Horňácko, to je asi 9000 obyvatel v devíti vesnicích blízko slovenské hranice: Velká nad Veličkou, Hrubá Vrbka, Malá Vrbka, Javorník, Lipov, Louka, Nová Lhota, Suchov a Kuželov. A jak mě přivítali na Horňácku? Nikoli slivovicí, ale pálenkou z oskeruší. Oskeruše rostou především na jihu Evropy od Balkánu po Španělsko, ale vzrostlé staleté stromy zdomácněly i na jižní Moravě. Z oskeruší se dělají marmelády, mošty, kompoty, likéry, ale především prý tady každý pálí. Ve Tvarožné Lhotě, nedaleko za hranicemi Horňácka, se každoročně koná slavnost oskeruší (nebo, jak zde říkají – oskoruší) a ve vsi je i oskeruší muzeum. V okolí Tvarožné Lhoty je oskeruší naučná stezka vedoucí k Radějovu a zpět přes kopce Žerotín, Holý vrch a Travičná, kde je rozhledna s vyhlídkou ve výšce 35 metrů. Oskeruše jsou nejmohutnější ze všech druhů jeřábů a rostou osaměle. Ve vinohradech pod kopcem Žerotín u obce Radějov stojí největší z moravských oskeruší – Adamcova (obvod 458 cm, výška 11 metrů, stáří kolem 400 let). Chcete-li si na oskeruších pochutnat, plody se nechávají hodně dozrát, až téměř zhnědnou.


Jeden z mužských horňáckých sborů před Větrákem

Centrem Horňáckých slavností je Velká nad Veličkou. Kromě hudebních vystoupení horňáckých souborů se zde konal tradiční jarmark, výstava drobného zvířectva i výtvarných děl inspirovaných Horňáckem. Zazpívaly mužský sbor z Lipova i Horňácký mužský sbor. Nejkouzelnější prostředí pro horňácký folklór je ale blíže k Bílým Karpatům, kousek za Kuželovem nedaleko slovenských hranic u větrného mlýna, kterému místní říkají podomácku Větrák. Rozhled je odtud téměř na všechny strany – na karpatské louky a políčka slunečnic, lesy a kopce. Větrák je mlýn tzv. holandského typu (zděný s otáčivou střechou) a byl postaven v roce 1842. Obyvatelům okolních vesnic sloužil až do roku 1946, v současnosti je spravován Technickým muzeem v Brně. V 70. letech minulého století byl rekonstruován a celý areál mlýna a okolních hospodářských stavení je dodnes zachován v původním a funkčním stavu. Vstupné do areálu je 50 Kč a v létě je otevřeno denně mimo pondělí. Během Horňáckých slavností se samozřejmě prohlídky nekonaly, ve mlýně byla šatna účinkujících.


Výhled od kuželovského mlýna na Bílé Karpaty


Ke zpěvu na jižní Moravě patří i koštovačka

Na Horňácku zpívá snad každý, své kořeny místní hudci nezpřetrhali. „Ejhle, člověk, chce se zvolat při pohledu na milované Horňáky“, napsal kdysi publicista Jiří Jílek, „mám takovou teorii, že žijí dva životy. Jeden obyčejný, občanský, ukázněný, loajální společnosti a době, ale co chvíli jsou strháváni jakýmsi druhem vášně do života neobyčejného, neobčanského, neukázněného. Oba tyto životy se navzájem prostupují – jednou má navrch ten, jindy druhý, podle toho, jaká je nálada a je-li po výplatě, nebo před ní.“ A jaký to byl zážitek, když oficiální program slavností večer kolem desáté skončil a i ti nejslavnější horňáčtí hudci hráli dále. Nadšení posluchači podpořili muzikanty nabídnutým vínkem, ale povzbuzovat k dalšímu muzicírování nebylo třeba, horňácký zápal a nadšení byly nekonečné. My jsme si prozpěvovali ve společnosti cimbálové muziky Martina Hrbáče a nechávali tady kus našich srdcí. Podléhali jsme Horňácku, vždyť, cituji ještě jednou Jiřího Jílka: „Horňácko není jen kus země, ale i krajina v člověku“. Martin Hrbáč vyhrává na housle od svých čtyř let a už oslavil sedmdesátku. Narodil se nedaleko Kuželova v Hrubé Vrbce blízko bydliště jiného proslaveného horňáckého majstra Jožky Kubíka.


Monastýr sv. Gorazda


Monastýr sv. Gorazda

A právě do Hrubé Vrbky míříme, nikoli ale k Hrbáčům, nýbrž k monastýru sv. Gorazda. Biskup Jáchym, představený monastýru, nás pozval na bohoslužbu a po ní i na skromný společný oběd. V monastýru organizují dětské tábory, mají zde obchůdek, kde si můžete zakoupit pravoslavnou literaturu, publikace o sv. Gorazdovi, pravoslavné ikony i sladké víno Kagor, které prý na objednávku pravoslavné církve přivezli do Ruska z Francie za Petra Velikého. Sv. Gorazd byl žákem sv. Metoděje a po smrti věrozvěsta a učitele byl z Moravy vyštván. Pokračovatele našel až ve dvacátém století, kdy biskup Matěj Pavlík, rodák z Hrubé Vrbky, přijal jméno Gorazd II. Stal se nejen představitelem československé pravoslavné církve, ale i její duší. Jeho život a práci násilně přervala nacistická okupace – byl popraven za pomoc parašutistům, kteří se po atentátu na Heydricha schovávali v pravoslavném chrámu v Resslově ulici v Praze. Novinové výstřižky nám prozradily, jak se protektorátní list Národní Politika vyžíval v pomluvách na hrdinu pravoslavné církve: „Během líčení vyzařovala z něho stařecká úskočnost pravého muže dvou tváří, který, kdyby mohl, zaprodal by za svou záchranu i samotného Boha.“ Gorazd II. vzal před okupačními úřady vinu za skrývání atentátníků na sebe, církev ale nezachránil. Nacisté ho společně s několika kolegy po krutém mučení popravili, další kněží byli deportováni do Německa na nucené práce, církev úředně rozpuštěna a její majetek konfiskován.


Horňácké zpívání

Horňácké slavnosti jsou jen jedenkrát za rok, ale pokud si chcete vyslechnout ve Velké nad Veličkou místní muzikanty, jednou z prvních příležitostí je společný koncert kapely Čechomor a cimbálové muziky Martina Hrbáče 19. srpna. A nepochybně uslyšíte i písně o Horňácku, které vyprávějí o galánkách a vínu, třeba tu „Kdybych já byl sedláckým synkem, napájal bych děvčátka vínkem“.

Zajímavé adresy:
www.monastyrsvgorazda.cz
www.hornacko.net
www.obecvelka.cz

Další články z regionu:
Velká Javořina, česko-slovenská setkání a mongolský poklad
Ze Strážnice za vínem do sklepních uliček Petrova
Blatnice pod sv. Antonínkem: Vinice a vinařské búdy pod karpatskými kopci
Vlčnov: Jízda králů a koštování v búdách