Cestování, výlety, turistika – Cestomila

Koreanistka Miriam Löwensteinová přednáší korejskou literaturu a dějiny Koreje na FF UK. Je autorkou řady překladů korejské literatury, např. sbírky povídek Loď pokladů nebo románu Básník. Více než dvacet let navštěvuje pravidelně Koreu a její kniha V Koreji se Korejcům nevyhneme, v níž zasvěceně i zábavně vypráví o současné Koreji, byla inspirací k rozhovoru pro www.cestomila.cz.

Stát se může cokoliv a kdykoliv. Podle nedávné studie amerických odborníků je pravděpodobnější zabití bleskem než teroristou. Přesto jsou některé turistické destinace považovány za velmi nebezpečné a nedoporučuje se do nich jezdit. Pokud vám však v žilách koluje dobrodružná krev, pravděpodobně vás před poznáváním jiných kultur nezastaví vůbec nic.

Nejznámějším a největším termálním pramenem v Yellowstonu je Grand Prismatic Spring v Midway Geyser Basin severně od Old Faithfulu. Byl pojmenován právě pro své nápadné zbarvení, jeho barvy odpovídají duhovému rozptylu bílého světla rozloženého optickým hranolem – červená, oranžová, žlutá, zelená a modrá. Grand Prismatic Spring je fascinující svou barevností, ovšem jeho zabarvení se během střídání ročních období mění, závisí totiž na množství živých organizmů, bakterií a řas. Většinou vídáme uprostřed sytě modrou barvu, která směrem ke krajům přechází do tyrkysové a poté okrové až žluté. A od břehů jako by šlehaly až červené plameny.

Stovky gejzírů, vroucí prameny, fumaroly, jezírka zabarvená do neuvěřitelných barev, pára stoupající ze země… a najednou vám zkříží cestu bizon nebo grizzly. Yellowstone – nejstarší národní park světa – byl už prvními evropskými trapery popisován jako místo ponurých hrůz, síry a kouře. Bylo to přibližně před 200 lety a lidé na východě se těm historkám smáli.

Delfy okouzlí každého už svou fascinující polohou pod skalnatými stěnami Parnasu. Z Atén trvá cesta autobusem přibližně tři hodiny, z terminálu B KTEL jich jezdí dostatek. Delfy leží v nadmořské výšce přibližně pouze 600 metrů, přesto si člověk připadá jako vysoko v horách. A když si vyberete správný hotýlek či penzion, z balkónu je vidět moře, a je to pravá řecká paráda.

Asi žádná země není v myslích turistů tolik spojena s hudbou, pivem a… zelenou barvou. Irsko a zeleň, to jsou vlastně synonyma. Irsko je také zemí křížů a hor, starých hradů i vypálených klášterů. Nelze nezůstat Irskem fascinován. Malý ostrov snadno dostupný z České republiky přímým leteckým spojením. Především pro milovníky aktivní turistiky vydali v nakladatelství JOTA do češtiny přeložené aktualizované 11. vydání průvodce Irskem Rough Guides.

Karlštejn – nepochybně nejznámější hrad v ČR. Prožil slávu, téměř zapomnění, rozsáhlou a mnohými kritizovanou rekonstrukci a ve 21. století si užívá obliby u českých i zahraničních turistů. Monumentální gotický hrad, který byl slavnostně založen v roce 1348, ve stejném roce jako Univerzita Karlova a Nové Město pražské. Symbol českých zemí, jehož návštěva patří k „povinnostem“ každého našince. Nejlépe v letní dny, ale hrad – zahalený v zimním hávu – byl přístupný veřejnosti i poslední den roku. A i zimní roucho Karlštejnu sluší.

Pomněnkové oči, tlapky v bačkorách a rychlost letícího šípu. Je –30 ˚C a zima se prokousává vzduchem. Husky vyjí na jasnou oblohu. Proč? Za pár minut máme vyjet do neobydlené a bílé polární pustiny.

Viliam Poltikovič je dokumentarista a spisovatel, autor řady dokumentárních filmů, např. Duše východu (1993), Kapka z poháru nesmrtelnosti (2001),  Dalajlama v Buddhových stopách (2015). Nedávno mu v nakladatelství Jota vyšlo druhé rozšířené vydání známé knihy Touha po absolutnu. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Viliam Poltikovič o Indii, návštěvě slavnosti Mahá kumbhaméla, svatých mužích, řece Ganze, Šivově městě Váránasí a o tom, že i na cestách bychom měli vnímat propojení s druhými a nikoli jen sebe a svá přání.

Legendární kniha Viliama Poltikoviče Touha po absolutnu se v nakladatelství Jota dočkala nového rozšířeného vydání. Sádhuové, jógíni, guruové, svámí, nágové, asketové – za nimi putuje Viliam Poltikovič. A my s ním. Fundovanějšího průvodce za indickými svatými muži u nás stěží najdete. Vydejte se tedy s autorem na daleký subkontinent, jeho putování vyvrcholí na největším náboženském setkání světa – na hinduistické slavnosti Mahá kumbhaméla.

Tomáš Pojar býval v 90. letech ředitelem humanitární organizace Člověk v tísni, později náměstkem ministra zahraničních věcí a v letech 2010 až 2014 českým velvyslancem v Izraeli. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví právě o Izraeli, fascinující zemi rozmanitých kultur a svobodných aktivních lidí, které příliš neovlivňují každodenní hrozby, nenávist a rezoluce. Tomáš Pojar mj. poradí kdy a kam v Izraeli cestovat, doporučí výlety do pouště i co si přečíst od izraelských spisovatelů.

„Mahávírova mrtvola tam ležela celou noc. Všichni slavili. Cpali se khičrím, praženým zrnem. Celou noc se popíjela kořalka. Ten, kdo utloukl Mahávíra kamením, byl dnes hrdinou celé kasty. Stateční bojovníci, kteří umlátili bezbranného, ukamenovali svázaného, se dmuli pýchou. Vždyť zachránili čest svou, své společnosti a svých žen. Čest žen, kterou jim muži poskytli za celoživotní otroctví.“

Antelope canyon je velmi obtížné popsat, na to musí mít člověk nejen cestovatelské, ale i básnické srdce. Karel Čapek kdysi napsal, že „na tomto světě má se vidět všechno, vše stojí za vidění“. A já dodávám, zvláště takovou hru světla, barev a kamene. Člověk by rád v těchto místech, které do dnešní podoby vymodelovaly voda a eroze, prolézal volně, bez překážek a podmínek, ale… nic takového, jsme na indiánské půdě, v rezervaci Navahů. V minulosti prý bylo možné jet vlastním autem až k hornímu kaňonu, kdo se chtěl projít, mohl pěšky, ty doby jsou dávno pryč, vládne turistický ruch a musí se vydělávat. Přece nebudete jen tak šlapat Navahům po jejich písku a skalách.

Už jste někdy viděli velblouda, jak rozkousává a rve cedulku „pozor koušeme“? Za podobnou zábavou musíte do brněnské zoologické zahrady, kde si velbloudi téměř vynucují pozornost.

Plánujete výlet se svým čtyřnohým miláčkem? Poradíme vám, co vzít s sebou a na co si dát pozor. Neznalost základních pravidel totiž může přijít hodně draho.

Když Irenu DeLave vybídnete, aby povídala o Guatemale, rozzáří se jí oči a na tváři se objeví šťastný úsměv. Kdysi studovala v USA, cestovala po světě a pak… ji od prvního okamžiku uchvátila Guatemala, mayské ženy a jejich kultura. Od té doby je v Guatemale „jako doma“ a časem vytvořila projekt Love for Guatemala, který na jedné straně pomáhá mayským ženám, na druhé straně zve zájemce o blízké poznání mayské kultury do Guatemaly rovnou do mayských rodin. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Irena DeLave vypráví o… Guatemale. Jste zváni…

Saské Švýcarsko není jen proslulý most Basteibrücke, napůl dílo přírody, napůl tvořivého ducha člověka. Jedním z nejkrásnějších výletů regionu je túra mezi skalní bránou Schrammtor a jeskyní Idagrotte po trase nazvané Malerweg. Nepřístupnost a divokost bizarních skalních útvarů byly spoutány ocelovými schody, můstky, žebříky i zábradlími, jsou tedy běžně přístupné, přesto zůstala dechberoucí panoramata a výhledy nejen do pitoreskního skalního světa, ale i do údolí hluboko dole, jímž protéká řeka Labe.

Na silnici z Karlových Varů na Velichov je na konci obce Dubina odbočka na přírodní rezervaci Skalky skřítků. Skalky skřítků jsou již sice na území vojenského prostoru, ale tato národní přírodní památka i žlutá turistická stezka, která k ní vede, jsou pro veřejnost zpřístupněné. Série skalek, skalních výchozů a defilé zde odkrývá nevytříděné uloženiny laharů, jež obsahují četné, většinou dosti zaoblené úlomky různých bazaltických hornin. Nápadným jevem těchto uloženin jsou válcovité dutiny, které byly podle pověsti dílem skřítků kutajících ve skále své poklady.

Skalních měst či městeček je u nás více, to je informace známá malým i velkým – Prachovské skály, Teplické skály, Maloskalsko, Hruboskalsko, Adršpašské skály, Broumovské stěny atd. Nelze říci, které z nich je nejkrásnější, pro každého jsou srdcovou záležitostí skály jiné. K půvabným skalním městům patří i Drábské světničky nedaleko Mnichova Hradiště, skalní hrad je volně přístupný.

Nahoru na Sněžku a poté podél Bílého Labe dolů. Vlastně vše fajn a za uspokojivého počasí krásný jednodenní výlet. Až… pak sejdeme do Špindlerova Mlýna a chceme se najíst v hotelu Villa Hubertus. Tak línou, neochotnou a arogantní obsluhu jsem na cestách domácích i světových už roky neviděl. Vyhněte se tomu místu obloukem, říká se. Co se to s tebou stalo, Špindlerův Mlýne?