Přepych některých místností královského paláce vyrazí dech – zlatě oděný trůní sál, reprezentační jídelna i taneční sál. Úchvatná je zbrojnice, v níž je jedna z největších sbírek zbraní v Evropě, srovnatelná se zbrojnicí madridského královského zámku. V savojské zbrojnici je vystavena i tradiční japonská zbroj, kterou daroval králi Viktorovi Emanuelovi II. v roce 1869 tehdejší císař Meidži, panovník, který zničil šógunát a otevřel Japonsko světu (mimochodem, o rok dříve se Nizozemsko stalo první evropskou zemí, která zřídila v Tokiu vyslanectví). Jedním z nejkrásnějších exponátů ve zbrojnici je sluneční zbroj sicilského vicekrále Emanuela Filiberta nazývaná jednoduše „Soli“ tedy „Slunce“ (v množném čísle). V královském paláci nemůže chybět čínský salónek (Gabinetto Cinese), od konce 17. století se na evropských dvorech šířila móda čínské kultury. Prohlídku Palazzo Reale lze absolvovat bez průvodce, fotografování bez blesku je povolené (na rozdíl od Madridu). Po vypovězení Savojských se palác stal v roce 1946 majetkem státu, od roku 1977 je zapsán na seznamu světového dědictví UNESCO.

Na nádvoří paláce se vchází bránou, kterou střeží po obou stranách jezdecké sochy Dioskúrů (latinsky Dioscuri nebo Gemini, tedy Blíženci). Jsou to bratři Kastór a Polydeukés, v řecké mytologii bájní rekové, kteří se zúčastnili mj. proslulé výpravy Argonautů nebo tažení proti Amazonkám. Prvním projektantem prostoru dnešního Piazza Castello s královským palácem byl Ascanio Vittozzi, jeden z představitelů ranného piemontského baroka. Vittozzi prožil úspěšnou vojenskou kariéru, bojoval i ve slavné bitvě u Lepanta (1571), v níž loďstvo Svaté ligy rozdrtilo osmanské a rozbilo mýtus o jeho neporazitelnosti. Jako vojenský architekt se Ascanio Vittozzi podílel na stavebním rozvoji města nejen po stránce obranné, ale byl mu svěřen i plán návrhů centra města v okolí Piazza Castello. Je pohřben v kostele Chiesa della Santissima Trinità jen pár kroků od Piazza Castello na Via Giuseppe Garibaldi.


Palazzo Reale


Palazzo Reale – čínský salónek

Po Vittozziho smrti pokračoval v práci původně jeho asistent Carlo di Castellamonte, mj. autor projektu náměstí San Carlo (tehdy Piazza Reale). Po smrti vévody Viktora Amadea I. Savojského v roce 1637 se práce na paláci nezastavily, jako regentka převzala vládu jeho manželka Kristina Bourbonská (Cristina di Francia v italštině), sestra francouzského krále Ludvíka XIII. Tehdejší budova utržila značných škod po piemontské občanské válce a obléhání Turína v roce 1640. Barokní malíř Daniel Seiter později vytvořil proslulou klenbu, která dodnes nese jeho jméno – La Galleria del Daniel, Guarino Guarini navrhl Kapli svatého rubáše (Cappella della Sacra Sindone), v níž bylo uchováváno údajné Ježíšovo roucho zvané Turínské plátno. To je ovšem v současnosti vystavováno pouze výjimečně. Později pracoval na přestavbách královského paláce Filippo Juvarra, mj. autor vznešené baziliky na hoře Superga. Malíř Claudio Francesco Beaumont maloval klenbu čínského salónku. Pelagio Palagi v první polovině 19. století za vlády Karla Arberta Sardinského vedl další modernizaci paláce a jeho dílem je např. taneční sál. Za královským palácem jsou zahrady, které projektoval francouzský zahradní architekt André Le Nôtre. Slavné zahrady ve Versailles nebo u zámku Fontainebleau nesou i jeho podpis, v letech 1661 až 1700 pracoval pro francouzského krále Ludvíka XIV.


Palazzo Reale – savojská zbrojnice


Palazzo Reale – savojská zbrojnice

Historie Turína začíná mnohem hlouběji v čase, než vládla Savojská dynastie. Nejstarší osada v těchto místech stála již za keltsko-ligurského kmene Taurinů (právě odtud lze vystopovat současné jméno města). První vojenské římské osídlení zde založil Gaius Julius Caesar v roce 58 př. n. l., o třicet let později byla založena kolonie pod názvem Julia Augusta Taurinorum, stála tehdy na staré římské cestě Via Gallica, která ji spojovala s místy jako Patavium (Padova) a Mediolanum (Milán). Nejstarší římskou památkou v centru Turína je divadlo postavené kolem roku 13 př. n. l. v době vlády prvního římského císaře Augusta. V divadle se po přibližně dvou až třech staletích přestalo hrát, v čase nástupu křesťanství bylo opuštěno a postupně rozebíráno jako vhodný stavební materiál k rostoucímu počtu kostelů. Znovuobjeveno bylo po téměř dvou tisíciletích zapomnění až na přelomu 19. a 20. století během příprav na stavbu nového křídla královského paláce (Manica Nuova di Palazzo Reale). Architekt Alfredo D'Andrade oponoval návrhům na demolici pozůstatků divadla, nakonec dokázal svůj postoj prosadit. V současnosti je divadlo dobře viditelné z ulice (Via XX Settembre), ruiny jsou viditelné i z muzea (Museo di Antichità). Kousek od divadla stojí v Parco Archeologico delle Torri Palatine (někdy Italové používají množné číslo) Porta Palatina z 1. století našeho letopočtu, jedna z nejlépe zachovalých římských bran na světě, jejíž věže jsou vysoké třicet metrů. Byla jednou z bran do města v časech, kdy se jmenovalo Julia Augusta Taurinorum, tehdy se jí tak ovšem neříkalo, současné jméno není původní. Jmenovala se Porta Principalis Dextera a tudy byl přístup na Cardo Maximus, jednu ze dvou hlavních ulic, které tvořily základní plán starověkých římských měst. Až do sedmdesátých let 20. století byla Porta Palatina průjezdná pro automobilový provoz, v současnosti je pěší zónou.


Porta Palatina


Ruiny římského divadla vedle královského paláce

Z Piazza Castello je to asi 300 metrů po Via Roma na Piazza San Carlo, společenské a kulturní centrum města, obklopené podloubími s několika historickými kavárnami, nejznámější je asi Caffè Torino, kde jsme ochutnali mýtický bicerin. V těchto kavárnách se scházeli politici, umělci, průmyslníci, spisovatelé, prostě na Piazza San Carlo to žilo tlachajícím kavárenským životem. Náměstí se říká Salotto di Torino, tedy Turínský salónek, s těmi kavárnami a společenským životem to bude mít hodně společného. Právě na náměstí San Carlo jsem před lety zažil oslavy fotbalového titulu Juventusu a fanoušky šplhající na jezdeckou sochu vévody Emanuela Filiberta Savojského. A nutno dodat, že v posledních osmi letech jsou tyto oslavy pravidelné. Náměstí bylo vytvořeno v roce 1638, jako dvojčata ho doplňují dva barokní kostely San Carlo Borromeo a Santa Cristina. V minulosti náměstí měnilo jména, v časech Napoleona Bonaparte se jmenovalo Place Napoléon, neslo i jména Piazza Reale a Piazza d´Armi. V současnosti je pěší zónou.

Podobně jako v dalších metropolích i v Turíně lze koupit kartu, která vlastníkovi umožní bez dalších výdajů vstup do hlavních památek a muzeí města. Nevýhodou je, že tzv. Torino Piemonte Card na 2, 3, či 5 dnů (ceny 36, 43 a 51 €) neobsahuje městskou hromadnou dopravu, jako je tomu např. v Římě. Máte-li v Turíně dva tři dny, nepochybně se karta vyplatí, v Turíně je co vidět – Palazzo Reale, Museo Egizio, Palazzo Madama, krypta Savojské dynastie na hoře Superga, Juventus Museum. Podle recenzí má karta i další nevýhodu, která se netýká peněz, u nejnavštěvo­vanějších římských památek (především Koloseum, kde jsou tisíce lidí a velké fronty) na Roma Pass všechny předbíháte, to v Turíně opět chybí. Ovšem nepředpokládám, že by kdekoli v Turíně byly fronty jako před Koloseem.

Další články o Turínu:
Turín aneb Kde jsou bicerin, Fiat a Juventus doma
Turín – Egyptské muzeum a Juventus Museum
Superga – historickou tramvají na horu nad Turínem