Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Stojím na vrcholu Merapi, nejnebezpečnější sopky v Indonésii, pravidelně hrozící více než milionu obyvatel v okolí. Když se podívám dolů, vidím jen mraky. Jako peřina se převalují od jednoho vulkánu k druhému. Přímo přede mnou z nich vystupuje nejbližší sopka Merbabu, západním směrem vystrkují nad mraky své špičky Sundoro a Sumbing. A daleko na východě vykukuje oblý vršek posvátné Lawu.

…a ejhle, na nebesích, jaký div: sám Mesiáš se pustil do tance, když verše Hafézovy Venuše zazpívala… Čítával jsem tyto verše a více a více jsem toužil zatoulat se ke kořenům básníka, kterého od 15. století miluje snad každý Peršan. Básníka, o němž německý filozof Nietsche prohlásil: „Krčma, kterou jsi postavil, je větší než kterýkoliv jiný dům.“ Krčma? Ale o té až později…

My Češi, jako národ nemající moře, vnucujeme zastaralým příslovím svým potomkům, že největší radostí prasete je „býti v žitě“. Ale Albánci vědí své. „Má se jako prase v moři“ takové změny by měla doznat česká tradice, která zdaleka nevystihuje realitu 21. století.

Nevím, kolikrát hleděl Jan Neruda do hladiny Černého jezera, o jehož vodách básnil ve své Romanci o Černém jezeře. My jsme se k Černému a také k Čertovu jezeru vypravili poslední den roku, na Silvestra, kdy jeho hluboké vody byly zahaleny bílým sněhem a ledem. Tiše bílá mlha skrývala i les na Jezerní stěně tyčící se nad jezerem.

Bretaň, to je divoké pobřeží, útesy a vlny dunící pod skalami. Jedním z nejdivočejších míst Bretaně je Pointe du Raz, skála vybíhající hluboko do moře, bičovaná neúnavnými a nepřetržitými vě­try.

„Na Fethiyi, jejím trhu a celé lycké oblasti je skutečně nezvyklé a pozoruhodné to, že tam nejsou vůbec žádní Řekové.“ Touto větou končí Louis de Bernières svůj román Ptáci bez křídel, v němž realisticky vykresluje řecko-turecké soužití v kraji starověkých sarkofágů a skalních hrobů, nádherných pláží a rajčat.

Jakýmsi předkrmem v seznamování s Kamerunem bylo setkání se zdejšími úředníky na letišti v hlavním městě Yaoundé. Při kontrole pasu a očkovacího průkazu (očkování proti žluté zimnici je povinné) jsem měl poprvé – a tušil jsem, že nikoli naposled – pocit, že jsem nikdo. Skutečný nikdo s malým n. Zdejší byrokrat se prostě umí na obyčejného neúřednického človíčka podívat, umí ho přehlížet, nechat stát ve frontě, prohledat mu tašky a ptát se na každou volovinu.

Od dob, kdy Livingstone, Stanley, Caillié i Čech Holub postupně představovali světu černý kontinent, uteklo mnoho času. V kamerunském Foumbanu přesto dodnes vládne stejná sultánská dynastie, jako v Holubových dobách. A dokonce ještě mnohem déle. Vždyť první sultán Nchare Yén žil v době, kdy Rusko bylo ještě Zlatou hordou, a Nový svět znali z Evropanů jen Vikingové.

Mým cílem byl Ring Road, 367 km dlouhý okruh v horách západního Kamerunu v anglofonní provincii North-west u nigerijských hranic. Prašná a neuvěřitelně rozbitá cesta, sjízdná pouze v suchém období a s terénním vozem s pohonem na všechna čtyři kola, nebývá častým dostaveníčkem turistů.

Další zastávkou na Ring Road bylo po 70 kilometrech z městečka Nkambe a více než pěti hodinách jízdy, v hlubokém kráteru ležící jezero Nyos. V roce 1986 z něj v nočním tichu unikly jedovaté plyny – směs sirovodíku a kysličníku uhličitého. Okolní krajina byla ráno pokryta mrtvolami skotu, psů a dalších zvířat a ve vesnicích zemřely dva tisíce lidí.

„V Bafutu záleží na jediném člověku, a to je fon. Jestli si ho dokážete naklonit, obyvatelstvo vám bude pomáhat ze všech sil, tam platí, co řekne on. Je to náramně rozverný stařík a určitě si ho nejlíp získáte, když dokážete, že umíte pít,“ radil spisovateli Geraldu Durrellovi před cestou do Kamerunu místní komisař. Tato slova platí nejen v Bafutu, ale v celém západním Kamerunu i na začátku 21. století.

Již Karel Čapek napsal: „abychom poznali daleké země, musíme je projíst a propít, a čím jsou vzdálenější, tím víc se toho musí sníst a vypít“. Terasa v restauraci La Marseillaise, přestože nepatřila k těm přímo na mořském břehu, v nichž lze poslouchat večerní šum vln, byla nepochybně jedním z rájů zdejší gastronomie. La Marseillaise byla oázou chutí – neuvěřitelně ostrá drcená paprika v oleji, hořčicové omáčky, krokodýlí, antilopí i dikobrazí maso, francouzské víno, irské pivo.

Při vyslovení jména Chile se dodnes většině Čechů vybaví hrůzy fašistické diktatury generála Pinocheta, nafouknuté komunistickou propagandou. Ale diktátor již nežije a současné Chile je na jihoamerické poměry bezpečnou zemí (až na zemětřesení a sopečné výbuchy) s úchvatnou přírodou, zemí pouští, gejzírů a vulkánů.

Vstával jsem ráno v půl šesté, venku ještě vládne noc. Dokonce i psi spí, když jdu tmavými ulicemi Aricy (ale kdo by se v Chile bál) na autobus, který mě během dopoledne vyveze do vesnice Putre o 3500 metrů výše. Dopravu dále na Altiplano do vesničky Parinacota ve výšce téměř 4500 metrů zajištěnu nemám, ale podle mých informací není pronájem džípu v Putre problémem.

Moje pouť jižní Albánií začala u Ohridského jezera a přes městečka Korcë a Gjirokastra vedla horskými průsmyky k mořskému pobřeží plnému památek na římskou přítomnost před dvěma tisíci lety.

Kdyby chtěl kterýkoli režisér natočit pohádku o království mercedesů, jistě by udělal chybu a odjel natáčet k našim západním sousedům. Pokud totiž existuje v Evropě nebo kdekoli ve světě království mercedesů, neleží v Německu, ale v zemi, která má (nejen pro Čechy) nádech nebezpečí – v Albánii. Neznám oficiální statistiky (pokud nějaké v této balkánské zemi existují), ale nedokážu se ubránit pocitu, že všechna auta na albánských silnicích nesou hrdou značku mercedes. K albánskému muži prostě mercedes patří stejně jako krevní msta.

Reklamní hesla o krásách a atmosféře Valparaísa klamou, podobně lžou i jeho dávné přezdívky – „Malé San Francisco“ nebo „Perla Pacifiku“. A člověka ošálí i název, který vlastně znamená Údolí ráje (Valle Paraíso). Pablo Neruda zachytil Valpo (jak se zkráceně chilskému přístavu říká) v nedbalkách, nelze nevidět, že se betonová džungle, rozlézající se na okolní kopce, tak trochu rozpadá.

Před čtyřmi staletími se migrující severoarabské kmeny usazovaly v horách kolem Nizwy, konzervativního islámského města na kraji pouště zvané Prázdný prostor. Této oblasti se prý v dávných dobách říkalo Mezoun – „plný tekoucí vody“. Je to rajská země, kde i v horách rostou datlové palmy, neboť zde mají dostatek vody a tepla.

Na začátku tohoto vyprávění je sen. Známe jméno muže, kterému se zdál – Hau Maka, ale nevíme, zda opravdu žil, neboť legendy, které o něm vyprávějí, jsou zřejmě navždy zahaleny neproniknutelným tajemstvím. Tak neproniknutelným, že dosud nikdo nedokázal přesně určit, kde Hu Maka žil, ale ani kdy žil. S jistotou lze pouze říci, že podle starých legend je Hau Maka postavou, u níž začíná historie jednoho z nejzáhadnějších a nejosamělejších míst naší planety – Velikonočního ostrova.

Kdo by nezatoužil procházet se v malé velbloudí karavaně, v červených dunách mezi rozeklanými skalami ošlehanými tisíciletým větrem plným písku, spát pod oblohou rozzářenou hvězdami a naslouchat ryku velbloudů, který ruší jinak nekonečné ticho pouště. A k tomu si představte, že se po stejných pouštních stezkách proháněl před téměř sto lety legendární Lawrence z Arábie.