články

Římský císař Hadrián dal v roce 122 rozkaz postavit zeď napříč největším ostrovem, který Římané dosud poznali – Británií. Val, postavený většinou z kamenných kvádrů, vysoký až 4 metry a dlouhý 117 kilometrů, měl chránit území římské říše před lidmi ze severu, nejbarbarštějšími z barbarů, lidmi divokého chování a podivného vzhledu – před Kaledoňany.

Skotská příroda je drsným obrazem bičovaným počasím, které většina lidí považuje za nevlídné. Bojovníci skotských klanů, bývali jeho věrnou kopií, žádní padavkové, kteří by pro zbraň sahali váhavě dlouho a klekali před nepřítelem. Když se jim podařilo vyhnat vetřelce z Anglie, vrhli se do bojů mezi sebou. Hrad Urquhart nad jezerem Loch Ness by mohl vyprávět.

Plavba na Anafi je zážitkem. Nejdříve mizí z dohledu sopečné Santorini a v dálce se objeví obrysy jiné skály – Anafi. Blížíte se pomalu a stejně zlehka si začnete uvědomovat, že se tyčí nějakých 400 metrů nad hladinu moře. A když trajekt vplouvá do malého přístavu, každý žasne nad Chórou (jak se zde říká hlavnímu městu), která je někde tam nahoře na skále, kde by člověk hádal možná hnízda orlů. Ale ty drobné bílé tečky jsou pravé kykladské domovy.

Nuže vzhůru do Mexika, řekl jsem si jednoho dne. Ale – jak je asi vítán cizinec v Mexiku? Napsal kdysi nejslavnější mexický literát Carlos Fuentes knihu Starý Gringo. Z ní je následující dialog mexických rebelů:
- „Co jiného může čekat nějaký gringo tady mezi námi než smrt?“
- „ A proč by tu měl hned umřít?“
- „Protože překročil hranice, jen proto. Copak to není dostatečný důvod?“

Pravděpodobně každé město má nějakou tu legendu, která vypráví o jeho původu, jeho prvních obyvatelích a jeho nádheře a velikosti. Nejinak je tomu v případě mexické metropole. V časech pradávných, kdy Indiáni ještě neznali troufalého budoucího dobyvatele Cortése, vedl božský opeřený had Quetzalcóatl svůj lid za novým domovem, na nejkrásnější místo, které znal.

„Do dnešních dní není známé jméno tohoto tajemného mayského sídla. Říká se mu Palenque podle blízké vesnice“ – těmito slovy charakterizuje ve své knize Incidents of Travel in Central America, Chiapas and Yucatan Američan John Lloyd Stephens svou výpravu k mayským ruinám u Palenque v roce 1840.

Konečně stojím před El Castillo v Chichén Itzá, mýtické pyramidě starých Mayů. Na každé ze čtyř stran vede na její vrchol 91 schodů, to je celkem 364. Přidáme-li stupeň nahoře, dává nám výsledek počet dní v roce. Každého hned napadne, že pyramida je kamenným kalendářem.

Jediné mayské sídlo, které španělští conquistadoři spatřili na vrcholu slávy, byl Tulúm, nazývaný „Město vycházejícího slunce“. V době, kdy byl Tulúm živým centrem, byla již většina mayských měst opuštěna a pohlcena džunglí. Tulúm se ale před španělskými loděmi tyčil na skalnatých útesech a ohromení Španělé ho srovnávali se Sevillou. A netroufli si zde přistát.

Oaxaca je staré koloniální město s kouzelnou architekturou a zábavným nočním životem plným muzikantů a tequily. Oaxaca je zócalo, fontány, patia, parky. A zapotécké a mixtécké památky. A Benito Juárez. Jeho sochy lze těžko přehlédnout, je rozhodně nejmilovanějším místním rodákem. A fiesty, tady se tančí snad obden, seznam všech festivalů je řádně dlouhý a není tedy nijak těžké na nějaký natrefit. Jedním slovem – Oaxaca.