články - Evropa

Na silnici z Karlových Varů na Velichov je na konci obce Dubina odbočka na přírodní rezervaci Skalky skřítků. Skalky skřítků jsou již sice na území vojenského prostoru, ale tato národní přírodní památka i žlutá turistická stezka, která k ní vede, jsou pro veřejnost zpřístupněné. Série skalek, skalních výchozů a defilé zde odkrývá nevytříděné uloženiny laharů, jež obsahují četné, většinou dosti zaoblené úlomky různých bazaltických hornin. Nápadným jevem těchto uloženin jsou válcovité dutiny, které byly podle pověsti dílem skřítků kutajících ve skále své poklady.

Skalních měst či městeček je u nás více, to je informace známá malým i velkým – Prachovské skály, Teplické skály, Maloskalsko, Hruboskalsko, Adršpašské skály, Broumovské stěny atd. Nelze říci, které z nich je nejkrásnější, pro každého jsou srdcovou záležitostí skály jiné. K půvabným skalním městům patří i Drábské světničky nedaleko Mnichova Hradiště, skalní hrad je volně přístupný.

Nahoru na Sněžku a poté podél Bílého Labe dolů. Vlastně vše fajn a za uspokojivého počasí krásný jednodenní výlet. Až… pak sejdeme do Špindlerova Mlýna a chceme se najíst v hotelu Villa Hubertus. Tak línou, neochotnou a arogantní obsluhu jsem na cestách domácích i světových už roky neviděl. Vyhněte se tomu místu obloukem, říká se. Co se to s tebou stalo, Špindlerův Mlýne?

„Žádná hora na světě nemá tak nezaměnitelný obrys jako Matterhorn. Ze všech stran působí nepřístupně. Nikdo neví, co obyvatelé Walliských Alp pociťovali nebo co si mysleli při pohledu na Horu, jak tento vrchol nazývají dodnes.“ Reinhold Messner, horolezec, který jako první na světě vystoupil na vrcholy všech osmitisícovek, se ve své knize Pád nebes věnuje „boji o Matterhorn“, o dramatickém duelu dvou tolik odlišných mužů. Bude jeho prvním dobyvatelem Whymper, nebo Carrel…

Když člověk přejede Brenner a blíží se přes Bolzano směrem k Trentu – autem nebo vlakem – je to krásná podívaná. Na svazích kopců zraje víno, na každém druhém třetím stojí hrad nebo alespoň strážní věžička, vrcholky hor nahoře jsou sem tam ještě posypány sněhem, dole bouří vody řek jak ve zrychleném filmu. Projíždíme ze země rakouské do té vlašské, jak se jí říkávalo za starých časů.

Čtete-li na jakémkoli italském turistickém webu o jezeru Molveno – schovaném v kouzelném koutu Trentina – dočtete se, že o něm básník a romanopisec Antonio Fogazzaro napsal: La preziosa perla in piu prezioso scrigno, tedy Drahocenná perla v ještě drahocennější pokladnici. To zní nepochybně vzletně, ale více než poetova obrazná slova hovoří o jezeru Molveno ocenění italské asociace na ochranu životního prostředí Legambiente a italského turistického klubu Touring Club. Podle nich je Molveno již několik let nejkrásnějším jezerem Itálie. Není divu, podíváte-li se na tu pláž a vodní hladinu, v níž se zrcadlí sluneční paprsky.

Renesanční zvonice, které se říká Bílá věž, dosahuje výšky 72 metrů a právě z jejího ochozu je nejkrásnější výhled na Hradec Králové a jeho Velké náměstí. Podle reklamních letáků jsou za dobré viditelnosti vidět i vzdálené vrcholky Krkonoš a Orlických hor. Bílá věž prošla v letech 2013 – 2015 zásadní rekonstrukcí a nutno podotknout, že rekonstrukcí vydařenou, vždyť získala i Grand Prix architektů 2016.

Před staletími patřil Mikulov mezi nejvýznamnější a nejkrásnější vrchnostenská rezidenční města, podobně jako Litomyšl, Český Krumlov a Jindřichův Hradec. Teplé slunečné klima a estetická vyváženost urbanistického celku s okolní krajinou dodávají i dnešnímu Mikulovu unikátní podobu a až italskou atmosféru. Italská pozdní renesance, manýrismus i rodící se baroko ovlivnily počátkem 17. století přestavbu města podle plánů Jeho Eminence Františka z Dietrichštejna.

Pavlov je známá moravská vinařská lokalita, však doporučím, kam za vínem. Pavlov ovšem také otevírá brány za lepším poznáním našich předků. V dávné minulosti před desítkami tisíc let byla oblast pod vápencovým hřebenem Pálavy jedním z center kultury gravettien. V květnu byl otevřen Archeopark Pavlov, který přibližuje život tzv. lovců mamutů, o nichž jsem čítával celé dětství v populárně-naučné literatuře.

Atmosféra Poreče nadchne, zvláště, když půvabná mladá dívka hází z okna vily Polesini psaníčka svým nápadníkům a obdivovatelům. Vyfotil jsem ji, slušelo jí to. Ale to měli právě studenti divadelní představení a další akce v krásném parku před vilou. Mimochodem, vila Polesini, kterou dal postavit v roce 1885 markýz Giorgio Polesini, mj. poslanec istrijského parlamentu, je oblíbeným místem pro uzavření sňatku – středomořská zahrada, stylová atmosféra, historický dekor. A kam v Poreči za těmi báječnými víny, sýry a olivovým olejem? Například Stancija Špin, je to autem kousek.

Na ostrov Krk jezdí především milovníci nádherného Jadranu, užít si moře, slunce a odpočinout si od všedních starostí. Krk má ovšem prastarou antickou historii a její poznávání může být překvapivě zábavné ve srovnání s prohlídkami archeologických lokalit (pro někoho nudnějšími). Na Vela Placa v centru městečka Krk stojí dům, v jehož podzemí vstoupíte do baru Volsonis. Není to jen klub. Galerie? Ano. Muzeum? Ano. V baru Volsonis sestoupíte 2000 let zpět časem a stojí to za to. Už jste někdy hráli pool mezi římskými zdmi?

Společného mají Chorvaté a Češi tolik, že architekt a herec David Vávra natočil chorvatské díly Šumných stop, v nichž se vydal za společnou historií a kulturou obou národů. V posledním dílu nezapomněl David Vávra ani na Emila Geistlicha, který zanechal mnohé šum­né stopy v Bašce na ostrově Krk. Už před sto lety byli čeští turisté běžný­mi hosty v chorvatských letoviscích a právě Baška se stala turistickým a lázeňským hitem. Je jím dodnes, do Bašky ovšem jezdí více Němců než Čechů.

Národní park Durmitor plný ledovcových jezer a kaňonů, klášter Ostrog přilepený ke strmé skalní stěně, starobylé opevněné město Kotor, velkolepé pohoří Prokletije, úchvatné staré město Ulcinj na samém konci černohorského pobřeží. To je jen nejkratší seznam okouzlujících míst Černé Hory, stále populárnější destinace pro milovníky aktivní turistiky. V nakladatelství JOTA přeložili a vydali v češtině nejnovější aktualizované vydání průvodce Bradt Černou Horou.

Trentino je hornatý region, v jehož údolích se rodí báječná vína. Koncem dubna projížděl Trentinem peloton Gira d´Italia a tak nebylo daleko k myšlence podívat se nejen na světovou cyklistiku, ale také na tamní vinice. Jedním z nejznámějších vinařů v Trentu a okolí je Francesco Moser. Bývalý cyklistický mistr světa, vítěz Gira d´Italia a trojnásobný vítěz Paříž – Roubaix. Pár emailů a návštěva byla domluvena, ovšem zda bude mít čas i sám Francesco Moser, zůstávalo do poslední chvíle nejisté. Nakonec se objevil, lepšího společníka k ochutnání vína jsem si nemohl přát.

Od 2. července do 26. srpna 2016 čeká na milovníky hudby a přírody 19 setkání, během nichž si budou moci této jedinečné kombinace naplno užít. Také letošní léto přivítají vrcholky trentinských Dolomit hudbu mnoha žánrů v podobě koncertů pod otevřeným nebem. Zazní klasika, jazz a zastoupení bude mít i korejské umění. Posluchači se mohou těšit na koncert za ranního rozbřesku i na dva několikadenní hudební trekingy.

Tabule na kraji lesa upozorňuje, že se dále smí jen o sobotách, nedělích a svátcích, dokonce pouze do 21 hodin. Proč, netuším, vojenské jednotky tuto oblast Brd dávno opustily a Padrťské rybníky jsou přístupné již od roku 2008. Z obce Trokavec vede k rybníkům pohodlná asfaltová cesta, není to tedy žádná příjemná procházka po lesních cestičkách. Do lesa je přístup přísně zapovězen, na což upozorňují všudypřítomné cedule, které varují, že v lesích neproběhla pyrotechnická asanace. Dle nařízení je uživatel trasy povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na jeho zdraví, k čemuž by vstupem do prostoru s možností výskytu nebezpečné munice mohlo dojít.

Toledo už není Toledem minulosti, ale turistickým centrem. Není divu, má neuvěřitelně bohatou historii. A nechybí mu poetičnost, krása, tajuplnost, vzletnost, půvab. Toledo se tyčí na skále nad řekou Tajo, odkud se dá z římského mostu Alcántara pomalu vystoupat až nahoru k Alcázaru. Dívejte se nejen před sebe, ale také nad sebe. Mohlo by se stát, že díky nepozornosti minete oblouky bývalé mešity z 11. století, která už dávno stojí uprostřed novější zástavby.

Poslední hodiny před odletem a kam vlastně v Madridu… Plaza de Toros de las Ventas, proslulá madridská aréna. Nikdy jsem nebyl na býčích zápasech, přestože jsem již v několika arénách stál, například v Arles. Býčí zápasy jsou kontroverzní záležitost, mívali je v oblibě Ernest Hemingway i Francisco Goya. A Karel Čapek kdysi napsal: „Lidi, nemohu si pomoci, něco na tom je; něco velikého a krásného“.

V madridském turistickém infocentru na Plaza Mayor na mne čekala Madrid Card na 72 hodin. Stojí 67 € a vyplatí se těm, kteří chtějí prožít tři dny v Madridu opravdu totálně naplno. Zahrnuje vstupy do památek a muzeí (mj. Palacio Real, Prado, Thyssen-Bornemisza, aréna na býčí zápasy Las Ventas i muzeum býčích zápasů, Museo Arqueológico Nacional), slevy na kulturní představení, vstupy do barů i ve vybraných restauracích.

Sbohem, Extremaduro. Po téměř celodenním trápení ve vlacích a na nádražích, jsme v Segovii. Stálo to za to! Ten akvadukt! Vysoký až 28 metrů, přímo uprostřed města se tyčí nad domy na Plaza del Azoguejo. Dílo Římanů z prvního či druhého století, přesně nikdo neví – 166 oblouků, ve městě dlouhý asi 800 metrů, celkem měřil přibližně 15 kilometrů. Kde jinde si sednout k lahvi dobré španělské reservy a vychutnávat si ten pohled, tu historii.