články

Říká se téhle řecké skále „Gibraltar východu“ a vskutku vypadá jako menší bratříček britské hory. Zdá se neobyvatelná ta strmá výspa Peloponésu, ale i tam nahoře bývala lidská hnízda – pevnost, cisterny a kostely stovky metrů nad indigovým mořem. V 60. letech minulého století zde prodávali polorozpadlé domy, staletí rozežírané slaným mořským vzduchem, v přepočtu asi za dnešních 80 eur. Dnes stojí statisíce.

V úrodném kraji v podhůří Bílých Karpat se odedávna daří vínu a práce ve vinohradech a vinobraní určují rytmus života místních obyvatel. Jen kousek na východ od Veselí nad Moravou leží obec Blatnice pod sv. Antonínkem, v níž doslova vyzývá k posezení ve sklípku a ochutnání vína jedna z nejmalebnějších vinařských sklepních uliček Slovácka.

Jsou jich desítky a přece jen jedna. Kytice hor v masívu Ortles-Cevedale a nejkrásnější z nich – Gran Zebrù. Legenda vypráví, že tam nahoře žije kastelán, který uvádí duše šlechetné a urozené do nebeského království. Jeho jméno v životě pozemském bylo Johannes Zebrusius. A právě pod Gran Zebrù na chatě Città di Milano začala naše čtyřdenní horská túra národním parkem Stelvio.

„Na to, abyste se potkali s autentickým folklórem, musíte do Velké nad Veličkou nebo čekat týdny v nějaké lisabonské hospodě, než přijde zavírací hodina a sousedi či číšníci vytáhnou nástroje“ – povídal mi v rozhovoru Jan Burian. Nuže, vzhůru do Velké nad Veličkou na Horňácké slavnosti. A jak vyprávěl jeden místní bard, písně Horňácka jsou o životě zdejších lidí. A vskutku, zpívá se v nich o galánkách a vínečku.

Vinařská obec Šatov je obklopena 70 ha registrovaných vinic. Zdá se to být požehnaný kraj, stromy obsypané meruňkami napovídají, že vhodné podmínky jsou zde nejen k pěstování vína. V polovině 19. století ale měli Šatovští největší vinohrady ve Znojemském kraji – 626 ha vinic. Není tedy pochyb, že nedávná minulost zanechala neblahý otisk na šatovském vinařství.

Thayatalweg – dálková červeně značená trasa pojmenovaná podle řeky Thaya (česky Dyje) – měří 185 km a vede z Nebelsteinu do Retzu. Vydáváme se na její asi desetikilometrový úsek vedoucí přes vyhlídku Überstieg a kopírující meandry řeky mezi zříceninou hradu Kaja a městečkem Hardegg. A když v létě zdobí vody Dyje rozkvetlé trsy lakušníku, je z této trasy ta nejhezčí v celém Podyjí.

Mani, tajuplný a po dlouhá staletí nedostupný kraj na jihu Peloponésu, kde vládli tzv. kapitáni a krevní msta. Vesnice v horách dodnes zdobí kamenné věže postavené na obranu proti vetřelcům. Původ obyvatel Mani je zahalen tajemstvím. Do oblasti kdysi pronikali slovanští nájezdníci, někteří se snad usadili. Ale mnohem přitažlivější je teorie, že místní obyvatelé jsou potomky Sparťanů, jejichž město bylo srovnáno se zemí a kteří se před dalším pronásledováním uchýlili do hor na jihu Peloponésu.

Kateřinská jeskyně se proslavila unikátním hromadným nálezem koster jeskynních medvědů v jednom z komínů. Bohužel kostry již v komíně nejsou, pokud je chcete vidět, musíte do Moravského zemského muzea v Brně. I tak je ale v jeskyni, otevřené veřejnosti od roku 1910, co obdivovat. Téměř sto metrů dlouhý dóm, důsledek dávného rozsáhlého zřícení stropů, je největší ze všech přístupných v Moravském krasu.

Petr Kučera přeložil čtyři romány nejznámějšího tureckého spisovatele Orhana Pamuka (např. Jmenuji se Červená; Bílá pevnost). Učí turecký jazyk a literaturu na FF UK, studoval na Ankarské univerzitě i Bosporské univerzitě v Istanbulu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o minulosti i současnosti Turecka, o jeho kultuře i politice.

Peloponés, hornatý poloostrov na jihu Řecka – vydáváme se za byzantskou kulturou, antickými svatyněmi, po stopách řecké války za nezávislost a do nedostupného Mani, kraje nemilosrdné vendety. Během týdenního putování projedeme trasu Nafplio, Mykény, Epidauros, Sparta, Mystras, Gythio, Vathia, Gerolimenas, Monemvasia.

Moravský kras, protkaný více než tisícovkou jeskyní, je jednou z nejstarších kapitol moravských dějin. V temných chodbách jeskyň objevili vědci kosterní pozůstatky medvědů, lvů, hyen, ale také stopy po mamutech, nosorožcích, zubrech a sobech. Množství paleontologických nálezů dokazuje, že kdysi dávno v jeskyních objevil vhodné místo pro svůj život také člověk.

Pro milovníky spánku bylo ono ráno, pokud se o něčem takovém dá vůbec hovořit, dost drsné. Jediný přímý spoj z Darwinu do Cairns odlétal pět minut po páté ráno. Nemluvě o check-inu, který se otevíral ještě o 2 hodiny dřív. Bylo celkem legrační čekat na ranní transfer na letiště, když centrum Darwinu ještě žilo nočním životem. My jsme ale nelitovali – věděli jsme, že nás čeká Sluneční stát (tak zní oficiální přezdívka) Queensland.

Obdélné návsi obklopené selskými usedlostmi, honosné domy a špýchary se zdobenými štíty, kapličky, rybníky. Takové je selské baroko, takové jsou jihočeské vesničky Komárov, Mažice, Klečaty a Zálší nedaleko Borkovických blat. A nějaký ten krok za obcí se člověk nedokouká té vegetační plodnosti. Podmáčený prales borovice blatky, mech se propadá pod nohama, bílé chmýří suchopýru, hmyz lapající masožravá rosnatka okrouhlolistá, ostřice a kapradiny po kolena.

Jedeme podél jihoaustralského pobřeží z Port Fairy směrem na Port Campbell a Princetown. Projedeme dva národní parky – Bay of Islands Coastal Park a Port Campbell NP. Členité pobřeží plné zatáček nám dá zabrat, z vyhlídek ale vidíme nejdivočejší pobřeží bičované vodami a větry Jižního oceánu, které za desítky milionů let vytvořily kamenné věže tyčící se hrozivě z mořských vln.

Přístav Cancale nedaleko Saint-Malo byl bez vody, moře daleko, severovýchod Bretaně je proslulý svým odlivem. Jako v pohádce se v oparu v dálce vypíná silueta kláštera Mont-Saint-Michel, ale tam je již Normandie. Na obnaženém bahnitém dně se povalují loďky, mezi nimi kráčí vesničané v holínkách a v blátě hledají ústřice. Za pár euro mi jich půltucet naservírovala na plastový tácek paní ve stánku v přístavu. Nesmí k nim chybět citrón, pečivo a sklenka bílého vína.

Na věžích Prambananu se před námi otevřely legendy a mýty hinduistického světa – mocní bohové a bohyně v barvitých vtěleních, svatí mužové, strašliví démoni rákšasové a opičí vládce Hanumán se svou armádou, Garuda, král všeho ptactva, nágové, nebeské víly apsarasy, příběhy o neobyčejných i obyčejných lidských osudech. Jakoby se veškerá staroindická fantazie před námi zhmotnila a ve světlech planoucích ohňů tančil sám Ráma.

Je desátá hodina večerní a okna Ratstrinkstube se dnes naposledy otevírají. V jednom z nich postava generála katolických vojsk Tillyho, ve druhém radní protestantského Rothenburgu Nusch zvedající k ústům pohár. Postavy zobrazují legendu z roku 1631. Radní města nabídli nepřátelskému vojevůdci pohár obsahující tři a čtvrt litru nejlepšího vína. Rozmarný generál slíbil, že nenechá město drancovat svými vojáky, pokud ho jeden z radních dokáže vypít najednou. A Rothenburg ob der Tauber stojí dodnes.

Krajina Soosu je poseta stovkami mofet – výdechů suchého oxidu uhličitého, nesprávně označovaných jako bahenní sopky. Mofety jsou projevem doznívající vulkanické činnosti. Z rozpukané žuly hluboko v podloží uniká oxid uhličitý a hromadí se v terciérních sedimentech jílů a písků. Když po dešti bahno s vodou brání jeho dalšímu unikání, vymílá 10–80 cm široké a hluboké krátery a probublává jimi na povrch.

Ďáblovy kuličky jsou dle domorodé víry vejce duhového hada. Nuže, naskládal je prapodivně, ta svá žulová vejce. Tyhle zaoblené kameny jsou do sebe někde bizarně zaklíněné, jinde na sobě jen tak zlehka postávají, zdánlivě by stačilo silně fouknout a odkutálely by se.

Krok za krokem stoupáme k vesničce Nikea, jejíž bílé domky stojí na samé hraně kaldery, na skalách vysokých několik stovek metrů. Od moře nárazově fouká silný vítr, který znesnadňuje chůzi na úzké kozí stezce. Vpravo se otevírá výhled na sady a úrodná terasovitá políčka směrem k moři, vlevo na kráter Stefanos, po jehož dně se v poli bublajících fumarol prochází několik lidí.