články

Chystáte-li se zrovna teď do Itálie, můžete už vyrazit na mimosezónní lyžování na některý z alpských ledovců nebo si užít podzimní romantiku v historických městech. Itálie je prostě destinací, kam proudí návštěvníci, jak je rok dlouhý.

Čedičový kužel Ronova nabízí z výšky 552 metrů překrásné výhledy do dalekého okolí. Severozápadním směrem vystupuje z roviny kopec Ralsko, v dálce v oparu se ztrácí Ještěd. Jihozápadním směrem se tyčí pouze čtyři kilometry vzdálený Vlhošť a mnohem dále lze rozeznat zdi hradu Bezděz. Kuželovitý suk Ronova je potomkem sopečné činnosti, která v tomto kraji skončila dávno před zrodem lidského rodu, potomkem ztraceného vulkánu, odstraněného erozí trvající miliony let.

„Na Carpacciových obrazech vypadají Benátky nachlup stejně jako dnes, jenomže bez turistů.“ Tak popisoval Karel Čapek světově proslulé město kanálů. Ale benátská krása jako by se zastavila i na březích Lago di Garda. Balkónky, průčelí, podloubí, okna schovaná za okenicemi, okázalé štukatérství, mramor, kašny, portály, orientalismus, všechny myslitelné krásy všech stylů. Dnešní Riva del Garda je ovšem nejen krásou, ale především jedním velkým outdoorovým nářezem. Vždyť malíři quattrocenta nekrotili katamarán na větrem rozvlněném jezeře, neřítili se na horském kole o tisíc metrů níže po úzkých stezkách, ani je lanovka nevyvezla o 1700 metrů výše, aby se kochali ptačím pohledem na modravé vody i sluncem zalité hory. A nebe nad jejich hlavami nebrázdili paraglidisté.

Z malé země uprostřed Evropy má člověk díky zpravodajství občas pocit, že Izrael je neustále uprostřed válek a atentátů. Stačí ale pár kroků večerním Jeruzalémem a Tel Avivem a návštěvník pozná pulzující život optimistických lidí plných humoru, kterým každodenní problémy nevypálily viditelná znamení. Není divu, že zesnulý izraelský spisovatel českého původu Viktor Fischl napsal v jedné své povídce o Jeruzalému: „V tomhle městě se každý tak trochu vznáší. Je potřeba ho trošku stáhnout aby rozeznal rozdíl mezi snem a skutečností.“

PhDr. Bronislav Ostřanský, Ph.D. pracuje v oddělení Blízkého východu v Orientálním ústavu AV ČR a specializuje se na islámskou mystiku a lidovou religiozitu. V roce 2004 mu vyšla kniha „Dokonalý člověk a jeho svět v zrcadle islámské mystiky“, která se stala inspirací k rozhovoru pro www.cestomila.cz. Bronislav Ostřanský vzpomíná, jak se učil v mešitě na úpatí hory Kásijún, v níž je hrobka Velkého mistra i na slavnostní ramadánové noci, popisuje, jaký význam má láska v súfismu a obává se, že názory a postoje muslimů a jejich odpůrců, jsou vzdálené více než v minulosti.

Poutavé, místy drsné a syrové vyprávění – k hrobkám světců, k nimž míří nekonečná procesí, do hlučných průvodů kajícných věřících i na soukromé duchovní rituály, kam obvykle může pouze pravověrný muslim.

PhDr. Aleš Opekar CSc., muzikolog, publicista, kritik, pracuje jako dramaturg world music, jazzové, alternativní a etnické hudby na stanici Český rozhlas Vltava. Přednáší na vysokých školách, publikuje v odborném tisku, v 90. letech například pro časopis Rock & Pop seriál z USA pod názvem Stručný americký pop zeměpis. Je autorem knih Excentrici v přízemí a Matadors – Beatová aristokracie z Prahy. Spolupracoval s ČT na výrobě dokumentárního cyklu Bigbít. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Aleš Opekar vzpomíná na své dvě cesty na africké festivaly – na Kapverdské ostrovy a do Jihoafrické republiky.

Výdechy sirovodíku a oxidu uhličitého pod hladinou malých tůněk, všude kolem rašelinné smrčiny. Tato lokalita severně od Mariánských Lázní se jmenuje Smraďoch, ale lidé se nemají čeho obávat, plyny jsou těžší než vzduch, drží se dole u země, nedýchatelné prostředí zabíjí pouze hmyz, drobné savce nebo ptáky, dostanou-li se do blízkosti výdechů. I nepatrné množství sirovodíku je zdaleka cítit, jméno Smraďoch je pro lokalitu naprosto odůvodněné.

V atraktivním prostředí mezi divokou řekou Sarca a strmým útesem, na němž se tyčí zřícenina hradu Arco, se o víkendu setkali nejlepší lezci světa i jejich fanoušci na Rock Master Festivalu. Severoitalské městečko Arco nedaleko Trenta je nejen domovem adrenalinových sportovců, ale i těch, kteří si rádi užijí pokojnou italskou středomořskou atmosféru.

Mgr. Lukáš Synek, PhD. – biolog, cestovatel a fotograf, je autorem knihy „Hedvábnou stezkou po stopách dávných karavan“, kterou napsal na základě půlroční expedice po legendární obchodní trase. Lukáš rád jezdí do „zemí, kam se nejezdí“. Jednou z nich je irácký Kurdistán, kam po jedné průzkumné výpravě podruhé dokonce vedl první český zájezd po pádu režimu Saddáma Husajna. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Lukáš Synek cestu do severního kurdského Iráku doporučuje, ale upozorňuje, že Kurdistán ještě není na turistický ruch připraven. Vypráví, že arbílská citadela sice prochází rekonstrukcí a je nyní nepřístupná, ale když se znáte s místním imámem, zakázané brány se otevírají. A když stopnete v autě bratrance kurdského prezidenta, průjezd na checkpoitech je hned snazší.

„Slatiny… táhly se od západu na východ jako obrovská poušť, sem a tam křížily jejich povrch cesty… jak daleko se takto prostírají… byl to tichý, opuštěný kraj, pustý a neobdělávaný lidskýma rukama… rozpadávající se balvany ležely na vrcholu pahorku jako obr sám, mohutná odpočívající postava, vrhající stín na okolní vřes a chumáče drsné trávy… kameny jako oltáře… očekávaje oběť…na vysokých skalách žily divoké ovce, havrani a luňáci, byl to domov pro vše, co bylo osamělé.“

Poušť sice neplodí trávu, plodí však hodnoty a zásady. Bezprostřední dotek pouště je pro mnohé lidi – nejen proroky a beduíny – druhým nejsilnějším dotekem v životě po doteku matky. Toto vysoce inspirativní prostředí jen musí najít svého nadaného vypravěče, který dokáže vytvořit jeho plný obraz.

Hrad Bečov je výletem do středověku – původní výmalba kaple a zachovalé středověké omítky z 60. let 14. století, pod okny dřevěná sedátka, na stěnách nápisy a kresby, vše též staré přes 600 let. Areál bývalého bečovského panství je veřejnosti zpravidla přístupný přibližně z jedné třetiny, pouze na několik dní v roce se otevírají i brány středověkého hradu. Nejbližší exkluzivní prohlídky hradu Bečov nad Teplou jsou na programu 7. a 8. září. A po prohlídce hradu můžete obdivovat proslulý relikviář sv. Maura, v našich krajích ojedinělý exemplář domečkového relikviáře, který je svou uměleckou hodnotou srovnáván s korunovačními klenoty.

V každé kultuře existují pokrmy, které se vymykají našemu pojetí jídla a stojí hodně odvahy je ochutnat. Francouzská kuchyně má plesnivé (a smrduté) sýry nebo hlemýždě a žáby. Nemusíme ale hledat za hranicemi! Podívejme se třeba na naše olomoucké syrečky nebo jitrnici z krve a střívka – příslušníci mnoha jiných národů by jistě měli velký problém tato jídla pozřít.

Miroslav Náplava na svých výpravách natočil desítky reportáží a dokumentárních filmů a napsal i několik knih. Zážitky a zkušenosti ze svých osmi cest do Albánie, cestovatelsky nepříliš známé balkánské země, sepsal společně s Petrem Horkým do knihy Albánie – kráska se špatnou pověstí, která vyšla loni v nakladatelství Jota. Stejnojmenný film se promítal na řadě festivalů. V rozhovoru pro www.cestomila.cz doporučuje Miroslav Náplava vyrazit do Albánie offroadem a navštívit slavnost bektašů na hoře Tomorri, upozorňuje, že cestovatel abstinent to má náročnější, než ten, kdo pije rakiji a vypráví, že ho okouzlila syrovost albánského naturelu a že symbolem mužnosti v Albánii už není puška, ale auto.

Je to dlouhotrvající a vyčerpávající práce vykonávaná obvykle ženami. Typickým obrázkem, spojeným s barmským venkovem, jsou dlouhé řady žen sehnutých nad zatopenými rýžovými poli. Přesazování rýže, jež hraje tak důležitou úlohu v životě země, je tématem mnoha písní a tanců.

„Někdo někdy užil spojení hradozámek, ale… pro mě osobně je Krakovec chaloupkou“, říká kastelán Jiří Sobek. „To slovo přesně vystihuje charakter Krakovce. Není to můj výraz, pochází už z roku 1410, kdy byl stavitel a majitel Krakovce Jíra z Roztok nucen prodat své sídlo poté, co se rozkmotřil s králem Václavem IV. Výraz chaloupka či chalůpka je pro mne niterné vyznání stavitele, protože v téhle stavbě je vše, co tehdy lidé uměli a znali. Krakovec je zhmotněným vrcholem myšlení lidí koncem 14. století.“

Podle Asociace českých cestovních kanceláří ČR tvořily last minute zájezdy v minulém roce 40 % z celkového prodeje dovolených – tedy zhruba stejně jako v roce 2011. Koupit si takový výlet bývá velmi výhodné. Vybírat narychlo ale není jednoduché, proto vám představujeme některá turisticky často navštěvovaná, a přesto velmi zajímavá místa.

Břetislav Tureček je novinář a fotograf, který působil pět let jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě. Jednou z jeho nejoblíbenějších blízkovýchodních zemí je Írán, o kterém píše ve svých knihách. Ta poslední – Labyrintem Íránu – vyšla letos a popisuje světlé i stinné stránky života v zemi, která i na začátku 21. století vyvolává v mnoha Evropanech pocit neznáma a obav. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Břetislav Tureček o probíhajícím postním měsíci ramadánu, kuriózní příhodě, kdy trávil noc na muslimském hřbitově, vysvětluje systém íránské zdvořilosti a že v Evropě slavné íránské filmy zajímají v Íránu jen intelektuály. A varuje před pohybem v pohraničních oblastech.

„Na světlo dějinné vychází Třebíč v onom roce 1101, kdy údělná knížata moravská Oldřich a Litolt založili zde klášter řehole sv. Benedikta ku poctivosti Boží a nejslavnější Boho-rodičky Panny Marie.“ Tak popisuje Vilém Nikodem původ města v knize Stručné dějiny města Třebíče z roku 1911. Od raného středověku byla Třebíč domovem i početné židovské komunity a místní židovské ghetto a hřbitov byly společně s bazilikou sv. Prokopa zapsány v roce 2003 do seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.