• home
• česko
• svět
• články
• rozhovory
• fotogalerie
• knihy

Kresby z cest Filipa Trnky

Někde v Jemenu
Takovou architekturu „perníkových chaloupek“ nikde jinde na Blízkém východě ani na světě nenajdete. Pravá stará orientální atmosféra.

Baku – 12. i 21. století
Dominanta Baku – tzv. Flame Towers, tedy Věže ohně. Moderní mrakodrapy se tyčí nad starým městem Baku, které své hosty naopak zanese staletí a staletí v čase zpět.

Staré město Baku
Poetické zákoutí ve starém městě v Baku, které je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO.

Vodopády Iguazú
Iguazú jsou přímým kontaktem s tím, co dokáže příroda, s velikostí, krásou a silou.

Jezuitské misie indiánů Guaraní
Když člověk nachází někde uprostřed pralesa zbytky velkolepých barokních staveb a pozná z detailů nesmírnou řemeslnou zručnost, je to velice působivé.

Bauhaus a Tel Aviv
„Styl Bauhausu jako by se narodil především pro Tel Aviv. Kdysi se mladí lidé rozhodli žít znovu a pro čistotu jejich života se zrodil čistý styl. To je pro mne srdce Tel Avivu“, říká v rozhovoru David Vávra.

Špičky chrámů v Baganu
„Jedinečným faktorem, jenž ovlivnil barmskou kulturu a civilizaci nejvíce, je théravádský buddhismus. Pagody a buddhistické kláštery nalezneme ve všech částech země, kde žijí Barmánci. Elegantní jehlanovitý tvar pagody, bílý nebo vyzdobený blyštivým zlatem, je základním prvkem barmské krajiny. Barma je nazývána „zemí pagod“ – Aun Schan Su Ťij v knize Osvobozeni od strachu (Freedom from Fear).

Dívka z Masady
Izraelky nebývají vysoké a samopal hozený přes rameno sahá téměř na zem. Masada je symbolem novověkého Izraele a na Masadě skládají vojenskou přísahu i ženy, pro něž je vojenská služba povinná stejně jako pro muže. Na první pohled je zdejší armáda nějaká příjemnější, než by člověk čekal. Asi je to právě tím, že zde do armády nastupují i ženy. Možná je na Masadě též potkáte.

Persepolis
Sloupy, basreliéfy, sochy, vše v Persepoli mělo vzbuzovat ve vstupujícím dojem velikosti a vznešenosti. Však také příchozí padal na kolena před vládcem Asie a světa, za něhož se perský panovník považoval. Klínový nápis na bráně s okřídlenými býky s lidskými hlavami, vystavěné za časů Xerxa I., hlásal: „Ahura Mazda je veliký bůh, učinil Xerxa jediným vládcem tisíců.“

Setkání v Rádžasthánu
Kolayat je malá oáza v poušti s mnoha chrámy a ašramem. Je postavena kolem malého jezírka, které ji zásobuje vodou. Potkáte zde mnoho uctívaných sádhuů, kteří se odpoutali od materiálního světa a věnují se plně modlitbám a meditacím.

Palác Contucciů v toskánském Montepulcianu
Nobile – tohle slovíčko znamená v italštině urozený, aristokratický, šlechtický, vznešený. Vskutku takové je víno z Montepulciana, pojmenované Nobile. Nepospíchejte na něj, je bezesporu ideální k dlouhé archivaci. Nejlepší ročníky doslova nabízejí příležitost k meditaci a filozofickému zamyšlení – však se mu říká také „Vino da Meditazione“. Nobile není nikdy lehké víno a před servírováním by se rozhodně mělo nadýchat v široké karafě.

Anjar
Není na světě mnoho měst postavených umajjovskými chalífy podle římského vzoru. Znám jediné – libanonský Anjar. Přestože je mladší a méně známý než Baalbek, Týros, Sidon a další prastará libanonská obchodní města, je právem zapsán na seznam světového kulturního dědictví. Anjar rozdělovaly na čtyři čtvrtě dvě hlavní třídy Cardo Maximus (hlavní severojižní tepna) a Decumanus Maximus (hlavní silnice směřující na západ a východ). Ve městě nechyběly dvoje lázně, paláce chalífy, odkryty byly i pozůstatky asi 600 obchůdků podél silnic a mešity, která měla nejen dva veřejné vchody, ale také jeden pro samotného panovníka.

Sorano
Na jihu Toskánska, v kraji Etrusků, vinic a červeného vína, se tyčí úzké a vysoké kamenné domy Sorana. Jakoby člověk zabloudil zpět do středověku nebo do dalekého Jemenu, kde mají podobné věžáky též, jen barvou se liší. Člověk si může hlavu vykroutit, když se dívá vzhůru, kde to vlastně ty kyklopské sloupy končí.

Poulnabrone Dolmen
V kamenité pustině Burren se tyčí Poulnabrone Dolmen, hrobka stará 5500 a možná až 6000 let. Masivní kamenné desky jsou postaveny do tvaru stolu do výšky téměř dvou metrů a ta horní v horizontální poloze má rozměry 2×3 metry. Poulnabrone lze přeložit jako „jáma zármutku“. V dávných dobách vypadal ale Poulnabrone jinak než dnes. Byl pokryt zeminou a tvořil vstup do hrobky, v jejíž pohřební komoře nalezli archeologové v roce 1986 kostry 16 dospělých a šesti dětí. A vše co zemřelí potřebovali na cestu do věčného světa – kamenné sekyry, keramické nádoby, šperky.

Cap Fréhel
Divoké pobřeží, skalnaté mysy, strmé útesy řítící se do bouřících vln, to je ta pravá Bretaň. Na severovýchodním pobřeží, v blízkosti St. Malo, padají do moře skály mysu Cap Fréhel. Jak romantická procházka kolem skal na nichž hnízdí mořští ptáci. Skály jsou impresionisticky barevné, načervenalé až temně zčernalé, mezi nimi uzoučké plážičky, nahoře fialový vřes mísící se s žlutě kvetoucím kolegou. Tisíce a tisíce racků, dole u rozbíjejících se vln černé volavky.

Akko
Opevněné Akko s al-Jazzarovou mešitou (vpravo) má předlouhou a dramatickou historii. V izraelské válce o přežití, která začala vpádem arabských armád do nově vyhlášeného státu Izrael, se Akko dostalo do rukou nově se tvořících izraelských ozbrojených sil a většina arabských obyvatel z města uprchla. Další asi tři tisíce zůstaly a staré město má dodnes většinovou arabskou populaci muslimů, křesťanů, drůzů a bahajců.

Edinburgh
Temná je historie Edinburghu, neméně šedivá než edinburghské domy či spíše řádně zabarvená černou. Potulní zpěváci zpívávali písně o prokletí hradu, který se za krvavé zločiny a hříchy spáchané v jeho zdech, jednou propadne do země. Edinburgh je městem hospod a opileckých doupat, kde se během nevázaných zábav zpíjeli i nejslavnější literáti Skotska včetně mladého Roberta Louise Stevensona a básníků Roberta Fergussona a Roberta Burnse

Rio de Janeiro
Zábavy je v Riu nekonečně – pláže, lezení, létání, tanec. Kde jinde si odskočíte z hotelu uprostřed města a jste za několik minut na pláži, pak přejdete pár ulic a lezete na skály nebo z nich létáte rogalem. Kdo zažil Rio, začíná chápat, že „Deus é carioca“.

Tokio – poslední pravý samuraj venčí psa
Pulzující velkoměsto neónů, mrakodrapů a lidských davů bylo trochu šokem a tak jsem brzy zatoužil utéct před horečným spěchem moderního Tokia do parku Ueno. Uenský pahorek byl v roce 1868 dějištěm jedné z posledních porážek bojovníků šogunátu Tokugawa a později se stal jedním z prvních tokijských parků. Jedním z nejznámějších míst je socha Saigō Takamoriho, známého pod přezdívkou „poslední pravý samuraj“. Socha ovšem nijak nepřipomíná nepoddajného samurajského vůdce.

Černé vejce z Owakudani
Japonci téměř nábožně pojídají vajíčka, která jim průvodci vaří v jednom z jezírek s horkou sirnatou vodou, dokud není skořápka černá. Japonsky se této specialitě říká Kuro-tamago a vajíčka se prodávají pouze po 5 kusech za 500 jenů. Nicméně – zavalen sirným zápachem, jsem ochutnal černá vejce z Owakudani, a nezbývá než věřit, že opravdu prodlužují život o sedm let.

Airlie Beach na australském východním pobřeží
Jedeme dál směrem na Airlie Beach. A spíme v buši, to je nekrásnější písnička jaká se dá v Austrálii slyšet – písnička buše. Parkujeme na odpočívadle u pláže, ráno nemůžu spát, jdu si sednout před auto a užívám si pohádkovou Airlie Beach. Dají se zde objednat spousty výletů, jachtou na ostrovy např. Whitsunday Islands (a Whitehaven Beach, opravdový ráj), skydiving, mořský kajak, výlety za krokodýly atd.

Setkání s klokanem
Byl to zážitek, když se přede mnou objevil klokan vysoký přes dva metry. Tahle roztomilá zvířata umí pořádně kopnout, ale ke mně byl kamarádský. Klokani se nekontrolovaně množí a stávají se z nich škůdci pronikající do měst, zahrad a polí. Domorodci je lovili bumerangem a jejich počty nikdy neohrozili, ale farmáři je nenávidí a bez slitování hubí (nepochybně se příliš neohlížejí na stanovené limity), zvláště v období sucha, kdy se klokani stahují z pouštní přírody k zelenějším zemědělským oblastem.

Toskánský Manhattan
72 věží se prý původně tyčilo nad kamennými domy San Gimignana. Když se člověk dívá na městečko dnes, stěží si to dovede představit. Pouhých sedm tisíc obyvatel, domek na domku, kam se ty věže, vysoké až 50 metrů, vecpaly, kdo ví. Zůstalo jich jen čtrnáct, přesto siluetu San Gimignana nezaměníte s žádnou jinou. Stovky a stovky let starý toskánský Manhattan.

Pačamama, Pačamama,
volala na mě ta indiánská duše. Pro Indiány na bolívijském Altiplanu je Pachamama Matkou Země, pradávným zdrojem života a jejich ochráncem. Indiáni prodávají její symboly, podobizny a také obětiny, což jsou obvykle sladkosti, kousek lamího masa, květiny, kukuřice, svíčka, to vše úhledně upravené a zabalené v bělostném papíru. A tak se to vhodí do ohně a dívá se do plamenů a prosí Matku Zemi o ochranu v těchto nehostinných horských podmínkách.

Klání lukostřelců
během mongolského festivalu Naadam. Soutěží muži i ženy, rozdíl je jen ve vzdálenosti od terčů. Muži stojí 75 m, ženy 60 m daleko. Terčem jsou jakési kulaté válce, připomínající plechovky, údajně však vyrobené z kůže. Kolem nich postávají rozhodčí, obdivuhodní v tom, že je žádný z šípů nikdy netrefí.

Barmský venkov
„Ať jedete na sever či západ, východ či jih, v Barmě je spousta krásných míst. K nejkouzelnějším patří jezero Inle, kde najdete malé vesnice, někdy bez elektřiny a tekoucí vody. Mám ráda obyčejný barmský venkov, kousek od mého rodiště, města Moulmein, jsou vesničky s ovocnými sady, kde se pěstuje durian, rambutan, mangostin, tam se ráda procházím a natrhám ovoce. Každá návštěva Barmy na cestovatele zapůsobí a zanechá v něm hluboký dojem.“ (Z rozhovoru se Sabe Amthor Soe, ředitelkou Burma Center Prague)