články

„Člověk nemůže procestovat celý svět, aniž by za to nezaplatil odpovídající dávkou povrchnosti a zjednodušování“, vysvětluje v rozhovoru pro www.cestomila.cz hudebník Jan Burian, který vydal mj. poetické průvodce Islandem, Portugalskem a Chile.

„Dokud neuvidíš Nikko, nepoznal si, co je krásné“ – říká jedno staré japonské přísloví. Ve starobylém Nikku se Japonci obracejí ke své ztracené minulosti, v Nikku ožívají nepokořitelní samurajové.

Historik doc. PhDr. Jan Klíma napsal pro Nakladatelství Lidové noviny Dějiny Portugalska, Dějiny Brazílie, Dějiny Angoly a Dějiny Mosambiku. Díky jazykovým znalostem a zkušenostem z lusofonní Afriky je tím nejpovolanějším na povídání o minulosti, současnosti i budoucnosti Angoly a Mosambiku.

„Máte možnost navštívit jen tu pozlacenou část Barmy, kterou vám chce vojenský režim ukázat“ říká ředitelka Burma Center Prague Sabe Amthor Soe v rozhovoru pro www.cestomila.cz. Vypráví o turistice v Barmě, barmském venkovu, starém královském městě Pugan, o pomoci pronásledovaným barmským menšinám a násilí vládnoucí vojenské junty.

Bylo by fascinující proplouvat kanály starého města šogúnů, ale Edo nenávratně zmizelo v dávných časech. Místo něj je zde velkolepé Tokio. Takové, jaké je popsal v knize „Skrytý řád – Tokio v průběhu 20. století“ architekt J. Ašihara, který se sám na modernizaci válkou zničeného města podílel. Ašihara srovnával jakýsi vnitřní skrytý, těžko zachytitelný a od minulosti odpoutaný řád japonského velkoměsta se starším řádem Paříže, výrazně viditelnějším, ale omezujícím, zastaralým a zkostnatělým. Na druhé straně viděl tokijský řád jako tvořivý a progresivní, otevřený postmoderní době.

Neprostupné prahvozdy plné borovice blatky, v nichž leží kmeny přes další spadané stromy, které se již nikdy znovu nevztyčí k životadárnému slunci a modrým oblakům a zůstanou v temných zákoutích rašelinou zčernalé vody. Jak snadné zbloudit v nekonečné síti borůvčí, bažinatého, vodou prostoupeného mechu, v tom bludišti pochmurných stínů uprostřed močálů. Jsou to pohádkové lesy. Nebo snad lesy pohádek?

Naše první dojmy z Vietnamu? Šílené dusno, neskutečný provoz na ulicích a spousta chuťových lákadel vyzývajících k ochutnání. Z hanojského letiště se dostáváme do centra městským autobusem, jehož jízdné je proti ostatním možnostem přepravy vysloveně legrační – v přepočtu kolem tří korun za hodinovou jízdu. Letištní zastávku autobusu ale není snadné najít, zastavuje na neznačeném místě pod mostem.

Víno pěstovali v Toskánsku již Etruskové a to je velký let časem zpět. Díky této tradici vyrostly v Toskánsku početné generace vinařských mistrů. Patří k nim i rodina Contucciů z pitoreskního kamenného městečka Montepulciano. Andrea Contucci, vinař od kolébky, vypráví v rozhovoru pro www.cestomila.cz o předlouhé historii své rodiny, svazku s Florencií a především o proslaveném Vinu Nobile.

Brazilci říkají – a možná tomu i věří – že Bůh je Brazilec (Deus é Brasileiro). Obyvatelé Rio de Janeira, nazývaní Cariocas, ono přísloví upřesňují – Bůh je z Ria (Deus é carioca). Že jsou to rouhačská tvrzení je každému jasné. Dokud… nevyjede lanovkou na horu Pão de Açúcar v moři před městem a nerozhlédne se kolem.

Svatý Jan pod Skalou je mystické místo spojené s českou historií a legendami o knížeti Bořivojovi a jeho manželce sv. Ludmile. Z Karlštejna je Svatý Jan pod Skalou vzdálen pouhých 8 kilometrů příjemné procházky lesem kolem Dubu sedmi bratří a Bubovických vodopádů.

Hrad na Tetíně je poprvé zmiňován ve staroslověnské legendě o sv. Ludmile z 10. století. Nezbylo z něj téměř nic, jen několik zbytků zdí stojí na ostrohu vysoko nad Berounkou. Okouzlující výhled ze skal na točící se řeku ale nenechá chladným žádné romantické srdce.

Jaká byla návštěva Jordánska před 45 lety? Prohlédli jsme si mj. staré jeruzalémské město, Hebron, Betlém, Jericho. Nepletu se, všechna ta místa byla tehdy v Jordánsku. V první arabsko-izraelské válce po vyhlášení státu Izrael totiž obsadila jordánská vojska jak tzv. Západní břeh, tak starou čtvrť Jeruzaléma. Teprve v roce 1967 v Šestidenní válce vybojoval tato území Izrael.

Jaký byl Libanon před 45 lety? Zemi se přezdívalo „Švýcarsko Blízkého východu“ a metropole Bejrút byla pravděpodobně nejturističtějším arabským městem, kterému se přes vzrůstající napětí mezi muslimy a křesťany říkávalo „Paříž blízkého východu“. Do libanonských hor se jezdilo lyžovat a reklamy oznamovaly, že tentýž den můžete sjet z hor a vykoupat se v teplém moři.

Zase se na mě vrhá Egypťan a chce se angažovat kvůli potenciálnímu bakšiši. Ptá se, jestli chci vidět hrobku královny Hatšepsut, ale já vím, že je nepřístupná. Utíkám mu až k hrobce Ramesse IX., plné barevných scén setkání s bohy a textů Knihy mrtvých. Výjev šikmo se vznášejícího faraona podepřeného hadem v proudu paprsků před tváří Usirovou mne zaujme nejvíce. Pod zdobenými stropy si připadám jako v prostorném podzemním paláci. Čtvercová pohřební komora má v kamenné podlaze místo sarkofágu jen ohromnou vytesanou jámu.

Jaká byla Sýrie před 45 lety? „Berno, Berno“, volali na nás občas (podobně jako v Iráku) místní venkované, když se dozvěděli, že jsme z Československa. Odkud pocházely jejich zbraně rozhodně neztráceli přehled. Palmyra byla prosta turistického ruchu. Ruinami říše pověstné královny Zanúbije, zničené římskou vojenskou mocí ve 3. století, jsme se toulali zcela sami.

Úkol zaměřit a zakreslit stavební plán polozbořených ruin pyramidy prince Verkauréa v Abúsíru mám za sebou. Zachytil jsem vše na milimetrový papír pro další zpracování, jak egyptologové požadovali. A nastala mimořádná chvíle, o které jsem snil od doby, kdy se mi poprvé dostaly do rukou knihy o egyptské archeologii. Bájné Théby, staroegyptský Veset, hlavní město Nové říše, staré ovšem více než 3 tisíciletí, už čeká.

V devadesátých letech minulého století byly atoly Gili Trawangan, Gili Meno a Gili Air opuštěným rájem v tropickém moři, kde se usazovali první potápěči v bambusových chatrčích. Po 20 letech je opuštěnost minulostí, ale lenivá atmosféra poležení na ratanových pohovkách v horkém bělostném písku nezmizela.

Dr. Charif Bahbouh, CSc., řídí nakladatelství Dar Ibn Rushd, které v ČR již od roku 1991 vydává literaturu Orientu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o svých knihách, starých arabských rukopisech, zakázané literatuře i moudrosti arabských básníků a beduínů. A na závěr zdůrazňuje: „hledejme to, co nás spojuje“.

„Je to provincie, ale monumentální; brunátný a hranatý typ lidí, ale děvčata hezčí než dole v Anglii, krásné usmrkané děti, život rozložitý a chlapský přes všechen kalvinismus.“

Nebyl to nápad z nejšťastnějších, vyrazit do úzkých skalních chodeb Maloskalska uprostřed zimy. V únorovém dnu ležel na cestičkách sevřených kolmými skalami zledovatělý sníh. Hrad Vranov-Pantheon bývá otevřen až od dubna a tak nás v Malé skále nic nedrželo. Stoupali jsme za zimní tváří skalních labyrintů Chléviště a Kalich.