články - Evropa

Od železniční stanice Kubova Huť je to nahoru na Boubín přibližně 4 kilometry po modré značce, výškový rozdíl je zanedbatelných 367 metrů, to člověk ani nepozná. Podél cesty zamlžený zasněžený les, jehož popadané stromy navozují dojem známého Boubínského pralesa, ovšem ten je kus dále na jižním svahu Boubína. Výhled z dřevěné boubínské rozhledny je okouzlující, panorama Šumavy, Plechý, Třístoličník, Boubínský prales. A někde tam dole ve skalách se prý ukrývají boubínští rytíři.

Vesnice Évora Monte je vzdálená 30 kilometrů severovýchodním směrem od Évory, jakoby ztracená uprostřed Alenteja. Už zdaleka je ze silnice vidět hrad dominující svým postavením na kopci širokému okolí. Zdi hradu zdobí uzly dynastie Braganzů, jeden ze symbolů jejich moci. Z věže hradu je úchvatný výhled dolů na bílou vesničku schovanou v hradbách a… Alentejo. Tam, kde v minulosti bránily hrad (či pevnost) dělostřelecké baterie, se turisté kochají krajinou Alenteja, na první pohled až vyprahlou, bez čerstvé zeleně, zvláště na konci léta. Ne každého krajina Alenteja osloví, má ovšem své kouzlo a řád.

Netuším, jak vypadala portugalská Fátima před rokem 1917, pravděpodobně o existenci obyčejné vesnice se dvěma tisíci obyvateli věděl málokdo i v samotném Portugalsku. Současná Fátima má ovšem daleko do idylické staré vesničky, naopak, Fátima je spíše místem komerčního nevkusu. Jakmile věřící opustí posvátný areál a vkročí do ulic města, hotel vedle hotelu, obchod se suvenýry s náboženskou tématikou vedle obchodu se suvenýry s náboženskou tématikou. Panna Maria všech velikostí a z mnoha materiálů, Ježíš Kristus všech velikostí a z mnoha materiálů, sem tam restaurace a wellness.

Obidos byl po dlouhá staletí královským svatebním darem. A královny své městečko milovaly, nepochybně též díky jejich péči je i ve 21. století Obidos plný malebných a romantických zákoutí. Pouze poněkud přeplněných. Nejkrásnější pohled na Obidos je z jeho více než kilometr dlouhých hradeb. Nuže, vzhůru na hradby Obidosu.

Vila Viçosa je nejelegantnějším městečkem tzv. portugalského mramorového trojúhelníku. Mramor v jejích ulicích potkáváme na každém kroku. Pro místní je běžným materiálem, z něhož jsou i lavičky na centrálním Praça da República. Vila Viçosa se honosí přezdívkou Princesa do Alentejo, což jistě není nutné překládat.

Klášter Alcobaça patří k nejkrásnějším dílům portugalské historie a byl v roce 2007 zařazen mezi tzv. 7 portugalských zázraků. Alcobaça byla jedním z prvních klášterů cisterciáckého řádu v Portugalsku, byla založena v roce 1153 na paměť dobytí Santarému prvním portugalským králem Afonsem Henriquesem. V posledních staletích je známá nejslavnější portugalskou kuchyní a nejdramatičtějším portugalským příběhem o lásce a pomstě.

Co lze stihnout za jeden šedivý podzimní den v Berlíně? V několika světoznámých muzeích se vrátit časem zpět o tisíce až stovky milionů let. V Pergamonském muzeu uvidíte mj. proslulou babylonskou Ištařinu bránu a trhovou bránu z Milétu, v Egyptském muzeu neméně známou bustu královny Nefertiti a v Muzeu přírodní historie jedinou kostru Tyrannosaura rexe stále vystavenou v Evropě. Jmenuje se Tristan Otto.

Snad nejhezčím místem, kde zvolit v Coimbře ubytování, je malé náměstí, které téměř celé zaplňuje katedrála – Sé Velha. Co nezaplňuje katedrála, zabírají auta. A přes ta početná auta je to půvabné místo s úžasnou atmosférou. Jako bychom spali uprostřed portugalské historie. Té dávné i té novější 20. století. Asi se mi ještě nikdy tak nelíbil pohled na zaparkovaná auta, která navíc berou domácím i cizím to málo prostoru.

Conímbriga je nejlépe zachovaným římským městem v dnešním Portugalsku a její ozdobou je nebývalé množství barevných podlahových mozaik. Podle velikosti amfiteátru se odhaduje, že Conímbriga měla více než 10 tisíc obyvatel. Ti nejbohatší stavěli domy jako Casa dos Repuxos – Dům fontán, v jehož peristylu se zachovala originální vodní infrastruktura, v současnosti se její restaurované fontány rozehrají po vhození mince 50 centů. Fontány ve vodní zahradě jsou obklopeny mozaikami, kromě geometrických vzorů představují i lovecké či mytologické scény.

Kdo vyhledává pláž, na níž se pobaví u baru s tisícem přátel, kde se téměř nelze posadit, protože všude někdo sedí a není kam, bude zklamán. Praia São Jacinto taková není, je intimní, voní oceánem, tady člověk neříká nic a v tichu se odevzdá divoké přírodě a její nezkrotné kráse. Ovšem tichá pláž São Jacinto není, bouřící oceán je hlučný a promlouvá k člověku svou děsivou silou.

Aveiro je zdánlivě přímořské město, vlastně člověka ani nenapadne, že není u moře, ale „pouze“ na řece, která se o kus dále vlévá do oceánu vzdáleného téměř devět kilometrů. Voda je vládkyní Aveira, ovšem nepředstavujme si, že Aveiro je protkané kanály, nejsou to Benátky. Kanály jsou vlastně pouze čtyři v centru města – Canal Central, Canal das Piramides, Canal de S. Roque a Canal de Cojo. A plují po nich půvabně barevně pomalované loďky zvané moliceiros.

Značená trasa PR3 mezi Marvãem a Castelem de Vide je nejpřitažlivější stezkou v Serra de São Mamede. Dvě vesnice dodnes spojuje stará středověká cesta vydlážděná nepravidelnými kameny. Stojíte-li na věži hradu v Marvãu, vidíte v dálce na kopci bílé domky Castela de Vide, a asi každého napadne, že by to mohl být fajn výlet.

Serra de São Mamede je jedním z nejkrásnějších koutů Portugalska. Pohoří se zvedá z horkých rovin severního Alenteja a táhne se přibližně 25 kilometrů podél španělských hranic (severně a jihovýchodně od města Portalegre). Krajina São Mamede je okouzlující a zdobí ji bílé vesnice položené na kopcích nebo doslova na skalách jako Castelo de Vide a Marvao.

Plán byl jednoduchý – o šesté ranní odlet z Prahy, v poledne dorazit na Praça do Giraldo v srdci Évory v Alenteju. Tento jihoportugalský region jsem si oblíbil už kdysi dávno, když jsem v knize Jana Buriana Výlet do Portugalska četl, že v něm místní znají jen tři rychlosti – pomalu, pomaleji a stop. Tak o nich údajně vtipkují v Lisabonu. Za tím „pomalu“ jsme letěli do Évory a Alenteja.

Portugalsko a azulejos jako by byla synonyma. Rozhlédnete-li se kdekoli v Portugalsku, všude spatříte půvabné modrobílé kachličky. Říká se jim azulejos a jejich původ lze vystopovat v arabském světě a ještě dávněji v Persii. Kouzelné barevné ornamentální vzory typické v Íránu a severní Africe byly v Portugalsku postupně od renesančních časů nahrazovány modrobílými obrazy s mytologickými, biblickými a historickými scénami. Nebo scénami ukazujícími obyčejný lidský život, např. pijáky v hospodě nebo ženy sbírající hrozny vína.

Pouhých deset kilometrů od křesťanského poutního místa Fatima byly objeveny jedny z nejkrásnějších stop dinosaurů na evropském kontinentu. Na nakloněné skalní plošině nazvané Pedreira do Galinha jsou rozeznatelné dvě desítky stezek se stopami, jedna z nich je délkou 147 metrů údajně nejdelší stezkou s dinosauřími stopami na světě.

Skalnaté soutěsky řeky Kamenice nedaleko Hřenska jsou už od konce 19. století turistickým lákadlem Českosaského Švýcarska. Edmundovou a Divokou soutěskou provede hosty žlutá turistická značka, v neschůdných úsecích je provozován zpoplatněný atraktivní převoz na pramicích. V roce 2016 se na nich svezlo rekordních 360 tisíc turistů.

Vyhlídkový altán na Mariině skále v Jetřichovických stěnách je oblíbeným turistickým výletem v NP České Švýcarsko. Z Jetřichovic vede nahoru červeně značená turistická cesta, délka je asi 1200 metrů, převýšení 200 metrů, závěr po jištěných schodech ve skalách. Mariina vyhlídka se tyčí na skále v nadmořské výšce 428 metrů. Altán je již od poloviny 19. století vyhledáván i ve večerních hodinách kvůli romantickým západům slunce. Není divu, je z něj okouzlující panoramatický výhled na krajinu Národního parku České Švýcarsko, dole se rozprostírají lesy, vesničky a v pozadí i stolové hory.

Pravčická brána je největší pískovcová brána Evropy. Koloběh přírody nezastavíme, jak to, že se monumentální oblouk Pravčické brány dodnes zachoval? Touto otázkou si lámou hlavu i povolanější odborníci, než jsem já. Vědci se v současnosti domnívají, že bránu tvoří dvě samostatné skály, oblouk tak vlastně není obloukem a není vystaven enormnímu pnutí, které by ho rozlomilo.

Římské Koloseum je symbolem zabíjení jako veřejné zábavy. Zároveň je symbolem současného Říma jako jeho turistická atrakce číslo jedna. V letošním roce probíhá v Koloseu výstava Colosseo un´icona, která představuje pohled současných italských umělců na světově proslulý amfiteátr, ale také např. jeho ideologické zneužití v dobách Mussoliniho režimu. Koloseum tak v těchto měsících nenabízí pouze historické zdi, ale je plné života a umění.