články

Vřídlo vydá za minutu průměrně 2000 litrů minerální vody a stříká až do výšky 12 metrů. Johann Wolfgang Goethe, který byl ve městě Karlově jako doma, popíjel jeho léčivou vodu o páté ranní, kdy ve vodách Vřídla sublimují specifické plyny kladně ovlivňující lidský organismus. Přijměte pozvání k vyprávění o světoznámém karlovarském prameni, exkurzi do přístupného podzemí Vřídla, kamenných růžích i na ochutnávku vřídelní kávy. Je karlovarská, takže kromě vřídelní vody v ní ucítíte i kapku Becherovky.

Monumentální socha bohyně starých časů, interpretovaná jako Magna Mater (Velká Matka či Matka Země), zdobí komplex megalitických chrámů Tarxien na předměstí hlavního maltského města Valletta. Bohyně má drobné nožky, široširá lýtka a řasenou sukni. Horní polovina sochy se nedochovala, ovšem snadno si lze představit, že původní výška musela dosahovat tří metrů. Už při prvních archeologických průzkumech se v Tarxienu našlo velké množství zvířecích kostí, kamenné nástroje a zčernalé pozůstatky ohnišť. Před pěti tisíci lety byla zvířata nejspíše obětována Matce Zemi.

Z nábřeží ve Sliemě vyrážejí od ranních hodin trajekty směrem Valletta. Vycházející slunce svítí do očí a paprsky vytvářejí třpytivé obrazce na mořských vlnách. V oslepujícím slunci rozeznáváme kamenné hradby a věže Valletty, města postaveného až v 16. století. Města, které sice nese zdánlivě ženské jméno, bylo ale snem a vidinou odhodlaných mužů, jejichž příběh je jedním z nejhrdinštějších dobrodružství, jaké za tisíce a tisíce let napsaly dějiny válečnictví. Byl by hřích si ho v krátkosti nepřipomenout. Nuže, vstupme do Valletty…

Do Pasova se vydává za atmosférou. Starobylé město na soutoku tří řek, kdysi mocné biskupství, odkud se šířilo křesťanství do našich zemí, středověký kolorit starých zákoutí a úzkých uliček, působivá nábřežní promenáda i vyhlídkové plavby po Dunaji – to vše je Pasov, který se vzpamatoval z loňské děsivé povodně, druhé nejhorší v zaznamenané historii, což dokazuje značka na pasovské radnici.

Vystoupili jsme z autobusu v Paole, předměstí Valletty, a protože nikde žádná směrovka, ptáme se místního, kudy k hypogeu. Ukáže směrem zpět a nevzpomenu si přesně, snad šest či sedm bloků a doleva. Naprosto obyčejná ulička a naprosto obyčejný vchod, jak do maličkého muzea někde na venkově, za nímž poslední, co by člověk očekával, je vstupní brána do obrovských podzemních prostor megalitického původu… Hypogeum, k němuž se váží legendy o ztracených podzemních civilizacích. Bývalo hypogeum chrámem, nebo pohřebištěm? Odpověď je překvapivě jednoduchá: to dodnes nikdo neví.

Mdina je prastaré město, první osídlili pahorek ve vnitrozemí ostrova již staří Féničané. Ke jménu Mdina se v minulosti přidával přívlastek „Notabile“, tedy něco jako „Město honorace“ či „Prominentní město“ a v těch zdech se opravdu nezdá, že by bydlel prostý lid, Mdina jsou především paláce a kostely. V průvodcích se dočteme, že se Mdině říká také „Tiché město“. To sedí. Za hradbami Mdiny se nedostává hluku a vzduch jako by byl nasycen vznešenou vážností, právě tu zde člověk dýchá.

„Brána do srdce Šumavy“ se říká Prachaticím… a skutečně, vyhlíží-li člověk z rozhledny na Libínu daleko před sebe na šumavské hvozdy a pod sebe na Prachatice, je město Zlaté solné stezky skutečnou bránou do pohraničních lesů a hor. Prachatice bývaly bohatým městem, v němž končila jedna z větví tzv. Zlaté solné stezky. Historické jádro Prachatic je renesančním příběhem tohoto bohatství, který se dochoval až do 21. století.

V lese u obce Písty nedaleko Nymburka se skrývá nejkrásnější a nejzachovalejší duna v České republice. Písečný přesyp, který vznikal na konci poslední doby ledové ve svrchním pleistocénu před přibližně 11 tisíci lety, má rozlohu téměř 3,7 hektaru a je vysoký až 10 metrů. Většina duny je zarostlá lesem, ale odkryté pleistocenní váté písky o rozloze 0,5 hektaru nabízejí podívanou na dunu a pískomilnou flóru podobnou přímořským dunám ve Francii, Nizozemsku nebo v Pobaltí.

Cyklistická Labská stezka nabízí 1270 kilometrů putování podél největší české řeky z Krkonoš až do Hamburku a k Severnímu moři. Vzhledem k minimálnímu převýšení je Labská stezka odpočinkovou jízdou vhodnou i pro seniory. A plnou gurmánských zážitků. Pojďte jeden z nich ochutnat v následujících řádcích na trase z Velkých Žernosek do Ústí nad Labem tzv. Bránou Čech (Porta Bohemica). Kaňonovité údolí Labe miloval i Karel May a není divu, kromě okouzlující přírody nabízí báječná vína v žernoseckém vinařství i kulinářské zážitky v ústecké vyhlídkové restauraci Větruše.

Asi čtyři kilometry před tím, než vody Labe dosáhnou Poděbrad, vlévá se do naší největší řeky Cidlina. Soutok dvou řek spjatých s českou historií je okouzlujícím místem setkání lidí, na březích vyrostly bufet i restaurace, u vody se rozložily dřevěné stolky a lavice a servíruje se pivo i grilovaný pstruh. Přímo pod poděbradským zámkem kotví loď Král Jiří, která výletníky doveze během hodinové plavby k soutoku a zpět do Poděbrad.

Hagar Qim je z Valletty snadno dostupný maltskou hromadnou dopravou a autobusy stavějí přímo u chrámu (o autobusech jsem psal již v prvním díle vyprávění o Maltě). Na první pohled nejprve zaujme střecha, která chrání chrám před povětrnostními vlivy, navíc jsou všude kolem senzory, které měří rychlost a směr větru, vlhkost, teplotu, intenzitu slunečního záření apod. Před cestou si zjistěte dopředu správnou výslovnost chrámu i dalších míst, maltská výslovnost má totiž své zvláštnosti a řidič by nemusel rozumět. Také tentokrát byl řidič čistokrevný Malťan a na můj první pokus vyslovit, kam že to vlastně jedu, tedy Hagar Qim, zíral značně nechápavě.

Vlastimil Tichý propadl kouzlu nejmenšího kontinentu a výsledkem jeho cest po Austrálii jsou mj. tři knihy – Tříbarevná Austrálie, Austrálie (do) duše kontinentu, Austrálie skrz naskrz zemí nekonečna. Původním povoláním geograf, který od roku 1997, kdy v Sydney studoval angličtinu, najezdil po australských cestách a necestách na 80 tisíc kilometrů. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví o tom, jak se změnilo cestování Austrálií, o vstřícnosti Australanů, svém nejoblíbenějším místě Austrálie Devils Marbles a především o ojedinělé australské přírodě, setkání s klokany, velrybami i delfíny. A nechybí vyprávění o posvátné hoře Uluru.

13. ročník Islandského dne proběhne 14. června v Městské knihovně v Praze. Islandský den je určen nejen těm, kteří tento kouzelný ostrov již navštívili a kterým se navždy vryl pod kůži, ale i těm, kteří se na cestu teprve chystají. Bohatý program potěší především milovníky cestování se zájmem o poznání kultury a života jiných zemí.

Unikátní výstava Země černých faraonů poodkrývá tajemství starověké Núbie a přibližuje archeologické výzkumy Národního muzea v Súdánu.
Národní muzeum zahájilo v Náprstkově muzeu asijských, afrických a amerických kultur výstavu Země černých faraonů, která odhaluje tajemství po staletí ukrytá v písku. Na výstavě, představující dějiny starověké Núbie od konce pravěku po rané křesťanské období, je prezentována řada exkluzivních předmětů, které vůbec poprvé opustily území Súdánu.

Mečoun, královské krevety (a dokonce super královské), chobotnice, losos, ústřice, mušle, rybí polévka, které zde říkají Aljotta, krevetí salát nebo jen bohatý mořský mix, to vše a ještě více nabízejí restaurace v přístavu Marsaxlokk na jihovýchodě Malty. Přístav Marsaxlokk je – přestože zároveň turisty oblíbeným místem – oázou života maltských rybářů, takovou, jakou býval před desetiletími. V malebné zátoce kotví snad stovky jasně zbarvených rybářských člunů luzzu a starší i mladší rybáři spravují sítě, natírají loďky vytažené na břeh a připravují vše k zítřejšímu vyplutí. Na přídích mnoha loděk nelze přehlédnout tzv. Horovy oči, které mají chránit rybáře před vším zlým, co by je na moři mohlo potkat.

Průjezd osadou Tennant Creek nestojí za řeč, spěcháme k mnohem známější dominantě oblasti, k Devils Marbles. Na tomto místě stojí za zmínku jedna zajímavá historka, která se traduje, ale která se nezakládá na pravdě. Podle ní bylo městečko založeno přesně na místě, kde se někdy kolem roku 1930 porouchalo auto vezoucí zásilku piva. Řidiči se rozhodli udělat si pohodlí a zkrátit si dlouhé čekání na opravu auta. Začali konzumovat. Jen nejspíš neměli žádné chlazení, takže pivo chuťově asi nic moc.

Chorvatsko, Itálii i Španělsko znáte jak své boty? Hledáte místo, které nabídne více než opalování na pláži? Vydejte se do Řecka!

Rennes je vstupní bránou do Bretaně a ve starém městě si člověk připadá jako v pravé středověké bretaňské vesnici. Barevné hrázděné domy, na nich zavěšené malované vývěsní štíty, dřevěné okenice jako by z oka vypadly italským sestřičkám dále na jihu, v oknech i na balkóncích rozkvetlé květiny. Před úzkými a křivými domy ospalé zahrádky kaváren a restaurací, kde lze posedět a užívat si atmosféru Bretaně, atmosféru provinčního univerzitního města s bretaňskou originalitou. Bary, hospody, obchůdky, krásně se ze zahrádek kouká na konstrukce pastelových barevných domů z hraněných svislých a vodorovných trámů zpevněných šikmými vzpěrami. A nápisy „a louer“ napovídají, že leckde by se pokojík k pronajmutí na­šel.

Austrálie. Země, kam každým rokem odjíždí spousta našinců za cestováním, jazykem, dobrodružstvím, zkušenostmi, zažít ji, poznat, nabrat rudý písek do hrstí a svézt se na vlnách jednoho ze dvou oceánů. Odjíždí na chvilku, na pár týdnů či měsíců. Nakonec však mnozí propadnou tomuto čarovnému kontinentu, přírodě, kosmopolitním a pulzujícím městům, stále se usmívajícím a vstřícným Australanům.

Klokany rudé jsme v jejich výběhu nezastihli, ale nebylo proč litovat. Přes okna australské farmy jsme si užívali výhled vskutku originální – na trojici klokanů spokojeně baštících v obývacím pokoji, v takovém, v jakém v minulosti bydlívali australští farmáři. Po jednom z nich je tzv. Australská farma i pojmenována – jmenoval se Joseph Polack a jak již jméno napovídá, byl českého původu.