Lidé v kraji dnešní jižní Moravy žili již v pravěkých časech gravettienu. Osídlovali především údolí řek a nížiny plné zvěře, však Dolní Věstonice, Předmostí u Přerova či Pavlov vyprávějí svá svědectví. Přestože Bílé Karpaty ležely stranou paleolitického osídlení, kultura, která proslavila Pálavské vrchy, zasahovala i sem, k dnešnímu Brumovu – tady tehdejší lovci získávali radiolarit užívaný k výrobě nástrojů (radiolarit je usazená hornina ze zkamenělých schránek prvoků radiolárií a bývá šedivý až červeně zbarvený – radiolariový jaspis).

Ač jsme dojeli na Valašsko, nečekalo nás žádné pomalované rozespívané nádraží. To Brumovské jako by se nezměnilo od socialistických dob. Turistické značky obvykle vedou od nádraží, ale není tomu tak v případě brumovského. A tak procházíme naslepo městem až k zavřenému pivovaru. Jeden z nejstarších průmyslových podniků na Valašsku (založen 1573) byl postaven na okouzlujícím místě. Kolem teče řeka Brumovka, nad zalesněným kopcem nad pivovarem vystupují věže hradu. První prokázané osídlení na území Brumova ze 2. století př. n. l. bývalo právě zde, na ostrohu nad řekou, kde později – v dobách válečných potyček s uherským králem o rozsáhlá území až k Jadranu – nechal Přemysl Otakar II. postavit hrad, strážící Vlárský průsmyk, kterým se vstupuje z Moravy do Pováží.

Pivovar v podhradí je uzavřen. Na budovy dopadá čas a pomalu chátrají. Ještě v roce 2000 se pivovar snažil prosadit pivem jménem Valach, ale ani vlastenecký název ho nezachránil. V listopadu 2001 pivovar definitivně skončil a nezdá se, že by Valach znovu nastoupil svou cestu. A od pivovaru začínáme výlet. Nejdříve stoupáme na kopec k hradu. Je z něj krásný výhled na Brumov a na okolní krajinu – na rybníky v podhradí a na kopce Bílých Karpat. Od valašské a kopaničářské kolonizace zde lidé v minulých staletích vytvořili harmonickou krajinu vesnic, pastvin, luk, polí a sadů. V okolí Brumova, stejně jako v celých Bílých Karpatech, jsou louky plné orchidejí. Nejen přírodní krása, ale také kultivace krajiny člověkem, stály za vyhlášením Bílých Karpat biosférickou rezervací UNESCO (1996). Rybníky v podhradí, založené v 16. století, jsou soukromým majetkem a Brumovští mohou jen nostalgicky vzpomínat na staré časy, kdy se v rybnících koupali a v zimě bruslili. Na návrší nad městem stojí kaple sv. Anny. Kaple není přístupná, kolem je plot, prý bývá otevřená jen při mimořádných příležitostech, např. na Štědrý večer.


Chátrající pivovar a nad ním věže hradu

Od hradu nejdříve vyrážíme ke starému židovskému hřbitovu. Hřbitov ale není v blízkosti značené cesty a tak stoupáme naslepo pastvinami a loukami ke kraji lesa. Zde odpočívají Bermannové, Haasové, Grossové a další z židovské menšiny města Brumova. Hřbitov pochází z poloviny 18. století a naposledy se zde pohřbívalo ve 30. letech minulého století. Zničený hřbitov byl zrekonstruován, náhrobky znovu postaveny a v 90. letech postaven i památník rodinám zavražděných v koncentračních táborech.

Nejvyšším vrcholem v okolí Brumova je kopec Průklesy (836 m), kam vede žlutá značka. Zelená zase pokračuje na sever na Valašské Klobouky. My se vydáváme směrem na Javorník na česko-slovenské hranici, odkud budeme scházet do Starého Hrozenkova. Od nádraží v Bylnici (dnes částí města Brumov-Bylnice) ujdeme něco přes kilometr městem a konečně překračujeme řeku Vláru, která odtud teče na Slovensko, kde se vlévá do Váhu. Od Vláry stoupáme prudce loukou a budeme stoupat ještě dlouho, vždyť první cíl, vrch Javorník, má 782 metrů. Louky jsou plné květin, kolem lesy a pod námi spousta výhledů do karpatské krajiny. Od vrcholu Javorníku pokračujeme dále po hranici až na rozcestí Bašta, odkud sestupujeme směrem na Starý Hrozenkov, centrum Moravské Kopanice. Snad stojí za připomenutí, že po celou túru není kde se občerstvit a nakoupit vodu či potraviny. Cestou zavzpomínáme na snad nejznámějšího brumovského rodáka Ludvíka Vaculíka, spisovatele a novináře, proslulého svými samizdatovými aktivitami a čtivými fejetony. Vaculík sice žije převážně v Praze, ale sám přiznává, že se cítí Moravákem a Brumovákem. Pro Vaculíka je Morava hlavním městem muziky, kde má téměř každý jakýsi šestý smysl a tím je cit k hudbě. Zpěv je – dle Vaculíka – jak chodění, mluvení a psaní.


Tož vitajte u nás, vitajte v Brumově-Bylnici

Zatímco Valaši postupně přicházeli z rumunského Valašska od 16. století, kopanická kolonizace Bílých Karpat proběhla ze Slovenska ještě o dvě stovky let později. Však také kopanické nářečí, to už je téměř slovenština. Studnicí pro poznání místního jazyka jsou např. povídky kopaničářského faráře Josefa Hofera. Kopaničářské „nění sú“ mně okouzlovalo, a byl jsem rád, že „chlapovja“ na mě nechtěli „pjascú hroziti“. Kopanina, to byly roztroušené usedlosti, kolem nichž vznikala malá políčka a rozlehlé louky. Nepříliš výnosné pozemky, většinou v kopcích, bylo možno obdělávat jen kopáním, proto se krajině říká kopanina. Protože se ale krajina kultivuje již stovky let, podle toho to zde roste a kvete.

Sestupujeme z kopců a procházíme kolem Žítkové. V této vesnici, věřte neveřte, žily bohyně. Jiří Jilík ve své knize Žítkovské bohyně píše: „…v kraji bělokarpatských lesů a horských planin, se protínají siločáry minulosti a budoucnosti. Jen tak si lze vysvětlit, že některé ženy z osady Žítková uměly nahlédnout do dějů, které teprve nastanou. Říkalo se jim bohyně a jejich umění nazvali lidé bohyňováním.“ Jilík napravuje obraz bohyní, který ve své knize Bohyně na Žítkové vykreslil kněz ze Starého Hrozenkova Josef Hofer před téměř sto lety. Ten považoval bohyně za podvodnice, které jen vychytrale lákají z důvěřivých lidí peníze a bohyňování byl pro něj obyčejný podfuk. Ale podhoubí pro bohyňování je na Kopanicích živé, málokde je mezi lidmi tolik pověr a prastarých zvyků jako zde. A co žádali lidé od bohyň? Pomozme si z knihy Hofera: „Vypoví-li milenec milence lásku, jde tato k bohyni, aby ho k ní nějakým čařiskem opět připoutala…k bohyni šel nemocný, aby mu pomohla…a stejně tak nedojila-li někomu kráva, šel se bohyně otázat, která potvora krávě učarovala…“ Ale nejčastějšími zákaznicemi bohyň bývaly zamilované dívky toužící po lásce vyhlédnutého mládence. V Jilíkově knize se čtenář např. dozví, jaké byliny se v takovém případě zapekly do koláčů, které měl lovený jinoch sníst.


Stoupání do karpatských lesů a kopců

Kopanice nikdy nebýval bohatý kraj a v 19. století odtud lidé hojně emigrovali do zámoří. Vzdělanosti se zde příliš nedařilo, lidé neměli důvěru k učitelům a míra negramotnosti byla vysoká. Rodiče navíc potřebovali dětskou sílu na obživu rodiny, děti si také od malička zvykaly na dávky alkoholu, kterým byly uspávány. Se vzdělaností a školstvím, ale také s kopanickou historií a folklorem nás seznamují informační tabule naučné stezky, která vede v okolí Starého Hrozenkova. Ten je na karpatské poměry opravdu starým osídlením, zřejmě se zde lidé usazovali již při prvním formování hranic s Uhrami a první písemná zmínka o městě pochází z roku 1261.

Sice si prý i Ludvík Vaculík pořídil kroj, ale nečekejte, že tady v jižním Valašsku a Moravské Kopanici narazíte na někoho v krojích. To se musí právě pořádat nějaký ten fašank (masopust) nebo hudební festival. A kolik těch festivalů se koná ve Starém Hrozenkově – vždyť v polovině července byl již 51. ročník Kopaničářských slavností. A když už je člověk na slavnostech, co si zatančit fašankový tanec Podšable. Původ tance se šavlemi není zcela jistý, jedna verze ho spojuje s rokem 1605, kdy uherští Bočkajovci vtrhli do oblasti Bílých Karpat a vypálili řadu vesnic včetně Strání. V jedné z kronik se píše: „…hned nás počali mordovati, nádeníků, dítek, žen, zajatí se museli draze vypláceti. Některé tak náramně bili, že jim v rukou umírali, ženy a panny zprzňovali, Tatarům je prodávali, města, mlejny, vsi pálili.“ Lidé tehdy utíkali do karpatských lesů, kde se ukrývali a tam snad poprvé začali muži tančit se svými šavlemi. Podle další verze se tanec rozšířil od zbojníků pod Javořinou. Zdá se, že každá vesnice by mohla mít svou verzi původu tance. Každopádně, dnes se tančí se šavlemi dřevěnými, však při fašanku se toho vypije a to by se tanec mohl proměnit v masakr.

Ve Starém Hrozenkově ale nekončíme, míříme dále na Velkou Javořinu.

Další články z regionu:
Velká Javořina, česko-slovenská setkání a mongolský poklad
Ze Strážnice za vínem do sklepních uliček Petrova
Větrný mlýn v Kuželově a horňácké zpívání
Vlčnov: Jízda králů a koštování v búdách
Blatnice pod sv. Antonínkem: Vinice a vinařské búdy pod karpatskými kopci

Zajímavé adresy:
www.brumov-bylnice.cz
http://hrad.brumov-bylnice.cz
www.staryhrozenkov.cz
www.iskopanice.cz – mj. i vyčerpávající seznam literatury o Moravské Kopanici.
www.bilekarpaty.cz/images/mapy/turist.pdf – cyklotrasy a turistické naučné stezky Bílých Karpat