V Ksar Ghilane jsme nezastavovali, přece jen, oáza se rozrůstá, více a více lidí i ubytovacích kapacit. Ale je to nepochybně zajímavé místo s termálním pramenem, v němž se příjemně koupe. A známým „stanovým“ hotelem Campement Yadis. V Ksar Ghilane je možné objednat jízdu do dun. Klidnější na velbloudu, adrenalinovou v buggy, obě bych doporučil.

Z Douz je až do Ksar Ghilane solidní silnice, poté jsme pokračovali dále do kempu Zmela téměř 20 kilometrů, tam už je nutné auto s pohonem na všechna čtyři kola. Silnice zmizela, obyčejná cesta též, pouze vyjeté koleje od těch, kteří projeli před námi. Z Ksar Ghilane je to pouze po prašné pouštní rovině, zdánlivě s tvrdým povrchem, pokud ovšem nemáte auto 4×4, je snadné někde zapadnout do písku (zažili jsme, místní mládež, vybavená jak na diskotéku, tahali jsme je ven). Řidič chtěl dojet za světla, tvrdil, že s padající tmou je orientace špatná.

Jihozápadní Tunisko je domovem 40 tisíc čtverečních kilometrů písečné pouště, která je součástí Velkého východního ergu (francouzsky Grand Erg Oriental). Jak se na těch dunách jezdí! Nahoru a dolů, po jídle bych takový výlet nedoporučil, ovšem legendární Toyota Land Cruiser to v rukách zkušeného řidiče zvládala bez zaváhání. Mimochodem, jednou stařičkou, která mě vrátila do časů mládí a lvice Elsy, jsem jezdil kdysi v kamerunských horách až k jezeru smrti Nyos. To už je přes dvacet let, v dnešním Tunisku mají modernější typy vozu, jehož první generace byla vyrobena už před více než 65 lety.


Pevnost Tisavar byla postavena za panování císaře Commoda


Pevnost Tisavar stojí na mírné vyvýšenině


Kemp Zmela


Za kempem Zmela. Nic než kemp a všude kolem písečné duny.

Na velbloudech je jízda přece jen pohodovější. Přestože takový naštvaný velbloud… Na velbloudím festivalu v Douz jsme jízdu vyzkoušeli, není to drahá záležitost, ani dlouhá. Čtvrthodinka do dun, tam deset minut přestávka, fotografování, čtvrthodinka zpět. Při závodech velbloudů jezdí místní Berbeři odlišně, sedí v sedle, ale obě nohy mají dopředu opřené o velbloudí krk (někdy jsou bosí). Tohle ovšem turisty neučí, jezdí se jako na koni, v pohodlném (?) sedle, nohy dolů. Parádní musí být týdenní výlet na velbloudech do pouště, prožít to, co prožívali putující v dávných karavanách. I to lze zažít, jen už to bude dražší, podobný výlet se snad dá zařídit i v některé české cestovce.

Zdálo se mi, že právě můj velbloud byl neustále naštvaný. Chrčel, vyplazoval jazyk… A když vyplázne velbloud svůj obří jazyk, létají sliny, z jeho řevu je patrné, že sprostě nadává (přestože na rozdíl od berberských jezdců nevyužívám bičík). I do té krátké procházky (kterou absolvuje nepochybně vícekrát za den) jako by se velbloud musel nutit. Nakonec stejně poslechl, ale bez těch velbloudích řečí by to zkrátka asi nebylo ono. Ovšem zažil jsem i velbloudy doslova se mazlící s mladou blondýnkou, tihle afričtí dromedáři vypadali až zamilovaně. Nejcennější jsou bílí jako mléko, s ladnou chůzí, hedvábně jemnou srstí, kolem očí husté řasy, s tou blondýnkou jako by očima doslova koketovali. Koráb pouště se velbloudům říká, a to pojmenování je přiléhavé, velbloudí chůze je kolébavá.

Jaká je noc v poušti? Především studená, v prosinci hodně studená, pod nulou, ale mají teplé deky. Pravda, je to ubytování poněkud spartánské, horká sprcha však nechybí, její využití není omezené (je překvapující, že na Sahaře není nedostatek vody), všude čisto, starají se. Restaurace s místními specialitami k dispozici, lze v ní i dobít baterie. Dokonce servírovali víno k večeři, což není v arabských zemích včetně Tuniska samozřejmost. Víno v Tunisku nabízejí spíše drahé turistické hotely, které si mohou dovolit licenci. Arabista Miloš Mendel mi kdysi o vínu v islámských krajinách říkal: „Ochutnal jsem vína z Turecka, Libanonu, Jordánska, Sýrie a Tuniska. Tím myslím taková vína, která se dají pít při večerním posezení. Ani jedno bych nedoporučil jako víno „dobře pitelné“. Já bych s ním po ochutnání lepších tuniských vín nesouhlasil, především mi chutnalo Vieux Magon, které je pojmenované po dávném kartaginském agronomovi (první Magon jsem ochutnal již v letadle Tunisair).


Saharské duny hned za stanem


Oko velblouda


Z oázy Ksar Ghilane k pevnosti Tisavar přes saharské duny


Večerní vyjížďka do dun

Co ochutnat v kempu Zmela? Nejprve, ještě před večeří, rozdělali oheň, předvedli, jak se v popelu peče chlebová placka. Těsto se rozválí a zahrne do popela mezi žhavé uhlíky. Člověk si představuje, že ten popel z upečeného chleba nikdy nemohou dostat dokonale dolů, ale ano, nejprve upečenou placku šedou od popela poplácají mezi rukama, poté otřou utěrkou, popel je pryč a můžeme si trhat kousky. K večeři servírují vždy více chodů, předkrm, salát. Jako předkrm bývá často tzv. brik, což je smažená kapsa plněná vajíčkem, která se jí rukama. Vejce je základ, podobně jako u našich vajíček natvrdo, má někdo rád, když není vajíčko úplně uvařené, ale v kapse se trochu roztéká. Brik se pokape citronem, někdy je v něm i tuňák, kapari. Tuniský salát je takový obyčejnější, nadrobno nakrájené rajče, okurka, cibule, moc ho neochucují, maximálně olivový olej a posolit. Vedle na misce trocha tuňáka s harissou (pálivá pasta), olivový olej, olivy, namáčí se do toho bageta a jí rukou. Hlavním jídlem bývá nejčastěji jehněčí se zeleninou a kuskus.

V prosinci byl kemp poloprázdný, pár desítek lidí. A za kempem duny. Ve vojenských stanech pouze dvě postele a jeden malý stolek mezi nimi, plus dostatek dek. Co upoutá v noční poušti je ticho a úplná tma. Ranní procházka po dunách za vycházejícího slunce, ještě před brzkou snídaní. Z jemného písku sem tam ještě vyraší něco zeleného, nějaký keřík, dále už jen písek. I v poušti je ale život, někdy dost nebezpečný, předpokládám, že ty kameny, kterými jsou obložené spodní lemy stanů, jsou nejen kvůli větru, ale především kvůli štírům a hadům, aby nelezli dovnitř. Mimochodem, leckde je v Tunisku prodávají na trhu. Mrtvé za sklem, někdy jeden štír, pod dalším sklem dva, dokonce i kolekci dvou štírů a zmije jsem někde zahlédl. Živé nikoli. Bodnutí štírem je bolestivé, může být i smrtelně nebezpečné, podle statistik, které jsem četl, zemře jeden člověk z pěti set bodnutých. Nejjedovatější je Leiurus quinquestriatus, říká se mu štír smrtonoš, má sice nejúčinnější jed, ale malou kapacitu jedového váčku. Nejvíce úmrtí tak způsobuje štír tlustorepý Androctonus australis, má údajně na svědomí asi 80 procent úmrtí po bodnutí štírem v severní Africe. Smrtonoš je aktivnější, agresivnější, dorůstá velikosti v průměru kolem 60 až 70 centimetrů, bývá krásně žlutavě barevný. Ochrana proti štírům je jednoduchá, nestrkat prsty a nohy nikam, kam nevidíte. Ráno vyklepat boty než se obujete atd., pár jednoduchých pravidel.

Nedaleko Ksar Ghilane je stará římská pevnost rozpadající se v poušti. Večerní slunce ji nádherně nasvítilo, tyto ruiny byly kdysi jižní hranicí římské říše. Z Ksar Ghilane je to asi čtvrthodina autem přes duny. Pevnost Tisavar stojí na mírné vyvýšenině, která umožňovala dostatečný přehled směrem do nehostinné pouště, do jejích dun, odkud bylo možné očekávat útok nepoddajných kočovných kmenů. Pevnost byla postavena za panování císaře Commoda (známý díky filmu Ridleyho Scotta Gladiátor) v letech 184 až 191, což společně se jménem Tisavar dokládají nalezené římské nápisy, v současnosti uložené v muzeu Bardo v hlavním městě Tuniska. Vojáci, kteří v pevnosti na severu Sahary sloužili, patřili ke třetí legii Augusta, která měla sídlo v Lambaesis na severovýchodě dnešního Alžírska. Legio tertia Augusta podporovala budoucího císaře Oktaviána proti Markovi Antoniovi (konflikt známý z filmu Josepha Mankiewicze Kleopatra s Elizabeth Taylorovou a Richardem Burtonem) a poté byla přesunuta na sever Afriky, kde zůstala až do 4. století. Za císaře Augusta byla provincie přejmenována na Africa Proconsularis, římská provincie ale vznikla v Africe mnohem dříve – v roce 146 př. n. l. po dobytí Kartága. Provincie Africa zahrnovala teritorium z Alžírska do Libye a z jihu byl její hranicí systém pevností Limes Tripolitanus, který měl především chránit velká města jako Leptis Magna a Sabratha (v dnešní Libyi). Systém měl řadu pevností podél severního kraje Sahary, stavět se začaly po roce 50, ale byl stále rozšiřován až do časů Commoda na konci druhého století, jak ukazuje právě Tisavar. Ovšem to, co odvrátilo nebezpečí vpádů loupeživých berberských kmenů byl především obchod, právě zboží udělalo z možných nepřátel klienty.

Další články z putování Tuniskem:
Mezi berberskými jezdci (1. díl)
Festival International du Sahara: Mezi berberskými jezdci (2. díl)
Kairouan – ve čtvrtém městě islámu, které ovlivnilo svět barev