Latinský název Volubilis pochází z berberského výrazu pro oleandr „oualili“. Dnes by se Volubilis mělo přejmenovat spíše na Ciconias či nějak podobně, znovupostavené antické sloupy jsou totiž obleženy čapími hnízdy. Ale i oleandry zde nadále rostou především podél koryta řeky Khoumane.


Volubilis – znovupostavené antické sloupy jsou totiž obleženy čapími hnízdy.

Na severozápadě Afriky vládly od pradávna berberské kmeny, Arabové v té době ještě kočovali pouštěmi Arabského poloostrova. Berberové byli pravděpodobně prvními obyvateli tady v údolích Khoumane a Fertassa pod pohořím Zerhoun. Usadili se zde Féničané i Kartaginci. A bývalo zde království Numidia. Mocný numidský král Juba I. se dopustil osudově špatného odhadu a v římské občanské válce se připojil na stranu Pompeia. Jeho soupeř, Gaius Iulius Caesar, si tohle spojenectví dobře zapamatoval a po porážce Pompeia si vyřídil účty i s numidským královstvím. Římské impérium se rozrostlo o novou provincii Numidia. Judův malý syn, ještě školního věku, byl odveden do Říma, vystudoval a stal se přítelem Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta, se kterým bojoval i v další římské občanské válce proti Marku Antoniovi a egyptské královně Kleopatře. Za věrné služby obdržel od Augusta nejen nubijský trůn, ale za ženu i dceru Kleopatry. Krátce poté se stal Juba II. králem Mauretánie. Tohle starověké království ovšem neleželo na území dnešního stejnojmenného státu, ale na severozápadním pobřeží Afriky, v dnešním severním Maroku a severozápadním Alžírsku.

Když Juba II. zemřel (společně se ženou jsou pohřbeni v Královském mauzoleu v dnešním alžírském městě Cherchell), vládu převzal jeho syn Ptolemaios. Císař Caligula měl však zálusk nejen na orgie, ale i zákeřné vraždy a jedna z nich dostihla i Ptolemaia. Berbeři proti Římu povstali, ale jejich boj skončil krvavou řeží. Caligulův nástupce, císař Claudius, pak Mauretánské království rozdělil na dvě římské provincie, západnější se jmenovala Mauretania Tingitana, podle města Tingis (dnešní Tanger), východnější Mauretania Caesariensis. Severní Afrika zůstala římská až do 5. století, kdy se tudy přehnaly bandy Vandalů. V 11. století již bylo město Volubilis opuštěné, obyvatelé okolních údolí na římskou minulost zapomněli a začalo se tradovat, že město dali vybudovat egyptští faraoni – však se mu také říkalo Ksar Faraoun, tj. Hrad Faraonů.


Pod saharským pískem se dochovaly nádherné římské mozaiky

Město olivového oleje

Maurský cestovatel Leo Africanus (1494 – 1554; narodil se v Granadě, ale vystudoval ve Fezu, jen několik desítek kilometrů od Volubilis) byl možná prvním, kdo zpochybnil rovnítko mezi egyptskými vladaři a troskami starého Volubilis. V ruinách města totiž objevil kameny s latinskými nápisy a ty nenechávaly pochybnosti o minulosti Volubilis. Ale až dlouho po slovutném cestovateli, který se po zajetí piráty dostal do papežských služeb a konvertoval ke křesťanství (prý se na stará kolena jako svobodný muž opět vrátil k islámu), v roce 1915, začal archeologický výzkum Volubilis. Francouzští archeologové brzy objevili okouzlující podlahové mozaiky, které přežily tisíciletí pod nánosy písku a bahna. Volubilis ale nejsou jen triumfální oblouk, fórum, lázně, decumanus maximus se sloupy či zbytky paláců. Volubilis bývalo město olivového oleje (však dodnes stojí v okolí olivové háje). Archeologové odhalili na 58 domů s lisy na olej a dalšími zařízeními, v nichž se olivový olej zpracovával. Samozřejmě nejen olivový olej putoval ze severní Afriky do Říma. Mj. byl Volubilis – na samé hranici římské říše – přestupním místem pro dovoz divoké zvěře, i odtud putovali levharti, lvi a sloni do římských arén.

Co poradit k návštěvě Volubilis? Není zde stín. Otevřeno je od osmé ranní do soumraku, a pokud zde chcete strávit dvě hodinky, lépe vyrazit po ránu. Večer má jednu nevýhodu – chybí zde odvoz v případě, že nemáte vlastní vůz nebo nejste se zájezdem, taxíky zde obvykle nečekají, protože většina turistů přijíždí autobusy právě jen na několikahodinový výlet z Fezu. Vstupné je 20 dirhamů a je možné si najmout místního průvodce, který se hodí, pokud nemáte podrobného knižního průvodce, popisky u památek v arabštině a francouzštině jsou vskutku kratičké. A nezapomeňte vodu, chtějí tady za ní několikanásobek a aspoň si mezi římskými památkami ulehčíte od stereotypního smlouvání. A možná poznáte nějaký ten záběr ze Scorseseho filmu Poslední pokušení Krista, který se zde také natáčel.


Volubilis

Imám Idriss a otrokář Ismail

Do historie vstoupilo Volubilis ještě dvakrát. Poprvé, když se zde u berberského kmene Awraba usadil Moulay Idriss, prapravnuk Alího, zetě samotného proroka Muhammada a položil základ dynastie, která vládla od roku 788 až do 10. století (více v článku o městě Moulay Idriss). A pak přišel megaloman, tyran a otrokář Moulay Ismail, sultán, který hodlal překonat v bohatství a moci svého současníka, francouzského krále Ludvíka XIV. Moulay Ismail se taktéž prohlašoval za potomka Alího, ale na rozdíl od Idrisse, který se stal imámem, si liboval v popravách všeho druhu a díky stavbě nového monumentálního hlavního města Meknesu neváhal vyrabovat blízký Volubilis. Moulay Ismail nechal v Meknesu vztyčit desítky paláců a své královské sídlo obehnat hradbami dlouhými na 40 kilometrů. Na tomto „zlatém věku“ marockých dějin dřeli do smrti vyčerpáním otroci ze všech koutů Afriky a … z Evropy. Středozemí té doby rozhodně nebylo bezpečným místem a lodě muslimských pirátů napadaly nejen jihoevropské pobřeží, ale i vzdálené anglické. Celé vesnice byly zničeny a obyvatelé odváženi v řetězech do otroctví. Meknes se stal nekropolí statisíců otroků, zatímco maročtí básníci a sultánovi pochlebovači velebili jeho dílo „jemuž není ve světě rovno“. Nepříliš známou historii o snad miliónu evropských otroků, kteří během několika staletí dřeli a umírali v severoafrických zemích, popisuje Giles Milton v knize Bílé zlato:
„V Maroku byla jeho autokratická brutalita obdivována stejně jako obávána. Sultán rozdrtil početné vzpoury a rebelie a sjednotil zemi pod železnou vládou. Podle marockého kronikáře Muhammada al-Ifráního již to samo byl důvod, aby byl oslavován. Kníže věřících přestal bojovat proti svým nepřátelům, až když si podrobil celý Maghrib a dobyl všechny nížiny a hory…“ … „Pyšní se,“ napsal páter Busnot, „a někdy před zajatci chlubí, že v osobách svých otroků poroučí všem evropským národům.“

Ze slávy Meknesu mnoho nezůstalo, v roce 1755 až sem dosáhlo děsivé lisabonské zemětřesení, následovníci Moulaye Ismaila pak přenesli sídlo své vlády do Fezu a Marrakeše.

Citát z knihy
Giles Milton – Bílé zlato (přeložil Zdeněk Kubeš)