články - Evropa

„Roztoky jsou oblíbené výletní místo a letní sídlo Pražanů, jak dokazují hojné vily, pěkné zahrady, četné hostince, v neděli a ve svátek přeplněné vlaky zábavní. Pak na Žalov, od Horních Roztok půl hodiny vzdálený, kdež na blízkém pahorku stojí prastarý kostelík sv. Klimenta „Levý hradec“ zván, nejstarší v Čechách.“ Tolik Řivnáčův průvodce po království českém z roku 1882.

Caltabellotta je jednou z nejhezčích vesnic Sicílie. Z bývalého hradu či pevnosti na skále je doslova letecký 360° výhled do vnitrozemí i směrem k nedalekému moři, za nímž jsou břehy Afriky. Vyškrábat se tam nahoru po strmém schodišti stálo za krátkou námahu. Nemnoho odolalo hltavému zubu času, jen historie vyprávějící dávné příběhy. Nechybí v nich svatý grál, Excalibur, ani sicilská královna a povstání otroků proti římské moci. Není divu, že si toto zdánlivě nedobytné sídlo zvolili pro svůj poslední odpor. Tehdy se jmenovalo Triocala.

Cefalù je nejkrásnější městečko na severním sicilském pobřeží, pláž plná, uličky jedna restaurace za druhou, prostě turistická destinace první kategorie. Nahoře na skále nad městem ruiny Dianina chrámu a hradu, ty koupání a báječného jídla chtivý člověk vidět nemusí, ovšem ten výhled dolů na střechy domů, katedrálu a modré moře… Každému se asi nahoru nechce, v horku člověk zleniví, ale kdo tam nevyšlapal, neviděl Cefalù.

Asi patnáct kilometrů z Castellammare del Golfo směrem do vnitrozemí stojí v působivém přírodním amfiteátru mezi Monte Barbaro a Monte Pispisa jeden z nejzachovalejších antických chrámů (nejen) na Sicílii – Segesta. Starý 2500 let, kompletních 36 dórských sloupů, podle starověkých historiků ho postavili potomci Trójanů, kteří z hořící Tróje uprchli až na Sicílii.

V roce 2002 byl na seznam světového kulturního dědictví zařazen do kolonky Itálie nový záznam: Pozdně barokní města v údolí Noto v jihovýchodní Sicílii. Těch měst ve Val di Noto je osm – Caltagirone, Militello Val di Catania, Catania, Modica, Noto, Palazzolo, Ragusa, Scicli – všechna byla nově vybudovaná ve stylu sicilského baroka po zničujícím zemětřesení v roce 1693.

Ještě „nedávno“ se o Palermu psalo jako o hlavním městě sicilské mafie. Palermo jako Bejrút, takové prý byly titulky novin, bývaly časy, kdy stát válku s mafií prohrával. Časy, kdy v ulicích města hlídkovaly stovky a stovky vojáků. Kdy umírali ti, kteří se snažili potlačit moc mafie a její prorůstání do státních struktur. Dnešní Palermo je fajnové město, v němž se budete cítit bezpečně i ve večerních hodinách a prožijete den tak, jak si ho představujete.

Na nejvyšší horu České republiky vede několik značených tras. Z Pece pod Sněžkou je to asi sedm kilometrů a našlapete přibližně osm stovek výškových metrů. Další atraktivní trasou je výšlap z Horní Malé Úpy po modré značce a stále po česko-polské hranici. Cesta je dlouhá přes osm kilometrů, převýšení podobné výstupu z Pece pod Sněžkou. Modrá značka odbočuje z hranice až na rozcestí pod Sněžkou před závěrečným stoupáním do nadmořské výšky 1603 metrů.

Černohorské rašeliniště je nejrozsáhlejším a nejstarším vrchovištním rašeliništěm lesního typu v Krkonoších. Vede jím bezpečná naučná stezka s překrásnými výhledy na Sněžku. Chůzi v nesnadném a nestabilním terénu rašeliniště umožňují dřevěné chodníčky, které byly rekonstruovány v loňském roce.

Villa Romana del Casale je známá díky neuvěřitelnému množství úchvatných mozaik, které pokrývají podlahy snad všech místností, celkem téměř 3500 metrů čtverečních. Nejznámější mozaikou jsou ženy v tělocvičně, které jsou oblečené v bikinách, alespoň tak tomuto sporému ženskému oděvu v současnosti říkáme. Po svém objevení dostala mozaika lidový název „Dívky v bikinách“ a poněkud méně lidový „Sál s deseti dívkami“. Odbornější pojmenování je „Korunovace vítězky“, neboť jedna ze sportovkyň je vyobrazena s korunou na hlavě.

Savoca je povinná pro milovníky Kmotra spisovatele Maria Puza. Režisér Francis Ford Coppola našel právě v Savoce ideální místo pro scénu v baru, v níž Al Pacino, nejmladší ze synů kmotra Marlona Branda, uklidňuje otce dívky, která ho zaujala, že to s jeho dcerou myslí ve vší počestnosti. Sicílie tehdy ještě byla starou Sicílií. Bar Vitelli skutečně existuje, nacházíme ho v Savoce několik kilometrů nad Taorminou. Tou jsme jen projeli, byla příliš přeplněná.

Vnitrozemí Sicílie, vyprahlá země se všemi odstíny hnědé a jakési zaprášené žluté, všudypřítomné vedro spaluje krajinu, sem tam venkovské usedlosti a městečka na kopcích, z nichž lze v dálce spatřit moře, to moře, jak napsal Luigi Pirandello, které Sicilany odděluje a odtrhuje od ostatních a zanechává je v neúprosné samotě. Vnitrozemí jako by bylo ostrovem na ostrově, plné slunce až zničujícího.

Čas tam plyne tradičním jižanským pomalým tempem, od jara do podzimu se tančí. Není divu, když břehy omývá to nejmodřejší moře. Kolik kultur tam zanechalo stopy – staří Řekové, Kartaginci a Římané, po nich Byzantinci, Arabové. Je to ovšem i země drsná a vyprahlá, chovající se ke svým dětem macešsky, jak psal spisovatel Luigi Pirandello. Kraj Kmotra, ostrov, nad nímž drží věčnou vládu Etna. Jsme na Sicílii…

Tiské stěny, tj. labyrint 75 číslovaných a pojmenovaných skalních útvarů, jejichž jména probouzejí fantazii každého, kdo do nich vkročí. Skalní věže se tyčí jako jednolitá hradba nad obcí Tisá. Příroda je vytvářela od křídových časů druhohor, neuvěřitelně členité skalní struktury, tolik tunelů, chodeb, oken, průchodů, tady člověk na skály doslova sahá, doslova do nich vstupuje.

Hruboskalsko je jedním ze skalních pískovcových měst v Českém ráji. Výsledek sto tisíc let dlouhého rozrušování sedimentárních hornin, úchvatné, bez ustání a dále zvětrávající skalní masívy a věže, mnohdy se stromky až tam nahoře, jehly, brány, okna, římsy, převisy, dutiny, voštiny, pukliny, hluboko pod nimi úzké rokle, kam téměř nedopadá sluneční světlo. Ty skály brousila a tvarovala eroze, čas je omílal, doslova si na to vyhrnul rukávy. A je známo, že tady všude bývalo mělké moře. To bylo někdy ve svrchní křídě, tehdy se pískové vrstvy usazovaly na mořském dně.

Přibližně za půlí cesty mezi Turnovem a Železným Brodem protéká Jizera obcí Malá Skála. Odtud vede na obě strany červená značka – jihovýchodním směrem k rozcestí Pánovo pole do skalních měst Chléviště a Kalich, severozápadním na Vranovský hřeben, který patří mezi nejatraktivnější výlety Zlaté stezky Českého ráje. Lemují ho vysoko nad Jizerou skalní hrad Vranov-Pantheon a na druhé straně zřícenina hradu Frýdštejn. Malou Skálu protíná i modrá značka, vydáte-li se směrem východním, vzhlížíte k atraktivnímu skalnímu hřebenu Suché skály, říkávalo se jim Kantorovy varhany (a právem), západním směrem se stoupá ke skalnímu městečku Drábovna.

Že se do Toskánska jezdí za úžasnými památkami, renesanční kulturou a malebnými městečky? Jistě, souhlasíme. Kamenné věže San Gimignana, nejúchvatnější náměstí světa v Sieně, renesanční Florencie, vesnice-pevnost Monteriggioni, Pitigliano alias Malý Jeruzalém atd. Ovšem Toskánsko je zároveň nejvýznamnější italský vinařský region. Ideální podmínky pro pěstování vína objevili v Toskánsku již staří Etruskové před více než 2500 lety. V Toskánsku vyrostly generace vinařských mistrů, to lze tvrdit s naprostou jistotou, vždyť kde jinde vám majitel vinařství vypráví, že v jeho rodině se víno pěstuje od 12. století.

Netuším, jak to bývalo na konci 12. století, v době, kdy se Piazza del Campo postupně rodilo, ale v současnosti se na něm sedává na zemi. Na cihlách, které jsou sestaveny do podoby rybích koster. Dlažba náměstí je rozdělena do devíti pruhů, které symbolizují tehdejší vládu tzv. Noveschi. Sezení na zemi na Piazza del Campo není pouze mužskou záležitostí, sedávají tak i dámy. A vůbec nezáleží na věku, spíše na propadnutí kouzlu genia loci.

Pozzuoli je obyčejné i neobyčejné jihoitalské městečko. Kousek dále v moři jsou známé ostrovy Procida a Ischia. Obyčejné je Pozzuoli tím, že neoplývá žádným mimořádným půvabem, neobyčejné římskými památkami včetně amfiteátru a podmořské archeologie, a tím, že leží uprostřed vulkanické kaldery Flegrejská pole. Ta se v současnosti viditelně projevuje snad pouze fumarolami ve Volcano Solfatara na předměstí Pozzuoli, její ničivý potenciál je ovšem děsivý.

Nepochybně miliony slov byly napsány o katastrofální erupci Vesuvu, která v roce 79 pohřbila Pompeje. Vulkanický popel doslova zakonzervoval antické římské město a díky této tragédii máme i ve 21. století možnost poznávat, jak žili lidé v římském impériu před dvěma tisíci lety.

Jedna z nejnebezpeč­nějších sopek světa, zařazená na seznam tzv. Decade Volcanoes, tedy sopek s nejničivějším potenciálem, protože pod jejich svahy žijí až miliony lidí. To je přesně případ Vesuvu a přelidněného Neapolského zálivu. Říká se, že není otázkou, zda Vesuv vybuchne. Jistě, že vybuchne, otázkou je – kdy. A jakou silou. Tehdy, v onom pompejském roce 79, to bylo VEI 5. A nahoru na Vesuv? Snadné. Autobusem, autem, na kole i pěšky.