Nakladatelství Jota charakterizuje román egyptského spisovatele Alá al-Aswáního takto: Román vyšel v Egyptě v roce 2002 a okamžitě vyvolal obrovské pozdvižení, neboť otevřeně zobrazuje všechny „neřesti“ moderní egyptské společnosti: korupci, sexuální zneužívání, náboženský extremismus, homosexualitu, stejně jako zašlou slávu bývalé britské kolonie. Děj se točí kolem Jakobijánova domu, kdysi honosné budovy v centru Káhiry, v níž vedle sebe žije stárnoucí aristokrat, který se považuje za „odborníka na ženy“; dívka, kterou životní situace donutí živit se vlastním tělem; snaživý student, jenž po životním neúspěchu, za kterým stojí jeho nízký společenský původ, začne vášnivě tíhnout k militantnímu fundamentalis­tickému islámu; homosexuální novinář beznadějně zamilovaný do prostého policisty a zkorumpovaný politik překrucující Korán, aby ospravedlnil své touhy a potřeby. Kniha se na pět let stala v Egyptě nejprodávanějším titulem a sesadil ji až autorův následující román Chicago. Jakobijánův dům se dočkal překladu do 25 jazyků a v roce 2006 vznikl na jeho motivy nejdražší egyptský film všech dob.

Proč mu to neřekli rovnou? Proč si ho ten generál nechal až na konec a tvářil se, že se mu jeho odpovědi líbí, a pak ho zničil posledním úderem? „Zmiz mi z očí, synu vrátného! Ty chceš k policii, synu vrátného? Syn vrátného chce být důstojníkem? No to je fór!“

Pro www.cestomila.cz popsal al-Aswáního knihu arabista Zdeněk Müller:

„Román egyptského zubaře Alá al-Aswáního se stal navzdory své otevřenosti a kritičnosti před deseti lety v Egyptě bestsellerem. Právě pro tuto otevřenost nebyl ovšem každému v Egyptě po chuti. Leč tento opus nepředstavuje v žádném případě nějakou lacinou politickou agitku. Jde o vynikající román, který lze zařadit do linie románů egyptského spisovatele Nagíba Mahfúze, nositele Nobelovy ceny za literaturu v roce 1988. O první vydání knihy se zasloužila Americká univerzita v Káhiře. Vzala na sebe riziko možných následků a neprohloupila. Pokud se ozvaly výhrady, zanikly v nadšení většiny ostatních čtenářů. Není divu, že se zakrátko podařilo natočit podle románu dokonce film, na který jeho produkce v čele s režisérem Marwánem Hamedem získala neobvykle štědré prostředky. Autorovi dal tento úspěch odvahu publikovat další práce, zejména román Chicago z roku 2007. Ten už má jasně sociálně kritický náboj a míří na úplatkářství a politickou korupci, sžírající egyptskou společnost. Umělecké kvalitě této knihy to poněkud uškodilo, leč i ona se stala svědectvím o vnitřním napětí egyptských poměrů, z něhož vzešel převrat v roce 2011.

Jakobijánův dům zavádí do Egypta a mezi Egypťany před a po Násirově revoluci v roce 1952. Nastavuje zrcadlo mikrokosmu, který představují obyvatelé bohatě vyhlížejícího domu v centru Káhiry. Jejich život, to je návod k použití. Autor je realista. Popisuje, s vervou a humorně, se smyslem pro vystižení detailu i se schopností nalézat odpovídající jazyk, aniž by to šlo na úkor spádu děje.

Představuje-li jeden pól vyprávění dění v káhirském domě, druhým pólem se stává nedaleká kavárna. Není tomu tak náhodou. Svoboda vyjadřování se omezuje na svobodu kavárenského žvanění. Tam lze říkat a konat všechno bez rizika následků ve všech směrech, včetně lascivních poznámek na adresu žen, které se tu mihnou, případně výmluvných dotyků jejich oblých pozadí. Nikoho odtud neodvedou v poutech, leč také se následkem takového tlachání venku nic nehne a nezmění.

Román vrhá čtenáře do jakési barvotiskové náhražky bývalé kosmopolitní a frankofilské káhirské společnosti, která vzdoruje tlakům s konečnou platností změnit starý Egypt v nový. Nejtypičtějším a zároveň nejsympatičtějším nositelem takového postoje je Zakí Paša, aristokratický dandy bývalé doby, poznamenaný vzdělaností, nostalgický, leč nikoliv melancholický, pravý gentleman starého ražení, galantní k ženám v chování i řeči.

Okolo Zakího Paši se točí ostatní postavy. Každá z nich harmonuje s nějaký běžným typem současného Egypťana. Hátim, novinář, svízelně prožívající svou homosexualitu, posléze zavražděný. Táhá, syn domovníka, který se nedostává na policejní akademie a selhává také u Muslimského bratrstva. Azzám, bývalý čistič bot, který se vyšvihne díky prodeji drog a za úplatek se nechá zvolit poslancem. Busajna, žijící na střeše domu v provizorní nástavbě, která musí snášet pokořování ze strany mužů, kdykoliv chce dostat nějakou práci atd.

Na této fresce plné laskavého porozumění pro lidi uvězněné v sítích jejich slabostí a pro něž nemá sebemenší soucit systém, instituce, ani bezohledně konformní společnost, se dostávají na světlo všechna společenská tabu Egypta. Homosexualita, právo osahávat nezahalené ženy, postavení „druhého pohlaví“, korupce, elity s chováním mafie, všemocnost policejního režimu, islamismus.

Jakubijánův dům provokuje k debatě o tom, co se neříká a co společenská konformita, podepřená náboženstvím, zakazuje. Reakce islámských integristů a některých egyptských poslanců, pohoršených příliš explicitními homosexuálními scénami ve filmové verzi románu, se daly očekávat a nebyly proto překvapením. Takové výkřiky jdou zcela mimo ono zásadní poselství románu. Egypt trpí strachem pojmenovat věci a postoje pravým jménem, byť ve vědomí a chování všech existují pod jinými názvy a gesty. Zavírají se oči před skutečností, že egyptská společnost přetéká sexuálním pokušením, které si navenek oficiálně zakazuje. Al Aswaní dokázal na toto ničivé pokrytectví, pronikající následně do všech sfér života, upozornit, aniž by o něm mluvit přímo. O společném rysu všech jeho postav nelze pochybovat. Všichni se sexu buď dožadují jako radostné posedlosti, anebo ho musejí snášet jako odporný útlak.“

Ze všech míst ale ze stejného důvodu odešla, poté, co se opakoval tentýž scénář: vřelé přijetí zaměstnavatelem, obrovský, žhavý zájem, pak vstřícné zacházení, dárky a malé finanční příspěvky, to vše doprovázené narážkami, že může dostat mnohem víc. Busajna to slušně odmítala (aby nepřišla o práci), ale její zaměstnavatel v tom pokračoval, dokud se situace nevyhrotila. Následovala poslední scéna, kterou nenáviděla a bála se jí, ale která stejně vždycky přišla: starší muž se jí pokusil násilím políbit v prázdné kanceláři nebo se k ní pevně přitiskl anebo si před ní začal rozepínat poklopec…

Zora Hessová, která studovala islamologii na Freie Universität v Berlíně, vysvětlila pro www.cestomila.cz, že hlavním problémem knihy bylo vyjadřování některých postav o Egyptu:
„Poutavě a obsažně vykresluje stav egyptské společnosti, právě ty důvody, kvůli kterým lidé demonstrovali a žádali změny. Tím je ta kniha v současnosti možná ještě zajímavější, než byla před revolučními událostmi. Pokud jsem to dobře pochopila, problémem knihy nebylo kritizování islamistů, ani zobrazení falšování voleb či korupce v zemi na nejvyšších místech, ale její postoj k egyptskému nacionalismu. Některé postavy v knize otevřeně říkají, že vlastně Egypt nemají rády a vyjadřovat se negativně o egyptském národu či historii země, to se v Egyptě nenosí, silný patriotismus je tam dosud živý.“

„Nepřichází v úvahu, abych nechal tenhle román vydat.“
„Proč?“
„Protože pomlouváte Egypt!“
„Já Egypt nepomlouvám.“
„Vysmíváte se vůdci Mustafu Kámilovi!“

„Kdybychom přistoupili na logiku, o níž tu mluvíte, stal by se ze spisovatele píšícího o zlodějích zloděj a zrádce vlasti, kdyby ve svém románu popisoval špiony. Touhle logikou byste od základů zničil literární fikci.

Takže vy vůbec nesouhlasíte s tím, jaký má hlavní hrdina názor na Egypt?… Mohl byste to stvrdit písemně?

Alá al-Aswání – Jakobijánův dům (Imārat Yaʿqūbīān)
Vydalo vydavatelství Jota, 2012, překlad Jitka Jeníková

Texty kurzívou – ukázky z knihy