Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Klášter Alcobaça patří k nejkrásnějším dílům portugalské historie a byl v roce 2007 zařazen mezi tzv. 7 portugalských zázraků. Alcobaça byla jedním z prvních klášterů cisterciáckého řádu v Portugalsku, byla založena v roce 1153 na paměť dobytí Santarému prvním portugalským králem Afonsem Henriquesem. V posledních staletích je známá nejslavnější portugalskou kuchyní a nejdramatičtějším portugalským příběhem o lásce a pomstě.

Co lze stihnout za jeden šedivý podzimní den v Berlíně? V několika světoznámých muzeích se vrátit časem zpět o tisíce až stovky milionů let. V Pergamonském muzeu uvidíte mj. proslulou babylonskou Ištařinu bránu a trhovou bránu z Milétu, v Egyptském muzeu neméně známou bustu královny Nefertiti a v Muzeu přírodní historie jedinou kostru Tyrannosaura rexe stále vystavenou v Evropě. Jmenuje se Tristan Otto.

Snad nejhezčím místem, kde zvolit v Coimbře ubytování, je malé náměstí, které téměř celé zaplňuje katedrála – Sé Velha. Co nezaplňuje katedrála, zabírají auta. A přes ta početná auta je to půvabné místo s úžasnou atmosférou. Jako bychom spali uprostřed portugalské historie. Té dávné i té novější 20. století. Asi se mi ještě nikdy tak nelíbil pohled na zaparkovaná auta, která navíc berou domácím i cizím to málo prostoru.

Conímbriga je nejlépe zachovaným římským městem v dnešním Portugalsku a její ozdobou je nebývalé množství barevných podlahových mozaik. Podle velikosti amfiteátru se odhaduje, že Conímbriga měla více než 10 tisíc obyvatel. Ti nejbohatší stavěli domy jako Casa dos Repuxos – Dům fontán, v jehož peristylu se zachovala originální vodní infrastruktura, v současnosti se její restaurované fontány rozehrají po vhození mince 50 centů. Fontány ve vodní zahradě jsou obklopeny mozaikami, kromě geometrických vzorů představují i lovecké či mytologické scény.

Kdo vyhledává pláž, na níž se pobaví u baru s tisícem přátel, kde se téměř nelze posadit, protože všude někdo sedí a není kam, bude zklamán. Praia São Jacinto taková není, je intimní, voní oceánem, tady člověk neříká nic a v tichu se odevzdá divoké přírodě a její nezkrotné kráse. Ovšem tichá pláž São Jacinto není, bouřící oceán je hlučný a promlouvá k člověku svou děsivou silou.

Aveiro je zdánlivě přímořské město, vlastně člověka ani nenapadne, že není u moře, ale „pouze“ na řece, která se o kus dále vlévá do oceánu vzdáleného téměř devět kilometrů. Voda je vládkyní Aveira, ovšem nepředstavujme si, že Aveiro je protkané kanály, nejsou to Benátky. Kanály jsou vlastně pouze čtyři v centru města – Canal Central, Canal das Piramides, Canal de S. Roque a Canal de Cojo. A plují po nich půvabně barevně pomalované loďky zvané moliceiros.

Značená trasa PR3 mezi Marvãem a Castelem de Vide je nejpřitažlivější stezkou v Serra de São Mamede. Dvě vesnice dodnes spojuje stará středověká cesta vydlážděná nepravidelnými kameny. Stojíte-li na věži hradu v Marvãu, vidíte v dálce na kopci bílé domky Castela de Vide, a asi každého napadne, že by to mohl být fajn výlet.

Serra de São Mamede je jedním z nejkrásnějších koutů Portugalska. Pohoří se zvedá z horkých rovin severního Alenteja a táhne se přibližně 25 kilometrů podél španělských hranic (severně a jihovýchodně od města Portalegre). Krajina São Mamede je okouzlující a zdobí ji bílé vesnice položené na kopcích nebo doslova na skalách jako Castelo de Vide a Marvao.

Plán byl jednoduchý – o šesté ranní odlet z Prahy, v poledne dorazit na Praça do Giraldo v srdci Évory v Alenteju. Tento jihoportugalský region jsem si oblíbil už kdysi dávno, když jsem v knize Jana Buriana Výlet do Portugalska četl, že v něm místní znají jen tři rychlosti – pomalu, pomaleji a stop. Tak o nich údajně vtipkují v Lisabonu. Za tím „pomalu“ jsme letěli do Évory a Alenteja.

Portugalsko a azulejos jako by byla synonyma. Rozhlédnete-li se kdekoli v Portugalsku, všude spatříte půvabné modrobílé kachličky. Říká se jim azulejos a jejich původ lze vystopovat v arabském světě a ještě dávněji v Persii. Kouzelné barevné ornamentální vzory typické v Íránu a severní Africe byly v Portugalsku postupně od renesančních časů nahrazovány modrobílými obrazy s mytologickými, biblickými a historickými scénami. Nebo scénami ukazujícími obyčejný lidský život, např. pijáky v hospodě nebo ženy sbírající hrozny vína.

Pouhých deset kilometrů od křesťanského poutního místa Fatima byly objeveny jedny z nejkrásnějších stop dinosaurů na evropském kontinentu. Na nakloněné skalní plošině nazvané Pedreira do Galinha jsou rozeznatelné dvě desítky stezek se stopami, jedna z nich je délkou 147 metrů údajně nejdelší stezkou s dinosauřími stopami na světě.

Skalnaté soutěsky řeky Kamenice nedaleko Hřenska jsou už od konce 19. století turistickým lákadlem Českosaského Švýcarska. Edmundovou a Divokou soutěskou provede hosty žlutá turistická značka, v neschůdných úsecích je provozován zpoplatněný atraktivní převoz na pramicích. V roce 2016 se na nich svezlo rekordních 360 tisíc turistů.

Vyhlídkový altán na Mariině skále v Jetřichovických stěnách je oblíbeným turistickým výletem v NP České Švýcarsko. Z Jetřichovic vede nahoru červeně značená turistická cesta, délka je asi 1200 metrů, převýšení 200 metrů, závěr po jištěných schodech ve skalách. Mariina vyhlídka se tyčí na skále v nadmořské výšce 428 metrů. Altán je již od poloviny 19. století vyhledáván i ve večerních hodinách kvůli romantickým západům slunce. Není divu, je z něj okouzlující panoramatický výhled na krajinu Národního parku České Švýcarsko, dole se rozprostírají lesy, vesničky a v pozadí i stolové hory.

Pravčická brána je největší pískovcová brána Evropy. Koloběh přírody nezastavíme, jak to, že se monumentální oblouk Pravčické brány dodnes zachoval? Touto otázkou si lámou hlavu i povolanější odborníci, než jsem já. Vědci se v současnosti domnívají, že bránu tvoří dvě samostatné skály, oblouk tak vlastně není obloukem a není vystaven enormnímu pnutí, které by ho rozlomilo.

Zkusili jste si zlézt se zkušenějším parťákem nějakou skálu a už vás to nepustilo? Jako by vás k těm kamenům někdo přivázal lanem. Adrenalin na skále, to je prostě láska na celý život. Chytne a už nepustí. „Musím tam jít znovu,“ víří vám hlavou. Svěříte se parťákovi. „Není problém. Kup si lana a přidej se k nám do party,“ přikývne kámoš. Je jasno.

„Byla to trošku drzost jet do Číny na konferenci referovat o čínských pyramidách“ říká Jaroslav Klokočník, vědecký pracovník Astronomického ústavu AV ČR. Přestože o pyramidách v Číně kolovaly zvěsti již od 2. světové války (a výjimečně i dříve), čínské úřady jako by se slova „pyramida“ obávaly. Jaroslav Klokočník se nejprve vydal na virtuální prohlídku stovky pyramid v okolí města Si-an (Xi´an) na Google Earth v roce 2008 na doporučení své kolegyně, v roce 2011 měřil přímo v Číně jejich orientaci a výsledkem jeho objevitelských aktivit je kniha Čínské pyramidy, která vyšla v roce 2015. A o čínských pyramidách vyprávěl Jaroslav Klokočník i v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Římské Koloseum je symbolem zabíjení jako veřejné zábavy. Zároveň je symbolem současného Říma jako jeho turistická atrakce číslo jedna. V letošním roce probíhá v Koloseu výstava Colosseo un´icona, která představuje pohled současných italských umělců na světově proslulý amfiteátr, ale také např. jeho ideologické zneužití v dobách Mussoliniho režimu. Koloseum tak v těchto měsících nenabízí pouze historické zdi, ale je plné života a umění.

Prohlídka kláštera začala v parku u základů kostela sv. Kříže vysvěceného v roce 1070. Hned na úvod vyprávěla průvodkyně legendu, která se váže k založení kláštera a podle níž se v lesích u Sázavy usadil jako poustevník mnich Prokop, později kanonizovaný sv. Prokop Sázavský. O svatém Prokopovi nelze s jistotou tvrdit nic jiného, než že byl prvním opatem benediktinského kláštera na Sázavě a zemřel v roce 1053. Většina údajů o jeho životě je dílem pozdější klášterní hagiografie, v níž byl Prokopův obraz přizpůsobován pojetí autorů.

Čínské pyramidy jsou pro většinu veřejnosti doposud velkou neznámou. Oblast Xi´anu (Sianu), ve které se nacházejí dokonce stovky čínských pyramid, byla pro cizince dlouhou dobu zcela nepřístupná. Sami Číňané své pyramidy úmyslně tajili důkladným zalesňováním tak, aby vypadaly jako přirozené kopce. Možná je však tímto způsobem chtěli jen ochránit před erozí. V dnešní době družicových snímků je ovšem snaha pyramidy utajit už zcela marná. A tak nám autor této knihy, Prof. Ing. Jaroslav Klokočník, DrSc., vědecký pracovník Astronomického ústavu Akademie věd ČR, postupně odkrývá dlouho utajované tajemství čínských pyramid.

Toulovcovy maštale jsou součástí přírodní rezervace Maštale a snadno dostupné z Litomyšle autem nebo autobusem. Ze Smetanova města je to pouhých 13 kilometrů do obce Budislav, odkud vede červená turistická značka až do skal, v nichž se podle starých pověstí ukrýval loupeživý rytíř Vavřinec Toulovec.