Chott el Djerid je solné jezero, prý nejrozlehlejší na celé Sahaře. Ještě na začátku 20. století v něm žili krokodýli, ty už v současnosti s jistotou nepotkáte. Jezero se nachází přibližně 25 metrů pod úrovní moře a odtud pocházejí známé pouštní růže. Vodou zaplněný Chott el Djerid (v češtině se používá i přepis Šot al-Džaríd) nebývá častým obrázkem, vždyť v létě v něm musí hodně žhnout a teploty šplhají až k padesátce. Voda obsahující minerální částice (sádrovec) vzlíná na povrch, vypařuje se, a pevné části srůstají do úchvatných útvarů s okrově hnědými lístky. Připomínají květy růží, pojmenování pouštní růže je přiléhavé. Bývají to větší kusy, které se kvůli snazšímu prodeji turistům rozbíjejí na menší. Při přejezdu přes Chott el Djerid vždy narazíte na nějaký stánek, v němž pouštní růže prodávají, bohužel, v poslední době opět objevili jeden nevkus a některé barví. Nejsou drahé, 10 až 15 tuniských dinárů za okouzlující kamennou růži, která ozdobí domov.

Přes Chott el Djerid (chott znamená v překladu jezero, djerid palmový list) vede frekventovaná silnice, zvláště ráno, když na východ slunce jezdí desítky turistických autobusů. Za takové ráno mají prodejci ve stáncích podél silnice vyděláno. Platí přísný zákaz pohybovat se mimo silnici, sem tam to někdo zkusí a dopadne to vždy stejně. Zapadne a zůstane. Viděli jsme i torzo francouzského autobusu sevřeného na věky v písečné pasti. To, co vypadá zdánlivě suché a tvrdé, ne vždy takovou pevnou krustou je. Slibovali fatu morgánu, nezažil jsem, bývají v horkých létech. Ale přejezd přes takové jezero není žádná nuda. V pozadí hory, všude hnědá či bílá rovina, ale nuda to není. Až najednou asi 20 km před Tozeurem se objevují trsy trav, a dále tozeurská oáza a jejích 200 tisíc palem. Mimochodem, v minulosti se uvažovalo o zatopení vyschlého jezera mořskou vodou kvůli dopravě zboží až do Alžírska, a obavy o osud palmových oáz byly důvodem, proč se od těchto myšlenek upustilo.

V klasických řeckých textech se objevuje více odkazů na jezero Tritonis v Libyi, pro staré Řeky byla Libyí celá tehdejší severní Afrika od egyptských hranic po Atlantický oceán. Píše o něm i Hérodotos z Halikarnássu, nazývaný otcem dějepisu. Snad právě Chott el Djerid je oním starověkým jezerem Tritonis, které pravděpodobně zmizelo během nějaké přírodní katastrofy. V řecké mytologii je řada pověstí o bohyni moudrosti a války Athéně, a podle jedné z nich žila v dětském věku obklopena nymfami právě u jezera Tritonis.


Pouštní růže


V poslední době opět objevili jeden nevkus a některé pouštní růže barví


Chott el Djerid


Rozdíl v toaletách normal a confor jsme nezkoumali

O datlové palmě říká arabské přísloví, že „musí mít nohy ve vodě a hlavu na slunci“, což plně vystihuje náročnost na teplo, světlo a množství vody. Horké pouštní oázy – jako Tozeur – jsou pro ni tedy ideálním místem. Datlovník je mnohokrát zmiňován v koránu, což dokresluje jeho význam. Muslimský prorok vyzdvihoval význam datlí: „Pokud končíte půst, nejdříve jezte datle.“ Datlovníky začali lidé pěstovat pravděpodobně v Mezopotámii před asi pěti šesti tisíci lety a odtud se rozšířily do severní Afriky. Čerstvé datle jsou v arabském světě považovány nejen za výživné ovoce dodávající energii, ale i za afrodiziakum (pro ženy i muže). V datlové zahradě je osvěžující chládek (což není v prosinci podstatné), listy chrání před slunečním žárem a pod nohama teče voda v zavlažovacích kanálech.

Deglet Nour znamená Prsty světla, proti slunci jsou totiž průsvitné a je vidět pecka. V Tozeuru prodávají datle všude, obchůdek vedle obchůdku, stánek vedle stánku. Ve druhé polovině prosince je většinou po sklizni, na stromech již trsy nejsou, datle se sklízejí od konce října. Jeden datlový trs váží přibližně 10 kilogramů, někde je ještě vidíme na stromech obalené, což je ochrana proti dešti. Datle se přebírají již pod stromem (to je mužská práce), potlučené se použijí na výrobu marmelád, ty lepší jdou na vývoz. Nejlepší jsou ovšem datle čerstvé, tak do tří měsíců. Poté cukernatí a už si na nich tolik nepochutnáte, a právě takové jsou ty, které si kupujeme dovezené u nás v Evropě. Datle tedy ochutnávat čerstvější a nejlépe přímo v Africe. Jednou z místních továren na zpracování datlí je Horchani, mají dokonce autobusy, kterými svážejí ženy do práce (zpracování je ženská práce).

Tunisko má přibližně polovinu palem, na nichž rostou Deglet Nour, čemuž odpovídá 48 procent světové produkce. Zároveň je Tunisko největším vývozcem datlí do EU. Druhým největším producentem Deglet Nour na světě je Alžírsko, ovládá přibližně 20 procent trhu. Obě země se údajně ucházejí o původ Deglet Nour, většina autorů se kloní k tomu, že tento kultivar má původ v oázách na severu Alžírska v provincii Biskra na přelomu 13. a 14. století. Snad až v 17. století se dostal do Tozeuru (Pierre Munier: Le palmier-dattier).


Tozeur


Datle, datle, datle


Fasády domů jsou zdobené pálenými cihlami složenými do geometrických vzorů a některé cihly jsou vysunuté dopředu.


Jedna z mnoha kaváren nižší cenové kategorie

Tozeur se v dávných římských dobách jmenoval Tusuros a byl jedním z měst na jižní hranici říše, kterou chránil systém pevností Limes Tripolitanus. Ve 4. století v něm sídlil biskup a šířilo se hnutí donatistů. Za islámské vlády Tozeur postupně ztrácel na vojenském významu, stával se obchodním centrem, do kterého přicházely transsaharské karavany. A byl i centrem obchodu s otroky, i taková je minulost Tozeuru. Však si představte ty otrokářské velbloudí karavany putující přes poušť. Historik Jeremy Black v knize The Atlantic Slave Trade in World History zmiňuje britského kaplana Thomase Shawa, který popsal za své návštěvy Tozeuru v roce 1727 situaci jako „great traffic“. Otroci se dováželi až od řeky Niger, obvyklá cena byla otrok za 200 kilogramů datlí. Až v 19. století obchod s otroky zmizel. (Včetně obchodu s bílými otroky. Giles Milton v knize Bílé zlato popisuje mj. jak lidé ve vesnicích na celém evropském pobřeží žili po staletí pod neustálou hrozbou muslimských pirátů, kteří je unášeli do otroctví. Piráti zároveň blokovali jakýkoli obchod přes moře.)

V medíně v Tozeuru lze okukovat obchůdky s tradičními berberskými šperky, koberci, plyšovými velbloudy různých velikostí, všemu ovšem kralují datle. Nelze si nevšimnout zvláštní a působivé místní architektury, fasády domů jsou zdobené pálenými cihlami složenými do geometrických vzorů, a některé cihly jsou vysunuté dopředu. Tak stavitelé umožňují lepší proudění vzduchu, čímž se ochlazuje povrch budov. Cihly jsou nažloutlé, v zapadajícím slunci zabarvené až do okrové a červené barvy. Výroba je tradiční, nejprve se smíchá hlína s pískem, namáčí se ve vodě, poté se v dřevěných rámech udělají cihly, které se tři dny pečou ve speciálních pecích. Právě v tomto tradičním místním stylu je postaven i minaret mešity Farkous na hlavní Avenue Habib Bourguiba, nepřehlédnutelný v celém centru města. Za zmínku stojí i mešita Sidi Abid, pocházející z roku 1030. V Tunisku zakazují nevěřícím vstup až do muslimských modliteben, do areálu mešit ovšem vstoupit můžeme.

V Tozeuru jsou i „zoologické zahrady“, tentokrát jsem je nenavštívil a jejich současný stav neznám (pamatuji je před 20 lety). Kdysi v jedné z nich předváděli velblouda pijícího z láhve Coca-Colu. Velbloud se dožívá kolem 40 let, tak snad mu ještě zdraví slouží. Tomuto „zoo“ se říká Zoo du Paradis nebo Zoo du Désert a je na jižním okraji města. Opačným směrem, severně od konečné vlakové stanice je Tidjani zoo (nebo Tijani), což je bývalá plazí farma. Chcete si vyzkoušet, jaké to je mít kolem krku několik hadů nebo stát tváří v tvář nasupené africké zmiji? Předvedli, ale opakuji, současné poměry neznám, předpokládám ovšem, že se příliš nezměnily, když pije velbloud Coca-Colu před dvaceti lety, asi ji pije i dnes. Pouze… v současnosti již nebude takový velbloud originálem, pokud se podobné představení prodávalo s úspěchem turistům v Tozeuru, mají dnes takové velbloudy nejen v dalších městech, ale i zemích severní Afriky.

Vlak již do Tozeuru nejezdí, koleje téměř v centru města jsou opuštěnou atrakcí. Od roku 1705 vládla v dnešním Tunisku dynastie tureckých bejů. Udržela se u moci i v době, kdy bylo Tunisko francouzským protektorátem, i po druhé světové válce až do roku 1957 a vyhlášení republiky. A někdy na začátku 20. století si v chudém Tunisku zase jeden přebohatý bej vymyslel další přepych, kterým by oslnil své poddané, a poručil postavit železnici do Tozeuru, kde nechal vystavět svůj zimní palác. Červeně zbarvený vlak s pěti vagóny dostal jméno Lézard Rouge a byl jedním ze symbolů bejovy moci a modernity. Později v něm nějaký čas jezdili turisté, ale v současnosti tahle „ještěrka“ stojí někde v depu a čeká na dobu, kdy opět někoho sveze.

Arabská kavárna, kdo by odolal vstupu… Arabové propadli v posledních desetiletích nové droze – fotbalu. Když v Tozeuru vstoupíte v den konání nějakého fotbalového zápasu do kavárny, jede fotbal a nic než fotbal. A nemusí to být mistrovství světa, místní sledují pozorně vše nejlepší z evropských lig. Takže například zápasy z italské Serie A běží na obrazovkách v každé kavárně. A takové kavárny navštěvují výhradně muži. To je jednoduché a pravdivé tvrzení, ovšem má – jak už to bývá – menší háček. Kavárna tohoto pánského typu, to je několik stolů a plastových židlí, prostředí dost obyčejné, prostě něco podobného, čemu se u nás říká „hospoda čtvrté cenové kategorie“. Tam přece arabská žena nevstoupí, to dá rozum, ta vezme děti a kamarádky, a jdou do lepšího podniku, kde utratí mnohem více než muž v takové čtyřce u fotbalu. Chápu, že se v arabské kavárně nepije alkohol, ale co ne a ne pochopit, že si pánové všech věků objednají kafíčko, nebo čaj, a vydrží tu maličkou skleničku popíjet klidně hodinu. Maličké kafíčko, toho je, jako když si u nás objednáte malého panáka, sklenička čaje je asi jako velký panák. Pijte to hodinu!

Co dalšího zažít v Tozeuru? Dle chuti každého. Prolezte medínu a súk, v Tozeuru je i několik zajímavých muzeí. Mezinárodní festival oáz (Festival International des Oasis de Tozeur) nabízí nějaká představení, nedaleko za městem jsou v poušti filmové kulisy, v nichž se natáčely Hvězdné války, ale nejsem filmovým zpravodajem a vynechal jsem. Dodnes je v Tozeuru živá památka Ibn Chabbata, jehož odkazem ze 13. století je stále využívaný systém zavlažování v oázách. Nuže, nezapomeňte se projít pod tozeurskými palmami.

Další články z putování Tuniskem:
Mezi berberskými jezdci (1. díl)
Festival International du Sahara: Mezi berberskými jezdci (2. díl)
Kairouan – ve čtvrtém městě islámu, které ovlivnilo svět barev
Zmela – kemp v saharských dunách na jižní hranici Římské říše