články

Maroko bývá nazýváno Bránou Afriky. Ale z opačné strany, z jihu, je pro celou Afriku Maroko bránou do Evropy. A že tomu tak skutečně je, španělští imigrační by k tomu jistě měli co říct. Ale nějakých 2000 let zpět časem, v dobách římského impéria, již severní oblasti Maroka Evropou byly. Vyprávět by mohlo římské město – Volubilis.

Z malé země uprostřed Evropy má člověk díky zpravodajství občas pocit, že Izrael je neustále uprostřed válek a atentátů. Stačí ale pár kroků večerním Jeruzalémem a návštěvník pozná pulzující život optimistických lidí plných humoru, kterým každodenní bolesti nevypálily viditelná znamení. Není divu, že nedávno zesnulý izraelský spisovatel českého původu Viktor Fischl napsal v jedné své povídce o Jeruzalému: „V tomhle městě se každý tak trochu vznáší. Je potřeba ho trošku stáhnout aby rozeznal rozdíl mezi snem a skutečností.“

Mrtvé moře – člověk si v něm připadá trochu jako ve světě zázraků, neboť se udrží na vodní hladině. Pohodlně si lehne na záda, rozevře knížku a relaxuje. A až dostane chuť vrátit se na břeh, natře se černým lepkavým bahnem a cítí se jako znovuzrozený.

Tataři! Tento výkřik naháněl od začátku 13. století hrůzu nejen Evropanům. Já jsem se tentokrát vydal po stopách Tatarů, kteří naopak Evropu pomáhali chránit. Procházím kolem honosné hrobky s půlměsícem, všude kolem březový les. Jsem na muslimském hřbitově a z fotografií na hrobech se na mě dívají tváře nebožtíků. Tváře usměvavých mongolských očí. Nenahánějí hrůzu jako jejich bojovní předci, kteří se před staletími přehnali tímto krajem. Jména Sulejman, Ali, Aladin spíše připomínají pohádku o Tisíci a jedné noci.

Autobus zastavil na snad již poslední zastávce před Arequipou a kolem se seběhl tradiční shluk prodejců. Nabídky kuřat s hranolky jsme odmítali, jakési sendviče též, ale zaujala nás jedna paní s lamím masem v igelitových sáčcích. Její angličtina se omezila na volání: „Lama, no cholesterol“. Taková reklama se těžko odmítá. No cholesterol bylo výborné a s plným žaludkem se do bílého města, jak pojmenovávají Arequipu průvodci, cestovalo hned lépe.

Cuzco, hlavní město Inků – člověk to jen vysloví a cítí mrazení v zádech. Cuzcu se přidává řada přívlastků – tajemné, legendární, mocné. Leží v nadmořské výšce 3300 metrů a podle legend ho založil mytický první incký král Manco Capac, kterého na zem vyslal bůh slunce. Manco Capac se vynořil z jezera Titicaca, aby se stal panovníkem a bezbožný lid přivedl k víře v slunečního boha.

Inckých stezek v jihoamerických horách jsou tisíce a tisíce kilometrů. Většinou je stavěli obyvatelé porobených národů, odvedených na nucené práce, aby inčtí dobyvatelé mohli snadněji spravovat svou říši. Jen jedna ze stezek ale vede k Machu Picchu, možná nejkouzelnějšímu místu Jižní Ameriky.

Nechci se titulkem nikoho dotknout, vždyť trávit dovolenou v Peru není právě znamením chudoby. Jedná se jen o přezdívku. Tak se totiž říká skaliskům v moři nedaleko poloostrova Paracas, správně po španělsku – Islas Ballestas.

Před stovkami a stovkami let těžili Inkové sůl v kopcích nad údolím řeky Urubamba, nedaleko Cuzca. Nikoli z mořské vody, ale v horách ve výšce kolem 3000 metrů. Silně slaný horký pramen, který zde tryská ze země, rozvedli do tisíců malých bazénků. O další proces se postaralo slunce, voda se odpařovala a dělníci sbírali sůl.

V 80. a 90. letech minulého století bylo Peru revolučním válečným polem a střetu státu a maoistické ideologie se turisté stěží mohli vyhnout. Odhaduje se, že gerilová válka vedená Světlou stezkou (Sendero luminoso) stála životy asi 70 000 lidí. V roce 1992 byl ale zatčen ideový vůdce Světlé stezky, profesor filozofie Abimael Guzmán a pro organizaci to byla smrtelná rána. Guzmán (nar. 1934) byl odsouzen na doživotí a Světlá stezka se stáhla.

Velký Blaník, to kopec vpravdě český, kopec, o němž vypráví pověst za pověstí. Kdo by se na Velký Blaník nevydal, aby na vlastní kůži nezakusil trochu toho národního obrození.

Nepamatuji si přesný sled slov, kterými nás číšník v baru Dulle Griet v Gentu uvítal, ale nepochybně to bylo v onom tradičním stylu, co bychom si přáli k pití. Objednal jsem si místní specialitu – pivo Max. „Vaši botu, pane“, vybafl na mě číšník, a já neodporoval. Zul jsem si sandál a pobaveně sledoval, jak ho strká do košíku, který jistě nejméně po tisící vytahuje ke stropu.

Kyklady – krásné ostrovy s hlučnou atmosférou, kam každé léto zamíří tisíce a tisíce turistů. Vždyť například na ostrově Ios – jak jsem se dočetl v jednom průvodci – nelze v tlačenici opilých lidí o půlnoci ani upadnout. Co má ale dělat člověk, který si chce užít krásy a tepla řeckých ostrovů a přitom si zároveň odpočinout od každodenního spěchu a chaosu? Mám jeden tip: Folegandros.

Obcházím hradby staré Nikósie, hlavního města Kypru. Míjím zničené a neopravované budovy, ostnaté dráty, muže i ženy v uniformách s nápisy UN. Nikdo z nich si mě nevšímá, přestože ještě před několika lety byla tato cesta přísně zapovězená a má přítomnost by vyvolala údiv a šok.

Většina informací o Famagustě začíná slovy „nejkrásnější a nejzachovalejší příklad středověké architektury ve východním středomoří“.

Časté vpády dobyvatelů z blízkého a mocného kontinentu, evropští kolonizátoři, nekončící občanská válka za rozdělení země, nám východoevropanům podezřelé slovo „socialistický“ v názvu státu, v době nedávné i zničující tsunami. Nespočet ran udeřilo na ostrov, který jeho obyvatelé přesto označují šťastným již v samotném jméně – Šrí Lanka.

Vidžaja, syn legendárního Síhabáhy, zrozeného ze síly lva, přivedl svůj kmen na ostrov Lanka. Čtvrtý ze sinhálských panovníků Pandukabhaja založil osadu jménem Anurádhagáma. Později se pod jménem Anuradhapura stala na tisíc let mocenským a kulturním centrem buddhistické Lanky. Anuradhapura stojí i u počátků nevraživosti mezi Sinhálci a Tamily, byla totiž rozvrácena a zničena jednou z nejmocnějších tamilských dobyvačných vln v 10. století.

V roce 933 obsadil tamilský panovník Rádžarádža I. severní provincie Šrí Lanky a zničil přes tisíc let staré královské město Anuradhapuru. Téměř sto let trvalo povstání a boje proti dobyvatelům, než je Vidžajabáha vyhnal a nechal se v polorozbořeném starém sídle svých sinhálských předků korunovat králem.

Z mlžného ranního oparu vznášejícího se nad džunglí se do výše asi dvou set metrů vypíná holá skála, jakási stolová hora, která vstoupila do historie ostrova jako symbol zrady a krutosti – Sigiriya. Na jejím vrcholu stával nedobytný palác, který měl svého panovníka uchránit před trestem za vraždu vlastního otce.

Anuradhapura i Polonnaruwa patřili v 16. století dávné minulosti. Na březích Cejlonu přistáli první Evropané – Portugalci – a brzy ovládli pobřežní oblasti, z nichž kontrolovali obchod s kořením. Do hornatých centrálních oblastí ostrova, kde postupně sílilo království Kandy, se Portugalci nepouštěli.