články - Evropa

Necelé tři tisícovky obyvatel a více než 70 vinařů a sklepů. La Morra je vlastně malá vesnice protkaná vinařskými sklepy. Historické centrum ohraničují tři uličky/ulice – od Piazza Castello vede dolů Via Umberto I., nejníže je položená Via Roma, a zpět nahoru nás vždy zavede Via San Martino, která končí před stejnojmenným kostelem. La Morra v nadmořské výšce 513 metrů je nejvýše položenou vesnicí regionu.

Co by člověk očekával, že objeví v hradních zdech v Barolu, v nichž už dávno nesídlí místní pán… Jistě, muzeum vína. V němž se zvídaví návštěvníci dozvědí, že někde v dálce vesmíru se pohybuje planetka nesoucí jméno proslulého vína, i to, že víno zachránilo lidstvo před strašlivou nebeskou lvicí Hathor.

Barolo se rodí na zvlněných svazích Langhe. Báječně lze tuto malou a malebnou část Piemontu prožít ze sedla kola. Až někam do nekonečna se táhnou vinice, na kopcích vesnice, vždy se starou pevností či hradem. Půvabný kraj. V Barolu žádná půjčovna kol není, jedna ovšem sídlí v nedalekém Novellu.

Barolo. Netřeba nic dodávat. Jedno z nejvěhlasnějších italských vín, které se rodí v Piemontu. Nejznámější vinařské obce regionu jsou Barolo, La Morra, Monforte d'Alba, Castiglione Falletto a Serralunga d´Alba. Vinohrady v Barolu jsou nádherně vystavené slunci, snad žádná vinice není na rovině, místní odrůdě Nebbiolo, z níž se Barolo vyrábí, se daří na svazích.

Palazzo Reale v historickém centru Turína býval rezidencí Savojské dynastie. Rozsáhlý komplex vévodského a později královského paláce se rodil už od konce 16. století. Nejen v minulosti, ale i v současnosti ohromí Palazzo Reale svým bohatstvím a velkolepostí.

Bílá Opava pramení na jižním svahu Pradědu – nejvyšší hory Hrubého Jeseníku. Její horní tok vytváří četné vodopády, peřeje a tůně a patří k nejatraktivnějším výletům v Hrubém Jeseníku. Od chaty Barborka vede modře a žlutě značená stezka hlouběji a hlouběji do kaňonu, kterým bystřina překonává 500 metrů převýšení a na přibližně pěti kilometrech padá až do Karlovy Studánky.

Praděd je pátou nejvyšší horou České republiky, na níž – jak se všude dočteme – panuje nejdrsnější podnebí. Průměrná roční teplota se pohybuje kolem 1 °C, takové teploty nejsou výjimečné ani v letních měsících. Bezvětří Praděd nezná, možná několikrát za rok. Ovšem, když svítí slunce a vítr se utiší, výstup na vrchol Pradědu je pohodlnou radostí i pro děti a seniory.

Čtrnáct veřejnosti přístupných jeskyní na území České republiky má ve své odborné péči Správa jeskyní ČR. Jednou z nich jsou Koněpruské jeskyně pouze 30 kilometrů jihozápadně od Prahy, které jsou nejdelším jeskynním systémem v Čechách. V dávných dobách, kdy tam nahoře vládlo tropické klima, tvořily se pod zemí krápníkové opálové útvary nazývané Koněpruské růžice. Jsou světovým unikátem, v žádné jiné jeskyni podobné růžice s masivními akumulacemi opálu nenajdete.

Mumlavský vodopád patří k nejnavštěvo­vanějším v České republice. Především díky snadné dostupnosti, z harrachovského autobusového nádraží je to přibližně kilometr po pohodlné a dostatečně široké asfaltové cestě. Je tak přístupný rodinám s kočárky, na kole atd.

Zámek Lednice je druhým nejnavštěvovanějším zámkem v České republice, v loňském roce si ho prohlédlo téměř 400 tisíc hostů. Prohlídku zámku a rozsáhlého parku lze okořenit i plavbou po ramenech Dyje. Společnost 1. Plavební odstartovala již 21. sezonu a na jejích lodích si můžete užít plavbu na dvou trasách – kratší od Maurské vodárny k Minaretu a delší od Minaretu k Janovu hradu.

Athény jsou symbolem starořecké kultury, filozofie, demokracie. Jednou z nejkrásnějších památek Athén je chrám Dia Olympského (řecky Ναός του Ολυμπίου Διός), kterému se říká i Olympieion. Kdysi největší chrám starověkého Řecka, o němž římský historik Livius napsal ve svých monumentálních dějinách Říma: „Jediný na světě, který byl zahájen v měřítku vhodném velikosti božstva.“

Z Atén jezdí autobusy k mysu Sounion z autobusového terminálu Mavromateon – oranžové KTEL Attikis. Jízdní řád lze najít na internetu, jezdí po celý den, obvykle každou hodinu. Autobusy vyrážejí ze stanice před terminálem, je tedy lepší se místních zeptat na přesné místo odjezdu. Cesta trvá nejméně 90 minut, v případě ucpaných aténských ulic se může protáhnout ke dvěma hodinám. Sounion je poslední zastávkou (přímo pod chrámem), ze stejného místa autobusy vyjíždějí zpět. Lístek stojí na jednu cestu za osobu 6,9 €.

Kam zajít za poznáním řecké kavárny? Tou Mougou má pověst jedné z nejstarších na ostrově. Jedna obyčejná místnost plus terasa, kam chodí turisté lační po výhledu dolů na přístav a moře. V té vstupní místnosti sedí pouze místní starší pánové, hrají karty, kouří (Řecko rozhodně není nepřátelské ke kuřákům) a… popíjejí většinou malou láhev vody, jeden řeckou kávu. Nic víc. Žádné ouzo, žádná sklenička vína či pivo. Byl to maličko smutný pohled, odhadem tucet starších mužů utrácejících pouze za vodu.

Jaký je Amorgos? Hornatý ostrov, jehož nejznámější památkou je podivuhodný klášter Hozoviotissa „přilepený“ na útesu asi dvě stovky metrů nad mořskou hladinou. Pouhých 126 kilometrů čtverečních a dvě tisícovky obyvatel. Východní pobřeží ostrova je hodně dramatické, útesy, vlny rozbíjející se o skály. Přestože je ostrov v některých místech široký pouze několik kilometrů, táhne se jím horský hřeben, jehož nejvyšší vrchol Chorafakia dosahuje do nadmořské výšky 823 metrů.

Portara… To kdysi tyran Lygdamis, který vládl ostrovu, ve své pýše rozhodl, že se právě na jeho ostrově postaví chrám boha Apollóna a bude to největší chrám v celém Řecku. Jenže se nepostavilo více než tento vstupní portál vysoký osm metrů a nějaké základy a zdi, chrám nikdy nebyl dokončen. Lygdamise navíc svrhla spartská armáda a jeho nástupce v díle nepokračoval.

Když trajekt vplouvá do přístavu Naxos, už z dálky je pod vrcholy skal vidět malý ostrůvek u vjezdu do přístavu a na něm stojící tzv. Portara, antický oblouk starý více než 2500 let. Tak ostrov Naxos vítá hosty, připomínkou své dávné historie a slávy sahající hluboko do dávných časů. Dále za skalami uprostřed ostrova se zdvihá nejvyšší hora Kyklad – Mount Zeus, 1004 m. n. m. Pokud vítr dovolí…

Z Atén jezdí autobusy k mysu Sounion z autobusového terminálu Mavromateon – oranžové KTEL Attikis. Jízdní řád lze najít na internetu, jezdí po celý den, obvykle každou hodinu. Autobusy vyrážejí ze stanice před terminálem, je tedy lepší se místních zeptat na přesné místo odjezdu. Cesta trvá nejméně 90 minut, v případě ucpaných aténských ulic se může protáhnout ke dvěma hodinám. Sounion je poslední zastávkou (přímo pod chrámem), ze stejného místa autobusy vyjíždějí zpět. Lístek stojí na jednu cestu za osobu 6,9 €

Ze západní části NP Aigüestortes i Estany de Sant Maurici to není na nejvyšší horu Pyrenejí Pico de Aneto (3404 m. n. m.) nijak daleko. Od Refugi de la Restanca, k níž se sestupuje od Port de Caldes, je to po červené značce až na vrchol asi 32 kilometrů, jen se musí nejprve sestoupit do údolí, kterým vede silnice do Vielhy, a poté opět nahoru.

Z chaty Sabodero vede Carros de Foc do průsmyku pod Tuc Gran de Sendrosa (2703 m. n. m.) a dále směrem ke třetí chatě od jezera Sant Maurici – Refugi de Colomèrs na břehu Lac Major de Colomèrs v nadmořské výšce 2135 metrů. Nebe najednou zakryly mraky, viditelnost mizivá, déšť ovšem žádný. Netrvalo to dlouho, za průsmykem vládlo slunce. Úplně nahoře bránil v cestě sněhový převis, nezbývalo, než ho obejít po svahu Sendrosy. Cestou nahoru a poté dolů nejen sníh a skály, ale i spousta květů a svišťů.

Od Refugi d´Amitges směrem k Refugi de Saboredo se po Carros de Foc stoupá k průsmyku pod Tuc de Ratera (2861 m. n. m.) a téměř celá trasa byla ve druhé polovině června pod sněhem. Žádná výrazně vyšlapaná cesta, jen nějaké stopy těch, kteří vyrazili časněji před námi. Traverz pod Pic de Saboredo, dosahujícího nadmořské výšky 2829 metrů (v průsmyku jsme jen o pár set metrů níže), znepříjemňovali kamzíci, zpod jejich nohou odletělo několik kamenů a prosvištěly dolů kolem nás.