Museo Egizio bylo založeno už v roce 1824, ovšem téměř 190 let činnosti nevylučuje dokonalý moderní design. Kolekce desítek nádherných soch z růžové asuánské žuly, čediče i pískovce, stojí v dramaticky nasvícených galeriích s temnými zrcadly. „Černé sály“ jsou dílem Danteho Ferrettiho, italského výtvarníka a držitele několika Oscarů, který spolupracoval mj. s řadou slavných filmových režisérů, např. s Fellinim, Coppolou, Scorsesem nebo Pasolinim. Thutmose III, Amenhotep II, Tutanchamon, Horemheb, Ramesse II, Seti II, Amun, Hathor, Ptah, Sekhmet – člověk zde stojí v úžasu před egyptskými králi i bohy a bohyněmi.

Diplomat a sběratel antického umění Bernardino Drovetti vstoupil po studiích v Turíně do francouzské armády. Působil jako šéf štábu piemontských jednotek i soudce v Turíně. Později se v hodnosti plukovníka zúčastnil Napoleonova egyptského tažení a v roce 1803 ho Napoleon I. jmenoval francouzským konzulem v Egyptě. Z Drovettiho se postupně stal druhý nejznámější italský sběratel egyptského umění po Giovanni Battistovi Belzonim. Přátelil se s pašou Muhammadem Alím, egyptským vícekrálem, který ovládl a stabilizoval celou zemi, a právě tento blízký vztah Drovettimu pomáhal ve vývozu prastarých egyptských památek. Drovetti postupně shromáždil obrovskou sbírku, kterou za tehdejších 400 tisíc italských lir koupil savojský vévoda a sardinský král Karel Felix Sardinský. Ten ji nechal převézt do Turína a Drovettiho 5268 objektů včetně obrovských soch, papyrů, stél i mumií se stalo základem pro budoucí Egyptské muzeum.

. .

Druhou významnou postavou v dějinách muzea je egyptolog Ernesto Schiaparelli, který byl ředitelem muzea v letech 1894–1928 a vedl vykopávky na mnoha místech Egypta. Díky jeho práci získalo muzeum dalších více než 18 tisíc objektů. Schiaparelli proslul nalezením hrobky (QV66) královny Nefertari, manželky Ramesse II. v Údolí královen v roce 1904. Další slavný nález se mu vydařil o dva roky později v Deir el-Medina, kde objevil neporušenou hrobku architekta Kha a jeho ženy Merit. Kha pracoval pro několik faraonů (Amenhotep II., Thutmose IV. a Amenhotep III.). Hrobka obsahovala na pět stovek předmětů, které si pro věčný život připravila dvojice žijící kolem roku 1400 před naším letopočtem. Kha za svého života nabyl značného bohatství, budování hrobky podobného rozsahu jistě trvalo celé roky a Kha na práce dohlížel.

Poslední významnou památkou, kterou muzeum získalo v roce 1970, je skalní chrám el-Lessíja, který nechal vytesat faraón Thutmose III. kolem roku 1450 před naším letopočtem. Než měly vody Násirova jezera, přehradní nádrže, která se táhne od Asuánu až do Vádí Halfa v Súdánu, zaplavit núbijské památky, italští odborníci intenzívně pracovali na jejich záchraně. Množství památek bylo rozřezáno na velké bloky a znovu sestaveno na nové lokaci. Egyptský prezident Násir poté z vděčnosti za pomoc daroval chrám Itálii.

V posledních letech se Turín (italsky Torino) stává jednou z deseti turistických destinací Itálie – elegantní centrum s paláci, podloubími, historickými kavárnami, římskými památkami, parky. Zaparkovat se za drobný peníz dá přímo v centru na Piazza Castello, kterému dominuje Palazzo Madama, napůl středověký a napůl barokní palác, postavený původně ve 13. století, jehož barokní fasáda byla přistavena v 18. století. Historie města ovšem sahá mnohem hlouběji do minulosti, nejstarší osada v těchto místech stála již za keltsko-ligurského kmene Taurinů (právě odtud lze vystopovat současné jméno města). Hannibal na svém tažení proti Římu napadl v roce 218 území Taurinů a po třídenním obléhání dobyl jejich centrum Taurasii. Římané zde založili kolonii v roce 27 pod názvem Castra Taurinorum, později byla přejmenována na Augusta Taurinorum.


Piazza San Carlo


Palazzo Madama zakrývaly vlajky Juve


Antická Porta Palatina, připomínka římských časů

Mnohem později se osud Turína spojil se Savojským vévodstvím. Emmanuel Philibert, savojský vévoda, přezdívaný díky svým vojenským schopnostem „Železná hlava“, z něj v roce 1563 udělal sídlo vévodství. Dnes jeho socha, nazývaná ve staré piemontštině Caval ëd Brons, zdobí Piazza San Carlo, možná nejhezčí náměstí ve městě. Socha je dílem Carla Marochettiho, francouzského sochaře, narozeného v Turíně. Marochettiho jezdecké sochy požívaly ve své době velké popularity, jeho socha anglického krále Richarda I. Lví srdce zdobí i Westminsterský palác v Londýně. Piazza San Carlo spojuje s Piazza Castello půvabná Via Roma s podloubími plnými luxusních obchodů.

Egyptské muzeum v Turíně je otevřené denně mimo pondělí od 8.30 do 19.30.
Další informace na www.museoegizio.it.

Juventus Museum

Byla nebyla – dávno tomu – před 116 lety, jedna obyčejná lavička. A konec vyučování. Lavička stála na rohu ulic krále Viktora Emanuela II. a krále Umberta (Corso Vittorio Emanuele II. a Corso Re Umberto). Konec vyučování měli žáci gymnázia Massimo d´Azeglio. Gymnazisté se shlukli kolem lavičky, nejstarším bylo pouhých 17 let. Rozproudila se diskuse, jaké jméno dát fotbalovému klubu, který se rozhodli založit. Návrhů bylo více – Societá Polisportiva Augusta Taurinorum, Via fort, Massimo d´Azeglio. V hlasování nakonec vyhrálo jméno Juventus, odkazující na římskou bohyni mladosti. Psal se 1. listopad 1897 a studenti netušili, že toho dne se zrodila legenda.

Juventus je tedy ženské jméno, přestože pro něj v češtině, na rozdíl od italštiny, poněkud nesmyslně používáme mužský rod. Iuventus (či Iuventas) – bohyně mladosti a překrásná číšnice nejvyššího boha Jova, římské jméno pro řeckou Hébé.

Juventus Museum je o plných 188 let mladší než Egyptské muzeum – bylo otevřeno 16. května 2012 v těsném sousedství nového stadionu za přítomnosti prezidenta klubu A. Agnelliho. Jeho dědeček Edoardo, syn zakladatele automobilky Fiat Giovanniho Agnelliho, vstoupil do vedení klubu 24. července 1923. Zanedlouho tomu tedy bude již 90 let od vstupu Agnelliů do turínského fotbalového klubu. Pravděpodobně nejdelší spojení podnikatelské dynastie a sportovního klubu na světě, tradice hodná úcty, zvláště v době, v níž si bohatí magnáti ze všech koutů světa kupují sportovní kluby i sportovce jako na běžícím pásu. Edoardo Agnelli se oženil s princeznou Virginií, dcerou Carla Bourbon del Monte, 3. prince ze San Faustina a markýze del Monte Santa Maria, jehož rodokmen sahá až do renesančních časů. Za Edoarda začala první zlatá éra Juve vrcholící pěti tituly za sebou v letech 1931–1935, další slávu zabrzdila jeho smrt při havárii hydroplánu. V roce 1947 převzal klub jeho syn Gianni, a přestože musel plnit především své povinnosti ve vedení Fiatu, zůstal až do své smrti v roce 2003 mužem tahajícím v Juve za nitky.


Pohár pro vítěze Ligy mistrů v pantheonu Juve


Juventus Museum


Na stěnách promítají nejslavnější okamžiky historie klubu

Už během prvních kroků muzeem pohltí návštěvníky historie klubu. Jen co několika kroky projdou chodbičkou, v níž se na stěnách promítají slavné góly slavných hráčů, vstoupí do pantheonu se všemi trofejemi, které může italský fotbalový klub doma i ve světě vyhrát. Nejcennější ze všech je ušatý pohár, který zdvíhá jako první kapitán vítěze Ligy mistrů a vedle něj Interkontinentální pohár pro klubového mistra světa.

A po pár dalších krocích – lavička, právě ta, která byla svědkem zrození legendy. Ze stěn zní hesla dokumentující nekončící úspěchy klubu, nejznámější z nich „Vincere non è importante, ma è l´unica cosa che conta“, tedy: „Zvítězit není důležité, ale je to jediná věc, na které záleží“ (která se počítá). Tato slova vyřkl jeden ze slavných fotbalistů a později prezident klubu Giampiero Boniperti (nejsou ale původní, první je vyslovil v padesátých letech Henry Russell Sanders, bývalý kouč týmu amerického fotbalu UCLA Bruins).

V muzeu si návštěvník projde celou historii klubu, je zde spousta obrazovek, na nichž lze sledovat ty nejslavnější okamžiky. Dozví se, že Juve se stala první klubem, který vyhrál všechny tři evropské poháry nebo že 24 fotbalistů Juventusu se stalo mistry světa, což je nejvíce ze všech světových klubů. Nelze přehlédnout i malou – či spíše velkou – českou stopu, kterou v klubu zanechal Pavel Nedvěd. Boniperti, Platini, Baggio, Vialli, Zidane, Del Piero. I ti zanechali své stopy. Historie klubu začala kdysi dávno chlapeckou zábavou a stala se nepřehlédnutelnou stránkou sportu a života.

www.juventus.com/juve/it/juventus-museum