Naše civilizace rozvinula turismus do dokonalosti. Během necelého dne se můžeme ocitnout na druhé straně zeměkoule a povalovat se tam dny či týdny na písku u moře. Ztrácí se ono putování, ztrácí se sama cesta. Co může ona cesta člověku dát?
Pěší putování člověka učí. Učí ho např. trpělivosti a rozložení sil v době, v níž od života žádáme dosažení všeho teď a okamžitě. Člověk je přitom spjat s prostředím, kterým putuje, a má příležitost se rozhlédnout. To mu cestování letadlem či autem příliš nenabízí. Na cestě zažíváme přízně i nepřízně, vyzkoušíme svou odolnost vůči něčemu neočekávanému, neboť každá cesta přináší překvapení. Člověk se během pěšího putování také zklidní. Vnímám to i sám na sobě, a proto rád chodím pěšky. nemívám u sebe ani mobil a nenechávám se ničím rušit. Na druhou stranu při rychlém cestování je člověk nervózní, zda včas a v pořádku dorazí, zda vše dobře dopadne atd.

V jakou chvíli se z chodce na výletě, který si užívá přírodu a lepší vzduch, stane poutník?
Poutníkem je člověk tehdy, když má nějaký cíl. Cílem by mělo být nějaké místo, které je prostoupeno duchovní atmosférou. Neměla by to být jen památka nebo přírodní úkaz, ale místo, které mě duchovně osvěží. Ať je to kostel, ruiny či vykopávky nějaké posvátné stavby, podstatný je onen duchovní cíl.

Proč by měla být katolická poutní cesta dobrá i pro nevěřícího či jinověrce? Učí pouť pokoře?
Ano, učí pokoře, člověk pozná, že není vše v jeho moci, že není pánem, ale součástí stvoření. Putující si zároveň více uvědomí i sám sebe, má dostatek času být sám se sebou, protože v životě naopak často utíkáme od sebe, nahlížíme na sebe pouze ve vztazích pracovních či společenských, žádáme jen zábavu a rozptýlení. Člověk si urovná hodnoty, pochopí, co ho lidsky posouvá někam dopředu. Z toho důvodu myslím, že pouť je dobrá i pro ty, kteří se k žádné církvi nehlásí.


La Salette

Jsou některá poutní místa společná více církvím? Jako Harissa v Libanonu, která je zasvěcena panně Marii a je poutním místem křesťanů i muslimů.
Harissa, jako společné poutní místo pro křesťany i muslimy, mě opravdu oslovila. Nebyl jsem tam během svátku, ale v obyčejný všední den a přesto jsem potkal skupinky muslimů i křesťanů. Druhé takové místo ale neznám.

Například v Íránu je běžné navštěvovat hroby významných básníků, nechybí něco podobného naší civilizaci?
Zažil jsem v Šírázu na jihu Íránu, jak lidé přicházeli k hrobu velkého perského básníka Haféze. Byl pátek, což je v muslimských zemích volný den. Byli tam lidé starší i mladší, spousta rodin s dětmi. Z toho místa vyzařoval pokoj a klid, cítil jsem, jak si všichni váží své kultury a jejích velikánů. Nebyla to náboženská pouť, ale skutečné setkání s Hafézem a tedy i s vlastními kořeny. Přestože je Hafézova hrobka přímo v Šírázu, atmosféra byla úplně jiná než v živém a hlučném městě. Měl jsem z toho radost a opravdu si říkám, že by bylo dobré, kdyby se i u nás toto kulturní sepětí trochu obnovilo. Myslím, že Slavín na pražském Vyšehradě je symbolem a že každý kulturní člověk, pokud přijede do Prahy, by měl zavítat nejen na Hrad a do katedrály, nejen do galerií a muzeí, ale také na Slavín. Sám tam rád chodím, vždy mě to potěší a povzbudí, už znám nazpaměť, kde kdo leží, básníci, literáti, malíři i další významné osobnosti. Člověk tam ucítí národní identitu, setkává se s kulturním odkazem mnoha předešlých generací. To nemá nic společného s nacionalismem či šovinismem. Přestože člověk zná díla těch, kteří jsou tam pohřbeni, čte např. jejich knihy či poslouchá jejich hudbu, tak když spočine na místě jejich ostatků, je to rozdílný pocit a prožitek.

Nestává se i dnešní katolická pouť také trošku turistickým průmyslem? Vždyť se vymýšlejí nové poutě, vydávají se příručky, jsou různé slavnosti, pije se alkohol. Nečeká poutě podobný osud jako půst, který se např. v islámském světě zvrhl v přejídání po večerech?
Konzumní způsob života nepochybně zasahuje i do těchto míst, kde se nejednou nabízejí umělecky nehodnotné předměty. Dnes se onen smysl chození pěšky vytrácí, protože se většinou i na poutní místo dojede autem. K pouti – alespoň podle mého názoru – patří, že si člověk také něco odřekne a nebude hned vyhledávat restauraci, kde se pohodlně a dobře nají. Tradice pěšího putování se ale u části mladé generace zase ujímá. K tomu by ovšem mělo patřit, že si člověk odřekne trochu v jídle, takže duchovní naladění podpoří i tělesná askeze (nemluvím o hladovění). Na katolických poutních místech bývá často noční bdění. Je to jistě pěkná zvyklost: unavený člověk se nevyspí, nevěnuje se pohodlí a odpočinku, ale modlitbám a duchovnímu programu. V poslední době je to stále četnější jev a nezapírám, že se mi to líbí.


Częstochowa

Kdysi jsem četl, že sv. František nadšeně rozprávěl, co že je na cestách největší radostí – když bude promočený, hladový a půjde ke svým bratřím a bude se těšit, jak se nají a zahřeje a oni ho vyhodí a ani místa ke spánku mu nenabídnou. I to tedy patří k poutím… zažil jste něco podobného na poutích?
Pokud v posledních letech přijedu na poutní místo, jsem ten, kdo slaví bohoslužbu, čili se samotnou poutí nemám tolik zkušeností. A to, o čem píše sv. František, do toho mám hodně daleko. Kdyby mě kdokoli vyhodil odněkud, kde chci přespat, asi bych byl dost rozladěn, nemám v těchto situacích tolik odolnosti jako František Lízna, který totéž ve svých knížkách popisuje.

Právě kněz František Lízna se na nejednu dlouhou pěší pouť vydal a leccos podobného na nich prožil. Ta pouť, o které chci hovořit, měřila 1600 km a tehdy došel ze slovensko-polsko-ukrajinského pomezí až k mysu Chersonés na Krymu. František Lízna vyprávěl, že ho pouť vyléčila. Zmizela mu pokročilá rakovina, lékaři mu tehdy nedávali naději.
Svého spolužáka z teologické fakulty pátera Františka Líznu obdivuji. Je opravdu poutníkem v tom nejautentičtějším slova smyslu. On přijímá všechny radosti, ale i všechny strasti, které k pouti patří. Nečiní tak z nějakého exhibicionismu, ale z duchovní pravdivosti. A věřím, že když se člověk do duchovní pouti ponoří naplno, musí to mít nějaký vliv i na tělesnou schránku. František Lízna je nadále mezi námi, jeho příběh je obdivuhodný, vždyť měl před sebou, vzhledem k rakovině a lékařským prognózám, nepříliš dlouhou perspektivu života. A zdá se, že je vyléčen, nebo alespoň, že je mezi námi déle, než se předpokládalo.

Na Blízkém východě se na náboženské poutě vydávají lidé přes hrozby děsivých teroristických útoků, stačí zmínit šíitské poutníky, na které jsou páchány atentáty v iráckém městě Karbalá. Co žene poutníka přes reálné nebezpečí smrti do Karbalá?
Smyslem pouti je, aby člověk byl sám se sebou, aby putoval do duchovně nabitých míst spojených se svými kořeny, aby poznal, že není sám a měl společný duchovní prožitek – tohle, předpokládám, je hnacím motorem těch, kteří putují navzdory nebezpečí do Karbalá. Byl bych rád navštívil Karbalá, ale vzhledem k vyhrocené bezpečnostní situaci mně cestu nedoporučili.


Fatima

Vy jste Irák navštívil. Jaké dojmy máte ze země, kam turisté, až na výjimky na kurdském severu, dosud nejezdí?
Když jsem byl v Erbilu, hlavním městě Kurdistánu, vnímal jsem, jak je snaha po zvýšení životní úrovně a po otevření kontaktů společenských i ekonomických, mnohdy strašně necitlivá k historickému místu. Uprostřed Erbilu stojí citadela stará snad až 7000 let a okolo jsou nově postavené moderní budovy bank a západních společností. Jako by se historie vyčleňovala a stávala se jen nějakou vzpomínkou nebo ozdobou – to mi vadilo. A zvláště na Blízkém východě, vždyť tam kde šlápnete, tam prošla historie a velké kultury.
Bezpečnostní situace v Iráku je dosud špatná. Bohužel křesťané jsou vytlačováni z jižního a centrálního Iráku na sever, stává se z nich ostrůvek, a přestože jsou na území dnešního Iráku již od 2. století, hrozí, že brzy nebude v Iráku žádný křesťan. Za povstání Kurdů v 70. letech byli křesťané vyháněni na jih, nyní zase před šíitským radikalismem utíkají zpět na sever, zažívají tedy za posledních několik desetiletí již druhý exodus. Vytvoření demokratického uspořádání je v Iráku nesnadné a minulý podzim jsem necítil mezi Iráčany optimismus.

V horách se člověk cítí blíže Bohu. Touláte se rád v horách?
Velmi rád se toulám v horách a rozhodně jim dávám přednost před mořem. Díky jednomu příteli trávím každoročně týden v Alpách. Vyrážím na náročné túry, po nichž mám pořádně unavené nohy, ale cítím se úplně očištěn. Zároveň je příjemné, že mě tam nikdo nepoznává, takže nemusím znovu a znovu odpovídat, zda jsem či nejsem zklamán z vývoje naší společnosti. Nuže, rád chodím na vysokohorské túry, ale rozhodně nikde neriskuji. Můj výškový rekord je 4206 metrů, tehdy jsem za vedení horského vůdce vystoupil na Alphubel nad střediskem Saas Fee. Přivítal bych, kdybych měl čas vyjet si do hor alespoň dvakrát třikrát do roka. A to přesto, že nesnáším výšky. Během alpského týdne si na ně totiž zvyknu, ze začátku se sice trošku třesu, ale za několik dní se již podívám do strže pod sebou a překonávám strach, což je pro mne zajímavá osobní zkušenost. Bohužel každoroční nával turistů i stavební činnost Alpy ohrožují, vždyť na některých alpských trasách je člověk, zvláště v létě, obklopen takovým množstvím lidí…


Lurdy

Kdysi jste byl v Bělorusku a nabádal, že tento národ hodně vytrpěl a že bychom na něj neměli zapomínat. A že lidské dějiny jsou drženy právě těmito obyčejnými lidmi, které nezaznamená televizní kamera, ale kteří posunují naši lidskost někam dál.
Nejenom v Bělorusku, ale i v jiných diktátory ovládaných zemích, se setkávám s lidmi, kteří dávají přednost – trochu pateticky řečeno – životu v pravdě. Oni se nespokojují s tím, co je kolem nich a především nepodléhají lži. Solženicyn kdysi říkal „nežít ve lži“ – ano, s těmito lidmi se potkávám, mívají krušný život, často skončí ve vězení a co je úžasné, v mnohých případech jsou podporováni svými rodinami. Oni riskují budoucnost svých dětí, ale nepřipustí, aby se děti staly rukojmími. Takoví lidé opravdu posunují lidství někam dál. A na těchto lidech náš svět duchovně stojí. Nepodceňuji určitou taktiku v chování, kompromisy, vždyť je musíme dělat všichni. Ale toto jsou ryzí lidé, kteří jsou o něčem přesvědčeni a toto přesvědčení drží v čas i nečas, jsou to lidé, kterým jde o důstojnější život a kteří se nenechají manipulovat a zotročit. Ti jsou pro mne oázou, studánkou, stávají se pro mne posilou. To jsem zažil právě i v Bělorusku.

Jaká pouť je Vám nejbližší?
Byl jsem v Santiagu de Compostela a to místo na mne působilo úžasně. Zavzpomínám ale na dětství a na malé poutní místo Maková hora na Příbramsku. Tatínek se narodil u Rožmitálu pod Třemšínem a na Makovou horu jsme putovávali vždy v červenci. Většinu trasy pěšky, vždy nejméně 14–15 kilometrů, což bylo na sedmi osmiletého chlapce poměrně dost. Mám hezké vzpomínky na to, že jsme si vždy upřeli trochu jídla, vždy jsme tam přespali, ale dlouho do noci bděli. To mi utkvělo v paměti. Ten kostelíček je velmi jednoduchý, vždyť je to jen lokální poutní místo, ale dodnes tam jednou za dva tři roky naprosto anonymně vyrazím.

Jsou za námi letní měsíce, jakou jste měl Vy dovolenou kromě alpského týdne?
Nějaký čas jsem ještě strávil na Broumovsku, které mám ve velké oblibě. Je to trochu zapomenutý, ale dnes opět objevovaný kraj. Mám tam prochozené Broumovské skály, znám takřka každý metr; to ovšem neznamená, že neobjevím něco nového. A pokud to okolnosti dovolí, snažím se každý den takových dvacet, někdy až třicet kilometrů ujít, vždyť, jak jsem říkal na začátku, pěší putování člověka učí.

Mons. Václav Malý (1950)
V únoru 1977 podepsal Chartu 77, v roce 1981 mluvčí Charty 77, člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, za komunistického režimu vězněn, pracoval mj. jako topič. Spoluzakladatel a první mluvčí Občanského fóra.
Od roku 1990 působí jako kněz v Praze, v roce 1996 byl jmenován kanovníkem Metropolitní kapituly u sv. Víta a titulárním biskupem marcelliánským a pomocným biskupem pražským. Je předsedou rady Iustitia et pax při české biskupské konferenci, která vystupuje proti porušování lidských práv v ČR i ve světě.

Titulní foto Petr Nejedlý, Ilustrační foto Irka Chlopczykova.

Článek o pouti za íránským básníkem Hafézem do Šírázu:
Přes hory a doly do íránské krčmy