Za pasovou kontrolou čekala spousta mladíků nabízejících služby nosiče. Jeden mi za pár drobných pomohl se zavazadlem do stařičké Toyoty Land Cruiser, která mě vrátila do časů mládí a lvice Elsy. Hned první projížďka nočním Yaoundé z letiště do čtvrti Bastos s řadou diplomatických úřadů a továrnou na stejnojmenné cigarety, byla okořeněna policejní či vojenskou (kdo by to rozlišoval) kontrolou. Zastavit nás donutila prkna s hřebíky přes cestu a po krátké chvilce se pomalým krokem dostavil opilý policista s pistolí u boku a samopalem houpajícím se na rameni. Pasy, papíry od vozu, řidičský průkaz atd. Nejlépe je mít ode všech dokladů xeroxové kopie, aby se vám originál v rukou strážců zákona „náhodou“ neztratil. Na kolik by pak přišlo jeho „nalezení“, raději nedomýšlet. Někteří střízlivější policisté či vojáci (s blížícím se večerem se zvyšuje množství vypitého alkoholu) kontrolují v pravé poledne světla, či vymýšlí nejrůznější finty jak donutit nezkušeného turistu zaplatit úplatek. Zkorumpovanost policistů je obtěžující, a kdybych neměl v pořádku například vízum, nepochybně bych již během prvního dne přišel o všechny finanční prostředky.


Kamerunci jsou někdy křesťané, někdy věří v duchy. Kostel bývá ve vesničkách jedinou zděnou budovou.

Camaroes, camaroes – volali kdysi portugalští námořnici, kteří v 15. století první připluli ke kamerunským břehům a viděli bohatství obrovských krevet. Byli však Portugalci opravdu první? Historicky doložená je výprava Féničanů, kteří vypluli z Kartága asi kolem roku 460 před Kristem pod vedením admirála Hanna a jejichž výprava o 50 lodích doplula až k hoře pojmenované Božský vůz. Uprostřed prý plál oheň, jenž sahal ke hvězdám. Nepochybně šlo o Mount Cameroun, o nějaké další sopce na pobřeží západní Afriky nevím. A právě od krevet pochází jméno země, kterou dnes kromě fotbalu „proslavuje" korupce a byrokracie obludných rozměrů. Od nejnižšího úředníka, opilého policisty kontrolujícího doklady až po ministry – jediným způsobem, jak se v Kamerunu dorozumět, pokud nedej bože něco potřebujete, jsou úplatky. Ne nadarmo je Kamerun řazen v žebříčcích nejzkorumpova­nějších zemí světa na přední příčky a já jsem se o tom přesvědčil již při žádosti o kamerunské vízum na pařížském velvyslanectví, kde mi úředník bez mrknutí oka řekl, abych si svou žádost zajel vyřídit do Moskvy (Odjel jsem tehdy z Francie s nepořízenou, vízum nakonec vyřídili moji pařížští známí. Zda za pomoci úplatků mi neprozradili.)

Rada do Kamerunu: nefotit bez dovolení

Hlavní město Yaoundé leží v nadmořské výšce 750 metrů a má rozhodně příjemnější klima než jiné středoafrické metropole. Přivítal mě zde ale harmattan, saharský vítr, který zemi vysušuje a zhoršuje viditelnost na pár stovek metrů. Yaoundé je nepochybně městem kontrastů. Městu dominuje futuristicky vyhlížející palác prezidenta Paula Biyy, který je opozicí obviňován z rozhazování státních prostředků a jehož jmění je odhadováno v miliardách dolarů. Šokující je množství prachu a hromady spalovaných a zapáchajících odpadků přímo v centru města kolem Kennedyho náměstí. Kdo nezažil, neuvěří: podchod pod ulicí před hotelem Hilton, kde přenocování stojí v přepočtu tisíce korun, je na konci několikaměsíčního období sucha až po strop zaplněn vodou plnou odpadků všeho druhu. Fotografovat v Yaoundé není vůbec bezpečné. Vypráví se, že mnoho domorodců fotografování odmítá ze strachu, že ztratí svou duši a že ho fotograf skrze jeho podobu bude ovládat podobně jako čaroděj např. díky části oblečení či vlasům. V Yaoundé ale platí jiné pravidlo – peníze. Je nemožné vyfotografovat ulici v centru města bez lidí. A i kdyby se vám něco podobného povedlo, okamžitě vás obklopí lidé, kteří stáli za vámi či někde stranou, a budou tvrdit, že jste je vyfotili. A budou chtít peníze. A zavolají policisty. A ti také budou chtít peníze. A z tohoto maléru člověka vysvobodí jediná věc – spousta peněz.


Typická kamerunská venkovská hospůdka

V rozpáleném Yaoundé bylo horko a vyprahlé hrdlo si žádalo osvěžení. A tak jsem sedl do žlutého rozpadajícího se taxíku, jakých zde jezdí snad tisíce, a nechal se zavézt do amerického klubu Madrigal na Avenue Kennedy. S Američany má společnou snad jen klimatizaci, ale právě díky ní je tam příjemně. Pivo podávala přitažlivá černá lady a o atmosféru se po řadu večerů staral televizor a zápasy fotbalového mistrovství Afriky. Madrigal fotbalem žil. Alespoň přes den. Stejné oživení prožívaly v časech fotbalových mačů kamerunských lvů všechny bary vybavené televizí. Zvenku se nahrnuly desítky lidí, jejichž jediným cílem bylo sledování dvaadvaceti hráčů na travnatém hřišti. Hosty baru nikdo nevyhazoval, přestože si neobjednali nic k pití, střední Afrika má přece jen poněkud odlišnou atmosféru. Na dramatickou podívanou zašel i mladík prodávající cigarety a další zbytečnosti připevněné na obrovském klobouku. A tak tam vedle sebe fandili nepoddajným (jak se zde hrdě přezdívá) lvům bílý Středoevropan, kamerunští úředníci v sakách i pouliční prodavači a žebráci. Rád jsem se do Madrigalu vracel – kvůli klimatizaci, dobře chlazenému pivu a fotbalu. V noci Madrigal ožil znovu. Sexem. Nevelká tmavá místnost v prvním patře, naplněná obtěžujícím řevem přihlouplé diskotékové hudby ničím nepřipomínající africké rytmy, nebudila dojem velkého pohodlí. Pivo třikrát dražší než o několik metrů níže také na náladě nepřidalo. A černé striptérky svíjející se uprostřed místnosti na tanečním parketu či za láhev piva na klínech rozvášněných Francouzů rozhodně nepatřily k nejkrásnějším a nejsympatičtějším ženám, jaké lze v Yaoundé spatřit. Noční Yaoundé nesplnilo očekávání, a tak zůstalo jen u jediného piva za více než tisíc středoafrických franků.


Tradiční závažíčka s erotickou tématikou

Pivo, pivo, pivo

V Yaoundé, a nejen tam, útočí pivo ze všech stran. Na každém rohu, na každém baru visí reklamní vlaječky, které oznamují kolemjdoucím, že zde jim nalijí značky Guinness, Heineken, Amstel či Satzenbrau. Pivovarnictví má v zemi krevet již více než padesátiletou tradici, a pokud se chcete ve střední Africe napít dobrého piva, vyberte si právě Kamerun. V licenci zde vaří piva vpravdě světoznámá a jejich úroveň potěší. Žádný děs balkánského či severoafrického typu. Na zdejší poměry to však není nijak levná záležitost. Ta finančně nejméně náročná stojí v barech v přepočtu přes dvacet korun. Pod pálícím sluncem nebylo nic příjemnějšího, než utéci do jakéhokoli přístřešku hospodského typu a osvěžit zpocené tělo studeným pivem. Trés bien glacé. Velmi dobře vychlazené. To byla možná nejčastější slova za mého pobytu v Kamerunu. A zde v metropoli byla skutečně trés bien glacé. Ale tam na severozápadě, v anglofonní provincii North West, kam jsem zamířil v následujících dnech, darmo mluvit. Tento region mi zůstává záhadou. Vždyť Angličané, které rozhodně nelze považovat za nějaké pivní abstinenty, nenaučili – na rozdíl od Francouzů – za své koloniální vlády zdejší domorodce chladit pivo! Výsledek je katastrofální. Dodnes před sebou vidím milou barmanku z vesničky Oku, která mě s nevinným výrazem a lahví teplého guinnesse v dlani přesvědčovala, že toto pivo je přece dostatečně studené. Koupil jsem, nakonec nebylo na výběr. Teplé byly všechny nápoje.

Slavný spisovatel Gerald Durrell, napsal o svém pobytu v Kamerunu dvě knihy – The Bafut Beagles a Zoo in My Luggage. V nich popisuje, jaké problémy mu přinášela vášeň domorodců k alkoholu. Rozhovor s jeho řidičem je nezapomenutelný:
„Tam trh, pane,“ vysvětlil mi řidič a pak s nadějí v hlase dodal:„Chceš tam stát, pane?“
Myslíš, že tam budou na prodej zvířata?“
„Áno, páne!“
„Nelži, ty chlape bídná,“ rozzlobil jsem se naoko. „Chceš zastavit na pivo, viď?“
„Na pivo, páne,“ přiznal řidič s úsměvem.


Mušličky jsou u vnitrozemských kmenů symbolem bohatství

V benediktinském klášteře na hoře Fébé, tyčící se nad Yaoundé, mají jednu z nejkrásnějších sbírek kamerunského umění – trůny, masky, dýmky, především kmenů Bamoun,Tikar a Bamiléké. Většinu sbírky posbíral na svých cestách švýcarský mnich Witfried Marfrut v 50. a 60. letech. Nevýhodou je poloha kláštera na kraji města, ale cesta levným taxíkem (obdoba české MHD dávno zkrachovala a žádné autobusy nejezdí) však může být zážitkem, pokud necestujete sami, ale třeba s několika domorodci či dokonce s kozou. Navštívil jsem také islámské čtvrtě v Yaoundé – Messu, Mokolo a Briqueterii. Kromě staré mešity a víry se ničím neliší od jiných čtvrtí, podobně zacpaných žlutými taxíky, páchnoucími odpadky a všudypřítomným červeným prachem. Před areálem mešity prodávají muži odění v bílé hábity svaté knihy a další předměty, bez nichž se správný věřící neobejde. Kdo ví, zda mezi nimi nebyly rozhodně pravé prorokovy vousy či nepochybně stejně pravá Mojžíšova hůl. Přes padesát procent Kamerunců jsou křesťané, ale čím více jsem se v následujících dnech blížil z Yaoundé na sever směrem k Sahaře, tím více se měnilo náboženské cítění zdejších obyvatel a kostely ustupovaly mešitám.