou a na závěr stánek na vinici Šobes, kde bylo rušno a kde jsme neodolali místnímu Rulandskému šedému.

Přečetl jsem si tato slova na webových stránkách města Brumov-Bylnice, a… kdo by odolal takovému pozvání na moravsko-slovenské pomezí, do jižního Valašska, do Bílých Karpat, do hlubokých lesů i na louky plné orchidejí, mezi bohyně nahlížející do dějů budoucích i zbojníky tančící šavlové tance.

V úrodném kraji v podhůří Bílých Karpat se odedávna daří vínu a práce ve vinohradech a vinobraní určují rytmus života místních obyvatel. Jen kousek na východ od Veselí nad Moravou leží obec Blatnice pod sv. Antonínkem, v níž doslova vyzývá k posezení ve sklípku a ochutnání vína jedna z nejmalebnějších vinařských sklepních uliček Slovácka.

„Na to, abyste se potkali s autentickým folklórem, musíte do Velké nad Veličkou nebo čekat týdny v nějaké lisabonské hospodě, než přijde zavírací hodina a sousedi či číšníci vytáhnou nástroje“ – povídal mi v rozhovoru Jan Burian. Nuže, vzhůru do Velké nad Veličkou na Horňácké slavnosti. A jak vyprávěl jeden místní bard, písně Horňácka jsou o životě zdejších lidí. A vskutku, zpívá se v nich o galánkách a vínečku.

Vinařská obec Šatov je obklopena 70 ha registrovaných vinic. Zdá se to být požehnaný kraj, stromy obsypané meruňkami napovídají, že vhodné podmínky jsou zde nejen k pěstování vína. V polovině 19. století ale měli Šatovští největší vinohrady ve Znojemském kraji – 626 ha vinic. Není tedy pochyb, že nedávná minulost zanechala neblahý otisk na šatovském vinařství.

Kateřinská jeskyně se proslavila unikátním hromadným nálezem koster jeskynních medvědů v jednom z komínů. Bohužel kostry již v komíně nejsou, pokud je chcete vidět, musíte do Moravského zemského muzea v Brně. I tak je ale v jeskyni, otevřené veřejnosti od roku 1910, co obdivovat. Téměř sto metrů dlouhý dóm, důsledek dávného rozsáhlého zřícení stropů, je největší ze všech přístupných v Moravském krasu.

Moravský kras, protkaný více než tisícovkou jeskyní, je jednou z nejstarších kapitol moravských dějin. V temných chodbách jeskyň objevili vědci kosterní pozůstatky medvědů, lvů, hyen, ale také stopy po mamutech, nosorožcích, zubrech a sobech. Množství paleontologických nálezů dokazuje, že kdysi dávno v jeskyních objevil vhodné místo pro svůj život také člověk.

Obdélné návsi obklopené selskými usedlostmi, honosné domy a špýchary se zdobenými štíty, kapličky, rybníky. Takové je selské baroko, takové jsou jihočeské vesničky Komárov, Mažice, Klečaty a Zálší nedaleko Borkovických blat. A nějaký ten krok za obcí se člověk nedokouká té vegetační plodnosti. Podmáčený prales borovice blatky, mech se propadá pod nohama, bílé chmýří suchopýru, hmyz lapající masožravá rosnatka okrouhlolistá, ostřice a kapradiny po kolena.

Krajina Soosu je poseta stovkami mofet – výdechů suchého oxidu uhličitého, nesprávně označovaných jako bahenní sopky. Mofety jsou projevem doznívající vulkanické činnosti. Z rozpukané žuly hluboko v podloží uniká oxid uhličitý a hromadí se v terciérních sedimentech jílů a písků. Když po dešti bahno s vodou brání jeho dalšímu unikání, vymílá 10–80 cm široké a hluboké krátery a probublává jimi na povrch.

„Aspoň v obraznosti se tam mohu vždy zatoulat; dovedu se tak přece i jindy dívat se svého zamilovaného Plešivce celé hodiny. Olymp kraje! S vrcholu, věnčeného valem prastarého hradiště a obletovaného všemi démony, co jich ještě žije v představách zdejšího lidu, jakkoli zestřízlivělých, otvírá se panorama do tří čtyř okresů.“

„Na krála, matičko, na krála“ vykřikují vyšňoření legrúti na přezdobených koních a pak se jeden z nich nakloní s napřaženou pravicí směrem k dívce na chodníku a křičí krátkou veršovanou vyvolávku: „Přišla mi smska z Londýna, že toto je krásná blondýna, a jak se na mě pěkně směje, ona určitě něco přispěje!“ A dívka popochází dva kroky ke koni a strká peníze do jezdcovy holínky.

Pod schody buchlovického zámku vyhrává kapela, je před čtvrtou odpoledne a velikonoční sláva pomalu končí. Muzikanti, kteří rozdávali radost od deváté ráno, se loudavým krokem rozcházejí. Dva tři odcházejí na zámeckou toaletu a… za pár chvil se odtamtud ozvou první tóny dalších písniček. Jo, chlapi už dlouho nehráli… A projde kolem mě jeden a povídá: „Důležité je abyste řekli – Kurva, ti ale hráli! a nikoli Ti ale hráli, kurva…“

Čím a kde začít? Snad v Delfách, v dalekém Řecku. Výrazem „dalekém“ mám na mysli vzdálenost časovou. V dávné minulosti, když se antický svět hroutil, prošly Delfami keltské kmeny a nepochybně si odnesly nemalou kořist. Mj. prý i stroj času, přesněji – pro přenos časem. A světe div se, prý neměli nic lepšího na práci, než ho schovat někde na Housce, přesněji řečeno v místech, kde v budoucnu hrad Houska bude stát.

Prozpěvovali jsme si písně cimbálovky Strážničan, když jsme z karpatských kopců a luk nad Radějovem scházeli do Strážnice, města proslaveného slováckým folklórem. Nemuseli jsme se dívat do mapy, stačilo se rozhlédnout a bylo jasné, že tady již není Moravská Kopanice, ale Slovácko. Vlevo vinice, vpravo vinice.

„Kapela vyhrávala a tancujúce veselé páry zaplňovaly celú terasu. Pri prestávkach sa rečnilo a poslucháčstvo s napnutou pozornosťou počúvalo nadšené a oduševňujúce reči. Ženičky naše staraly sa pri týchto výletoch dostatočne o chutné koláče a pečene, aby sa nikto nemusel ponosovať na hlad. Stolom bola zem, po ktorej prestreté obrusy množstvo potravín nosily, a každý si bral, čo sa mu ľúbilo.“

Vraclav leží asi pět kilometrů západně od Vysokého Mýta. Tahle malá vesnice hrála krvavou roli v dějinách Přemyslovců, v dobách, kdy „kolkolem široširé lesy, prales, zvěře hojnost, medvědi, vlci se proháněli“ zde byli na příkaz knížete Svatopluka povražděni přítomní Vršovci.

Vydali jsme se z náměstí v Bechyni po žluté značce směrem na jih po proudu Lužnice. Po několika kilometrech se do Lužnice vlévá potok. Jmenuje se Židova strouha a o jeho jméně koluje několik pověstí. Ale i kdyby jeho jméno bylo docela obyčejné, tak jako jména stovek jiných potoků, kaňon, kterým protéká, zůstává rájem nejen na krátké procházky, ale i pro milovníky přenocování v přírodě. A pro jejich psy.