články - Afrika

Tunisko je arabskou zemí vhodnou pro začátečníky. Cestování např. Egyptem, Alžírskem, Jemenem nebo Irákem nelze v současnosti z bezpečnostních důvodů doporučit, a to především cestování individuální. Tunisko je tak bránou do arabské kultury a způsobu života, navíc i bránou na Saharu, na jihu Tuniska jsou písečné duny největší pouště světa vskutku za humny.

Kartágo. Jméno, které v myslích vyvolává ozvěnu předlouhé a krvavé historie světových dějin. Historie plné na svou dobu mimořádné mořeplavecké zdatnosti i krutých válek bez slitování. Co zůstalo v Kartágu, v současnosti na předměstí Tunisu, až do 21. století? Vždyť římští dobyvatelé a zároveň kati dokonali zničující zkázu, když nejen vyvrátili hradby Kartága, ale punskou metropoli srovnali se zemí, aby již nikdy nepovstala a dějiny na něj zapomněli.

Tuniská medína bývá přeplněná, ovšem co jiného od medíny očekávat. V uličkách medíny se dá snadno ztratit, medína je labyrint, za pár okamžiků člověk neví, ze kterého směru přišel. Nevadí, najednou se prostě ocitnete v maličko chaotickém arabském světě. A když vyjdete ze súku a uliček plných obchodníků, jste před druhou nejstarší mešitou v Tunisku – Ez-Zitouna, v překladu Mešita olivovníku.

El Jem byl třetí největší amfiteátr antického věku a největší v Africe. Na africkém kontinentu je nejen největší, ale také nejzachovalejší. Jeho návštěvnost dosahovala až 35 tisíc diváků, vyšší mívaly pouze proslulé Colosseum v Římě a kapujský amfiteátr nedaleko Neapole, ten je ovšem v mnohem zbědovanějším stavu než El Jem. Chorvatská Pula, francouzské Nîmes a Arles, italská Verona, tam všude jsou dobře zachovalé římské amfiteátry, před žádným z nich ale nečekají na své zákazníky velbloudi. Nejen velbloudi, také blízkost saharské pouště dodává amfiteátru El Jem nádech africké exotiky.

Jsou údajně nejlepší na světě. Nemám vážnější důvod tomuto tvrzení nedůvěřovat. Kdo ochutná Deglet Nour v Tozeuru, doma už mu nikdy nebudou dovážené datle chutnat. Za nejlepšími datlemi jsme z Douz do Tozeuru jeli naší Toyotou Land Cruiser přes solné jezero Chott el Djerid. Neuvěřitelná pláň slibující fatu morgánu, kde se pod žhnoucím sluncem rodí kamenné pouštní růže.

Když na Saharu, tak na Saharu. Spát mezi dunami, daleko od civilizace, ve stanu v poušti. Tam, kam zabloudí snad jen kočovní Berbeři nebo účastníci Africa Eco Race, např. Lukáš Kvapil, který na své husqvarně trénoval v dunách u oázy Ksar Ghilane právě před startem na závodě po afrických cestách necestách. Zmela je nic než kemp a všude kolem písečné duny. Stany (vojenského typu), teplota v noci pod nulou. Konec světa to ale není. Tady na jihu Tuniska už začíná pravá Sahara.

Kairouan je po Mekce, Medině a Jeruzalému čtvrté nejposvátnější město islámského světa a sedm poutí do Kairouanu se vyrovná pouti do Mekky. Tak alespoň dokolečka opakují některé informační letáky. Kairouan je ovšem také město, v němž maloval Paul Klee a které tak ovlivnilo moderní umění.

Poprvé se tzv. Camel Festival v Douz konal již v roce 1910, tehdy bylo Tunisko francouzským protektorátem. V současnosti je to největší mezinárodní festival nomádské a berberské kultury. Přes rok poklidné městečko Douz se během festivalu promění, denně přijíždějí hosté, aby zažili slavnost berberských komunit z celé Sahary.

Prosinec, předvánoční čas. V městečku Douz na jihu Tuniska a na severní hranici Sahary žije přibližně 12 tisíc obyvatel a roste na 300 tisíc palem. Na 51. ročníku Festival International du Sahara (20. – 23. prosince) poznávala Cestomila umění a tradice saharské Afriky. Prastaré berberské Afriky. Závody velbloudů, berberští koně, lovící pouštní psi, beduínské obřady, tance, poezie.

Závody velbloudů, arabští koně, tradiční svatební beduínské obřady, písně a tance, poezie, lovící pouštní psi, berberské ženy ozdobené nádhernými šperky – to vše na festivalu v městečku Douz na severním okraji Sahary. Přezdívaný jednoduše Camel Festival, nejstarší a nejnavštěvovanější podobná událost v Tunisku. Na 51. ročníku Festival International du Sahara nechybí Cestomila.

Jan Záhořík pracuje na Katedře historických věd na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Zabývá se mj. etnickými konflikty v severovýchodní Africe a dějinami Etiopie, země, která bývá považována za kolébku lidstva. Jan Záhořík je v Etiopii jako doma, navštívil ji již třináctkrát. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se rozpovídal o turisty opomíjených místech, pochválil etiopské pivo a především radí, jak se pohybovat Etiopií a jak se v Etiopii chovat.

Vladimír Plešinger je autorem řady cestopisných knih a článků především z Afriky a Jižní Ameriky. Za Knihu Konga z roku 2007 dostal Cenu Egona Erwina Kische. V rozhovoru pro www.cestomila.cz jsme se zaměřili na Etiopii, zemi, která bývá považována za kolébku lidstva. Vladimír Plešinger vydal na základě svých zkušeností z pobytů a cest v Etiopii knihu Na střeše Afriky, která vyšla před dvěma lety v Nakladatelství Jo­ta.

S Petrem Peniškou jsme se sešli v pražské městské knihovně po jeho přednášce o afrických kmenech, které dodnes žijí tradičním venkovským životem a v co nejtěsnějším souladu s přírodou. V rozhovoru pro www.cestomila.cz se Petr Peniška rozpovídal o drsném světě Afriky, o potížích s fotografováním i „povinných“ dárcích pro domorodce. A přidal pár základních rad, jak se v tomto pro Evropany tolik cizím světě pohybovat. Největší pozornost jsme v rozhovoru věnovali Kamerunu a setkání s kmenem Kapsiki, žíjícím v pohoří Mandara na severozápadě země. Vulkanická krajina pohoří Mandara okouzlila již v minulých staletích nejednoho cestovatele.

František Raboň se před pár dny vrátil z Jihoafrické republiky, kde se zúčastnil osmidenního závodu na horských kolech Cape Epic, který je mnohými považován za Tour de France horských kol. S Františkem jsme se naposledy sešli v Průhonické Sokolovně, kde se rozpovídal o svém přechodu ze silničního kola na horské a také o jižní Africe, kde mezi mladými stoupá obliba horských kol. František strávil na jihu Afriky tři měsíce a vyprávěl, jak se mu zalíbilo africké slunce a teplo, nevynechal povídání o setkání s kobrou a vyjádřil přesvědčení, že se do jižní Afriky brzy vrátí.

Spisovatelka Hana Hindráková je autorkou románů z afrického prostředí Děti nikoho, Karibu Keňa a Dobrovolnice. Zároveň je spoluzakladatelkou neziskové organizace Fair, zaměřující se na rozvojové projekty v Keni. Kromě psaní ráda cestuje a právě Keňa je pro ni největší inspirací. O svém silném vztahu ke Keni a o knize Děti nikoho, která vypráví o životě dětí na ulicích Nairobi, se rozpovídala v rozhovoru pro www.cestomila.cz.

PhDr. Aleš Opekar CSc., muzikolog, publicista, kritik, pracuje jako dramaturg world music, jazzové, alternativní a etnické hudby na stanici Český rozhlas Vltava. Přednáší na vysokých školách, publikuje v odborném tisku, v 90. letech například pro časopis Rock & Pop seriál z USA pod názvem Stručný americký pop zeměpis. Je autorem knih Excentrici v přízemí a Matadors – Beatová aristokracie z Prahy. Spolupracoval s ČT na výrobě dokumentárního cyklu Bigbít. V rozhovoru pro www.cestomila.cz Aleš Opekar vzpomíná na své dvě cesty na africké festivaly – na Kapverdské ostrovy a do Jihoafrické republiky.

Poušť sice neplodí trávu, plodí však hodnoty a zásady. Bezprostřední dotek pouště je pro mnohé lidi – nejen proroky a beduíny – druhým nejsilnějším dotekem v životě po doteku matky. Toto vysoce inspirativní prostředí jen musí najít svého nadaného vypravěče, který dokáže vytvořit jeho plný obraz.

Zora Hesová vystudovala politologii, filosofii a islamologii ve Francii a Německu a arabštinu na Damašské univerzitě v Sýrii. Pracuje jako analytička Výzkumného centra AMO a koordinátorka projektů AMO v Egyptě. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vysvětluje problémy egyptské společnosti, vypráví o egyptských ženách i mužích, doporučuje navštívit oázu Siwa a dodává, že pro Egypťany není pes nečistým zvířetem, vždyť se svými psy běžně korzují po káhirských ulicích.

„Noviny a televizi tehdy zaplavila reklama, v níž inzeroval, že se zavazují k tomu, že každé ženě věnují několikery decentní šaty a barevné šátky na hlavu, pokud se dotyčná rozhodne nosit hidžáb a do obchodu na důkaz vážnosti svého rozhodnutí přinese výměnou své staré šaty odhalující vnady.“

Román egyptského zubaře Alá al-Aswáního se stal navzdory své otevřenosti a kritičnosti před deseti lety v Egyptě bestsellerem. Právě pro tuto otevřenost nebyl ovšem každému v Egyptě po chuti. Leč tento opus nepředstavuje v žádném případě nějakou lacinou politickou agitku. Jde o vynikající román, který lze zařadit do linie románů egyptského spisovatele Nagíba Mahfúze, nositele Nobelovy ceny za literaturu v roce 1988.