články

Krok za krokem stoupáme k vesničce Nikea, jejíž bílé domky stojí na samé hraně kaldery, na skalách vysokých několik stovek metrů. Od moře nárazově fouká silný vítr, který znesnadňuje chůzi na úzké kozí stezce. Vpravo se otevírá výhled na sady a úrodná terasovitá políčka směrem k moři, vlevo na kráter Stefanos, po jehož dně se v poli bublajících fumarol prochází několik lidí.

Séga – tenhle tanec vás dostane. Černé rozesmáté tváře, ženy v barevných šatech, a ta barevnost jim tolik sluší, zdálo se mi neuvěřitelné, jak rychle dokáží v rytmu bubnů dělat drobné krůčky a přitom nezvedat chodidla od země. Tvrdí se, že nezvedání nohou symbolizuje okovy, které kdysi tížily otroky dovážené na Mauricius a v jejichž společenství se séga vyvíjela. A potomci otroků tančí ségu dodnes. Čím méně se zvedají nohy, tím více se pohybují boky. A tak tvrdím, dostane vás tahle séga.

Jaké bylo Turecko v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Pravidla ochrany antických památek, jimiž je především západní Turecko doslova poseté, nebyla tak přísná jako dnes a dávala ojedinělým návštěvníkům dostatek volnosti.

„Aspoň v obraznosti se tam mohu vždy zatoulat; dovedu se tak přece i jindy dívat se svého zamilovaného Plešivce celé hodiny. Olymp kraje! S vrcholu, věnčeného valem prastarého hradiště a obletovaného všemi démony, co jich ještě žije v představách zdejšího lidu, jakkoli zestřízlivělých, otvírá se panorama do tří čtyř okresů.“

Hladila jsem delfína v Tin Can Bay, válela se v dunách bílého písku na ostrově Fraser, koupala se na pohádkové Airlie Beach, zahrála si na didgeridoo v Alice Springs, vylekala dinga v noci u svého stanu v MacDonnell Ranges a rozhlédla se na Austrálii z posvátné skály Uluru. Australské dobrodružství pokračuje, před námi je cesta z Uluru do Darwinu a po západním a jižním pobřeží zpět do Sydney.

„Na krála, matičko, na krála“ vykřikují vyšňoření legrúti na přezdobených koních a pak se jeden z nich nakloní s napřaženou pravicí směrem k dívce na chodníku a křičí krátkou veršovanou vyvolávku: „Přišla mi smska z Londýna, že toto je krásná blondýna, a jak se na mě pěkně směje, ona určitě něco přispěje!“ A dívka popochází dva kroky ke koni a strká peníze do jezdcovy holínky.

Jaká byla Libye v roce 1966? Malý obrázek si můžete udělat z fotografií Mirky Baštové. Po dlouhých stovkách let, kdy vládli na dnešním libyjském území cizinci – Osmané, Italové, Britové, Francouzi, uběhlo pouhých 15 let od vyhlášení samostatnosti. Do vojenského převratu Kaddáfího, který sesadil z trůnu libyjského krále Idrise I., zbývaly tři roky.

Věhlasné pyramidy faraonů Chufua, Rachefa a Menkaurea v Gíze jsou už dnes prakticky součástí Káhiry a samozřejmým cílem velikého množství návštěvníků. S tím souvisí i hustý provoz, plná parkoviště, smog, prodejci a průvodci. Pyramidy v Dahšúru jsou však neméně atraktivní a díky jejich vzdálenosti od hlavního města bývá setkání s nimi mnohem intimnější.

Japonci kdysi určili tři nejkrásnější scenérie své země, tři nejkrásnější zahrady, nemohli vynechat ani tři nejslavnější hrady – Kumamoto, Macumoto a Himedži. Posledně jmenovaný je z nich možná úplně nejslavnější, vždyť díky své kráse bývá vděčnou filmovou historickou kulisou, natáčel zde Akira Kurosawa i Američané scény do filmu Poslední samuraj.

Pod schody buchlovického zámku vyhrává kapela, je před čtvrtou odpoledne a velikonoční sláva pomalu končí. Muzikanti, kteří rozdávali radost od deváté ráno, se loudavým krokem rozcházejí. Dva tři odcházejí na zámeckou toaletu a… za pár chvil se odtamtud ozvou první tóny dalších písniček. Jo, chlapi už dlouho nehráli… A projde kolem mě jeden a povídá: „Důležité je abyste řekli – Kurva, ti ale hráli! a nikoli Ti ale hráli, kurva…“

Čím a kde začít? Snad v Delfách, v dalekém Řecku. Výrazem „dalekém“ mám na mysli vzdálenost časovou. V dávné minulosti, když se antický svět hroutil, prošly Delfami keltské kmeny a nepochybně si odnesly nemalou kořist. Mj. prý i stroj času, přesněji – pro přenos časem. A světe div se, prý neměli nic lepšího na práci, než ho schovat někde na Housce, přesněji řečeno v místech, kde v budoucnu hrad Houska bude stát.

Luděk Wellner se účastnil prací českého egyptologického ústavu na egyptských vykopávkách a je autorem několika knih s egyptskou tématikou. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o svém vztahu k Egyptu a jeho historii, o Nilu, pyramidách i o mumiích v českých sbírkách.

Toužila jsem dýchat Austrálii, její buš, moře, pustiny a ticho. Před námi je 75 dní putování Austrálií. Kilometry ani nepočítáme, bude jich přes 25 tisíc. Jediným plánem je objet celou Austrálii a zabloudit i do tzv. Rudého středu ke skále Uluru. Jedeme do neznáma, neřešíme co, jak, kdy, proč. Jen my a naše auto nazvané Cedníček.

Nedotčené bělostné pláže lemované palmovými háji, na břehy narážející vlny nesoucí surfaře, vulkanické jezero v kaldeře sopky Rinjani, jedné z nejvyšších v Indonésii, vesničky muslimských Sasaků, hotelů tak akorát, aby nebylo přelidněno – to je ostrov Lombok, pouhých několik desítek kilometrů od východních břehů pulzujícího Bali.

V rozžhaveném Saigonu si kupujeme výlet do delty Matky řek – Mekongu. Naším průvodcem je mladý kluk obstojně mluvící anglicky. Představuje se jako Mr. Lovely, prý mu tak říkávala maminka, když byl malý. No, opravdu je to jeden z nejpohlednějších Vietnamců, co jsem viděla. Autobusem míříme na jih do města My Tho asi 100 km od Saigonu, východiska do delty Mekongu.

„Jeruzalém včetně jeho nesčetných tichých, turisty nevyhledávaných koutů, je nádherný a povznášející. Ale každý kousek země má své kouzlo“, vypráví o Izraeli ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Prozpěvovali jsme si písně cimbálovky Strážničan, když jsme z karpatských kopců a luk nad Radějovem scházeli do Strážnice, města proslaveného slováckým folklórem. Nemuseli jsme se dívat do mapy, stačilo se rozhlédnout a bylo jasné, že tady již není Moravská Kopanice, ale Slovácko. Vlevo vinice, vpravo vinice.

„Antarktida je kouzelná, ale mě nejvíce oslovuje lidský faktor – Antarktida je kontinent, kde ještě nevystřelil člověk na člověka“ říká v rozhovoru pro www.cestomila.cz Jaroslav Pavlíček, polárník a zakladatel antarktické stanice Eco-Nelson. Vypráví o Antarktidě, programech, které podstupují dobrovolníci na ostrově Nelson, turistickém boomu, který ohrožuje mrazivý kontinent i o Karlu Krylovi.

Turecký rybář se tváří zavile, z jeho vrásčité tváře nelze vyčíst, zda nás smete příští vlna rozpoutaná Poseidónovým trojzubcem, nebo máme ještě nějakou naději na návrat do klidných vod přístavu. Na můj vkus se nad potopeným starověkým městem Simena, které zde před osmnácti stoletími smetlo zemětřesení, kymácíme přespříliš. Pokud nás nějaká vlna převrhne, porušíme navíc turecké zákony, neboť se zde nesmí plavat a potápět, ani vylézat přímo z vody po starověkých schodech.

Na chatě Waihohonu v národním parku Tongariro pro nás její maorský správce Anthony připravil večerní welcoming ceremony. Scénář odpovídal tradiční ceremonii, která provází návštěvu maorských vesnic. Náčelník přivítá hosty proslovem a písní. Řada je pak na hostující straně a jejím vůdci, aby poděkoval za pohostinnost a přivítal se s hostiteli.