Pozzuoli je snadno dostupné přímo z neapolského letiště, přibližně 20 kilometrů jihozápadním směrem a 50 €, když zvolíte taxi. Z Neapole lze jet i pohodově a mnohem levněji vlakem. Člověka vůbec nenapadne, že vjíždí do samého středu obrovské vulkanické kaldery. Na druhou stranu… píše se o ní docela často. A když se píše o Campi Flegrei, titulky jako „Apokalyptická budoucnost“ jsou běžné, přečte si to totiž více lidí, tak současní novináři pracují.

Campi Flegrei je kaldera o průměru 13 kilometrů, její značná část je pod mořskou hladinou. Přístup do Volcano Solfatara je v současnosti zakázaný kvůli tragédii, která se odehrála před dvěma lety. Tehdy se doslova otevřela země pod 11letým chlapcem – a není jasné, zda opustil značené stezky, či nikoli – v plynové propasti zemřel i s rodiči, kteří mu přispěchali na pomoc. Dodnes je areál uzavřen a zdá se, že jeho znovuotevření je v nedohlednu. Podle toho, co mi místní vyprávěli, je totiž prostor soukromý, a aby se mohl opět otevřít, musí vydat souhlas magistrát. A tím pádem by magistrát vzal na sebe odpovědnost za případný další tragický případ. A proč by to kterýkoli úředník dělal, že. Takže to vypadá, že pro turisty je Volcano Solfatara uzavřen navždy. Areál s fumarolami a bublajícím bahnem si lze alespoň vyfotit z dálky ze silnice Via Coste d´Agnano, od starého římského amfiteátru je to něco přes kilometr.

Campi Flegrei dělají vrásky na čelech mnoha vědců, novináři svými články straší čtenáře. Píše se pravidelně o supervulkánu, přestože sopka zřejmě nikdy nevybuchla supervulkanickou silou (více než 1000 km3 vyvrženého vulkanického materiálu). Erupce Campi Flegrei před přibližně 39 tisíci lety byla poloviční ve srovnání s poslední erupcí Yellowstonské kaldery před 640 tisíci lety, max. 500 km3, tedy VEI 7, což je ovšem mnohonásobně více než proslulá erupce Vesuvu z roku 79. Tehdejšímu výbuchu Campi Flegrei se odborně říká Campanian Ignimbrite Eruption a spekuluje se, že přispěla k vyhynutí Neandrtálců (žádné jasné důkazy ovšem neexistují). V 80. letech minulého století úřady evakuovaly desítky tisíc lidí, když se země v Pozzuoli zvedla až o dva metry. Kdy dojde k příští erupci Campi Flegrei nelze odhadnout, až k ní dojde, pravděpodobně nebude supervulkanických rozměrů, ale děsivá katastrofa to nepochybně bude. Itálie má několik všeobecně známých sopek jako Etna, Vesuv, Stromboli, ale žádná z nich nehrozí v budoucnosti takovou silou, jako Campi Flegrei, v nichž stojí město Pozzuoli. Mimochodem, objevily se informace, že Campi Flegrei a přibližně 20 kilometrů vzdálený Vesuv mají v hloubce 10 kilometrů společnou magmatickou komoru.


Macellum a racci na římských sloupech bývalé tržnice


Volcano Solfatara na předměstí Pozzuoli, vstup zakázán


Volcano Solfatara na předměstí Pozzuoli, vstup zakázán


Stopy měkkýšů na sloupech macella dokazují klesání a stoupání mořské hladiny

Pozzuoli je prastaré město, založili ho řečtí kolonisté z ostrova Samos v roce 531 př. n. l., tehdy se jmenovalo Dicearchia. S největší pravděpodobností využili starých přátelských vztahů, které panovaly mezi lidmi ze Samu a Chalkidy, právě kolonisté z Chalkidy založili už v 8. stol. př. n. l. město Cumae asi 8 kilometrů západně od dnešního Pozzuoli. Na Samu v těch časech vládl proslulý tyran Polykratés, který dobýval na svých vojenských výpravách jeden ostrov za druhým. Za zmínku stojí, že je ústřední postavou jedné řecké báje, jmenuje se Polykratův prsten. Polykratés ze Samu se obával, že bohové mu budou závidět jeho bohatství a moc, a tak zahodil do moře svůj drahocenný a oblíbený prsten, aby se rmoutil a bohové viděli jeho neštěstí. Za několik dní ulovil jeden rybář velkou rybu, a přinesl ji do královského paláce, aby si na ní pochutnal sám vládce. Když v kuchyni rybu rozřízli, našli v jejích útrobách Polykratův prsten, jasné to znamení, že vladař ostrova Samos osudu neunikne.

Dicearchia žila ve stínu Cumae, obě řecké kolonie ale neodolaly náporu samnitských kmenů, na obzoru byly tři tzv. Samnitské války, více než půl století (343 až 290 př. n. l.) bojovali Samnité o moc nad střední částí Apeninského poloostrova s Římany. Spekuluje se, že pod samnitskou vládou se Dicearchia jmenovala Fistelia, poté, co se Římané stali vládci regionu, dostala jméno Puteoli.

V římské době se Puteoli táhlo podél pobřeží Pozzuolského zálivu a snad splývalo se sousedním městem Baiae. Podle některých archeologů bylo toto souměstí druhým největším městem říše. Tyto názory podporuje současná moderní podmořská technologie, díky níž archeologové objevují další a další stopy rozsáhlého římského osídlení a bohatství. Taková Atlantida v Kampánii, pouze pár metrů pod mořskou hladinou jsou Portus Julius, Villa Protino atd. Pod vodou se ukrývá město, které bývalo mnohem větší než Pompeje, pod vodou jsou římské dlážděné cesty, nádherné mozaikové podlahy, ruiny luxusních sídel. Před dvěma tisíci lety bylo zdejší pobřeží plné bohatých římských vil, v jedné údajně zemřel v roce 138 císař Hadrianus. V Baiae žil jeden z nejmocnějších mužů Říma Gaius Calpurnius Piso, který se postavil do čela spiklenců, jejichž plánem bylo zavraždit císaře Nera. Ten do regionu často jezdíval a býval hostem v Pisově vile, jejíž zbytky jsou též zaplavené. Baiae kleslo pod mořskou hladinu, podobné klesání a zvedání pobřeží v této vulkanické oblasti není neobvyklé. Vždyť Golfo di Pozzuoli je součástí Campi Flegrei, hluboko dole jsou obrovské magmatické komory. V roce 1538 se zvedla země a erupce vytvořila nový kráter – Monte Nuovo.

Baiae bylo významným a nesmírně bohatým městem, na pobřeží byl postaven největší přístav ve Středomoří Portus Julius. který byl spojen s Lago d´Averno. Přístav poručil postavit Oktaviánus (pozdější první římský císař Augustus) v roce 37 př. n. l., dohlížel na něj Marcus Agrippa, velitel římského loďstva, blízký přítel Oktaviána a vítěz slavné bitvy u Aktia, v níž porazil loďstvo Kleopatry a Marka Antonia (bitva známá z filmu Kleopatra). Římští inženýři projektovali kanál, který spojoval jezera Lucrino (tehdy mnohem větší) a d´Averno, v nichž kotvila římská válečná flotila, byl to doslova obrovský vojenský komplex, který ale sloužil válečným účelům pouhá dvě desetiletí, poté byla flotila přesunuta do Misena. Portus Julius byl nadále obchodním přístavem, z něhož lodě zásobovaly Řím obilím. Za císaře Nera se dokonce začal stavět splavný kanál, který měl spojit Portus Julius s Římem, aby byla doprava životně důležitého obilí do centra říše co nejbezpečnější. Po Nerově smrti byla ambiciózní stavba přerušena a nebyla nikdy dokončena.

Původ Pozzuoli je tedy řecký, jeho archeologické památky jsou ovšem římské. Uprostřed města nedaleko přístavu je nepřístupné macellum neboli Tempio di Serapide, připomíná mi Largo di Torre Argentina v Římě. Jen ty kočky chybí, místo nich létají a na římských sloupech posedávají ukřičení racci. Původně se uvažovalo, že se jednalo o chrám boha Serapida, jehož kult se z Ptolemaiovské říše šířil do celého Středomoří. Socha Serapida, který byl považován za jakéhosi patrona Ptolemaiovců, byla totiž v ruinách nalezena v roce 1750. Ovšem ve skutečnosti to bylo macellum, tedy antická tržnice, podobnou uvidíme i v Pompejích, prodávaly se především potraviny, vzhledem k faktu, že Pozzuoli bylo přístavním městem, není nesnadné si představit množství rybích úlovků a pochoutek od ranních hodin. Právě mořští živočichové zdobily vlysy tholosu, kruhové vyvýšené budovy s mramorovými sloupy, která stála uprostřed čtvercového nádvoří obklopeného pravděpodobně dvoupodlažními budovami.

První vykopávky odkrývaly pozzuolské macellum v polovině 18. století za vlády krále Karla III. Španělského. Okamžitě přitáhly pozornost milovníků a sběratelů antického dědictví, mezi nimiž nechyběl např. John Soane, jehož jméno dodnes nese jeho vlastní londýnské muzeum a který blízce spolupracoval i se známým malířem a grafikem Giovannim Battistou Piranesim. Pozornosti geologů neunikly stopy měkkýšů na sloupech macella dokazujících klesání a stoupání mořské hladiny v tomto vulkanickém kraji. Ruiny studoval i Andrea di Jorio, který v roce 1817 vydal prvního knižního průvodce po Campi Flegrei, o tři roky později publikoval Ricerche sul Tempio di Serapide. Reprodukce těchto historických knih jsou k sehnání a zakoupení na internetu.


Podzemí třetího největšího amfiteátru v římské říši


Anfiteatro Flavio Puteolano nese stejné jméno jako římské Colosseum, tedy Flaviovský amfiteátr, oba byly postaveny za vlády Flaviovské dynastie


Nejzachovalejší je podzemí, stojí za to si ho projít a představit si, jak tam v celách drželi šelmy


V roce 305 byl amfiteátr v Pozzuoli svědkem mučednictví dvou významných křesťanských svatých – Procula a Januaria

Racci si nejvíce oblíbili hlediště amfiteátru, který byl třetím největším v římské říši (větší byly pouze Colosseum v Římě a amfiteátr v nedalekém městě Capua) a měl kapacitu 40 tisíc diváků. Anfiteatro Flavio Puteolano nese stejné jméno jako římské Colosseum, tedy Flaviovský amfiteátr, oba byly postaveny za vlády Flaviovské dynastie. Stavba zřejmě začala za vlády císaře Vespasiána a byla dokončena za jeho syna a nástupce Tita (vládl 79 až 81). Nejzachovalejší je podzemí, stojí za to si ho projít a představit si, jak tam v celách drželi šelmy, které vypouštěli na brutální scénu. Hlediště je zničenější, nepřístupné a postupně zarůstá zelenou. Racků v něm odpočívá několik desítek.

V časech tzv. Grand Tour (Grande Tournée bylo poznávání kulturních a historických kořenů evropské civilizace, tedy především v jižní Evropě, a byla součástí vzdělání šlechticů v 18. století) byla jednou z atrakcí Pozzuoli Psí jeskyně, italsky Grotta del Cane. O Psí jeskyni psali ve svých dílech Alexandre Dumas starší (autor Tří mušketýrů) i Johann Wolfgang Goethe. Průvodci do Psí jeskyně využívali faktu, že oxid uhličitý je těžší než vzduch a drží se tedy u země, je nebezpečný pro menší zvířata. Zároveň je bezbarvý a bez zápachu. Vodili dovnitř psy, kteří se okamžitě po vstupu nadýchali smrtícího plynu a ztratili vědomí, průvodci je poté odtáhli ven a křísili ve studených vodách jezera Agnano (již neexistuje, bylo znečištěno a vysušeno v 19. století). Podobné „atrakce“ se v současnosti nepořádají, to jistě netřeba připomínat. Ve vulkanických krajinách plyny zabíjejí… Před dvěma dekádami jsem se koupal v kamerunském jezeře Nyos, v roce 1986 z něj v nočním tichu unikly jedovaté plyny – směs sirovodíku a oxidu uhličitého. Okolní krajina byla ráno pokryta mrtvolami skotu, psů a dalších zvířat a ve vesnicích zemřely dva tisíce lidí.

Pozzuolský záliv zažil i šílenství císaře Caliguly, jehož krutovláda ochromila říši v letech 37 až 41 (ať si kdo chce, co chce říká, ale nikdo nebyl působivějším a šílenějším filmovým Caligulou než Malcolm McDowell ve snímku Tinta Brasse). Údajně věštba předpověděla, že Caligula nemá větší šance stát se císařem, než přejet na koni záliv u Baiae. A Caligula poručil postavit přes záliv jednu loď za druhou, z Puteoli do Baiae to bylo asi čtyři kilometry. A přes ně přejel na koni. Trochu mi tato povídačka, kterou mnozí historici zpochybňují, připomíná příběh o rozetnutí gordického uzlu Alexandrem Velikým. Mnoho historiků, kteří psali o Caligulovi, je považováno za neobjektivní a zůstává nejasné, jaká jsou fakta, což platí i o této „pontonové“ spektakulární Caligulově jízdě ve zlatém plášti a v brnění s podobiznou Alexandra Velikého. Některé rozptýlené ruiny v regionu byly turistům v časech Grand Tour ukazovány jako pozůstatek „mostu“.

Ve středověku bylo Pozzuoli oblíbeným lázeňským střediskem, což dokazuje publikace De Balneis Puteolanis, kterou sepsal pravděpodobně kronikář Petr z Eboli na konci 12. století a byla věnována císaři Svaté říše římské Jindřichu VI. Šlaufskému (ten, který držel v zajetí anglického krále Richarda Lví srdce). V latinsky psaném díle se popisují termální lokality v Campi Flegrei a je okouzlující barevnými ilustracemi, které dávají nahlédnout do středověkých termálních koupelí. Ty ilustrace stojí za nakouknutí, lze je snadno vyhledat na internetu. Teplo z termálních vod využívali v Pozzuoli již dávní Římané, sopečná erupce v roce 1538 ovšem většinu tehdejších lázní zničila.

Nejen Caligula šílel… Mnohem později císař Diocletianus (Dioklecián) rozpoutal jednu z nejkrvavějších perzekucí křesťanů. V roce 305 byl amfiteátr v Pozzuoli svědkem vraždění, mezi oběťmi byli i dva významní křesťanští svatí – Proculus a Januarius. První je patronem Pozzuoli, druhý Neapole (v neapolské katedrále uchovávají jeho lebku i zaschlou krev, kterou jistá Eusebia zachytávala ihned po jeho stětí). Oba byli po mučení předhozeni v amfiteátru v Pozzuoli divoké zvěři, ale ta je údajně nezabila a nesežrala. Oba tedy byli poté popraveni v blízkosti Solfatary.

Tip na závěr: Pozzuoli a sousední Baiae nabízejí podmořské potápění v zatopených antických domech a ulicích.