články - Evropa

V Bretani prší až sto padesátkrát do roka. To není ideální ani na dovolenou ani na malování, a přesto sem pravidelně jezdíval i Jan Zrzavý. Kdysi si povzdechl básník a spisovatel André Suarès: „Od počátku věků prší na ten nešťastný kraj a bude na ty ponuré skály pršet asi do konce století.“ Je ten déšť součástí jakéhosi genius loci? Jenže Suarèsovo století je minulostí a nás přivítalo St. Malo sluncem. A slušelo mu to, na Plage de Bon Secours pod mocnými hradbami města se na slunci společně vyhřívali domácí i turisté.

Působivé fotografie středomořského ostrova Santorini, které nabízejí turistické kanceláře, jsou jedním z nejidyličtějších obrázků Středomoří. Z předražených bílých teras hotelů a taveren na skalních útesech, kde není ničím neobvyklým frappé třeba za osm eur, se nabízí dech beroucí výhled do zatopené sopečné kaldery. Přibližně před třemi a půl tisíci lety se ale v tomto romantickém obraze odehrála jedna z největších sopečných erupcí, které lidstvo zažilo. Erupce, která zahubila minojskou civilizaci a uvrhla řadu říší tehdejšího světa do vleklé krize plné hladomorů.

Rozednívá se až kolem půl sedmé. Jakmile první světlo a první sluneční paprsky pohladí mořskou hladinu a bělostný písek, vyrážím na procházku po pláži. Všude je klid, karibský ostrov se teprve probouzí k životu, jen ptáci zpívají a tak si nerušeně užívám kroky po písku omývaném šumícím mořem. Později během dne už procházka nebude tak romantická, na zdánlivě panenských arubských plážích polehávají turisté. Vítejte na karibském ostrůvku Aruba, který je součástí Nizozemského království.

Podíváme-li se na výrazný obdélný půdorys centra Domažlic z leteckého pohledu, nelze si nevšimnout, že se téměř nezměnil od založení města ve středověku. Už na nejstarším známém vyobrazení Domažlic z roku 1592, které je vystaveno ve sbírkách Muzea Chodska v Chodském hradu, dominují historickému jádru široké ulicové náměstí, Chodský hrad, věž děkanského kostela Panny Marie, Dolní brána a augustiniánský klášter. Dnešnímu centru Domažlic chybí ve srovnání se středověkem jen hradby.

Celá desetiletí byl Čerchov uzavřeným hraničním pásmem, kam nevedly turistické stezky. Až pád komunistického režimu otevřel čerchovské hřbety lepším časům a v posledních letech je novoroční výstup na Čerchov populární akcí v kraji Chodů. Na vrcholu Čerchova (s výškou 1042 metrů nad mořem nejvyšší bod Českého lesa) se i letos 1. ledna sešli lidé ze širokého okolí a mj. starostové chodských Domažlic a bavorského Waldmünchenu.

Přijďte popřát na Štědrý den zvířatům do pražské zoo. Bude pro ně přichystaná nadílka v podobě vánočních komentovaných krmení, která jistě potěší je i vás. A pokud byste chtěli zvířatům nejen popřát, ale přinést jim i nadílku v podobě něčeho na zub, zvířata ocení tvrdé pečivo, nejrůznější zeleninu a ovoce, oříšky, rozinky nebo piškoty. Zvířata ovšem nekrmte sami, abyste jim místo svátečního přilepšení nezpůsobili zdravotní obtíže. Jídlo předejte zaměstnancům zoo u hlavního vchodu.

Zlatý žebřík v modrém štítu, takovým erbem se pyšnili páni z Choustníka díky jednomu ze svých předků jménem Jindřich, který žil v dobách, kdy hrad Choustník ještě nestrážil jihovýchodní Táborsko. A nebyl to samozřejmě žebřík ledajaký. Byl symbolem statečnosti, vždyť Jindřich byl prvním, kdo přelezl hradby Milána během dobývání v roce 1158, v němž se vyznamenali ozbrojenci českého knížete Vladislava II.

Místem přistání je Stavanger, město na jihozápadě Norska. Cílem Preikestolen, ohromující kolmá kamenná terasa tyčící se do výšky 604 metrů nad hladinu Lysefjordu.

Jan Pala je předsedou komise tradičního skialpinismu Českého horolezeckého svazu a autorem knihy Hory a sníh – publikace, která je vlastně učebnicí skialpinismu a lyžování v terénu. Jan Pala je také tvůrcem webových stránek http://mountainski.cz. V rozhovoru pro www.cestomila.cz vypráví Jan Pala o svých cestách na dalekou Kamčatku a skialpinismu na aktivních vulkánech.

Kilometr jižním směrem od zámku v Bečově nad Teplou stojí na kopci pozůstatky šibenice, k nimž vede naučná stezka Šibeniční vrch. První informační zastávka je jen pár desítek kroků od vstupu do areálu bečovského zámku. Stezka se věnuje hrdelním soudům, tortuře, šibeničním průvodům, dozvíte se, co se dělo, když se katovi poprava nevydařila i jak bylo nakládáno s těly popravených. Úděsnou minulost má Šibeniční vrch dávno za sebou, dnes je údajně oblíbeným dostaveníčkem mladých.

Čedičový kužel Ronova nabízí z výšky 552 metrů překrásné výhledy do dalekého okolí. Severozápadním směrem vystupuje z roviny kopec Ralsko, v dálce v oparu se ztrácí Ještěd. Jihozápadním směrem se tyčí pouze čtyři kilometry vzdálený Vlhošť a mnohem dále lze rozeznat zdi hradu Bezděz. Kuželovitý suk Ronova je potomkem sopečné činnosti, která v tomto kraji skončila dávno před zrodem lidského rodu, potomkem ztraceného vulkánu, odstraněného erozí trvající miliony let.

„Na Carpacciových obrazech vypadají Benátky nachlup stejně jako dnes, jenomže bez turistů.“ Tak popisoval Karel Čapek světově proslulé město kanálů. Ale benátská krása jako by se zastavila i na březích Lago di Garda. Balkónky, průčelí, podloubí, okna schovaná za okenicemi, okázalé štukatérství, mramor, kašny, portály, orientalismus, všechny myslitelné krásy všech stylů. Dnešní Riva del Garda je ovšem nejen krásou, ale především jedním velkým outdoorovým nářezem. Vždyť malíři quattrocenta nekrotili katamarán na větrem rozvlněném jezeře, neřítili se na horském kole o tisíc metrů níže po úzkých stezkách, ani je lanovka nevyvezla o 1700 metrů výše, aby se kochali ptačím pohledem na modravé vody i sluncem zalité hory. A nebe nad jejich hlavami nebrázdili paraglidisté.

Výdechy sirovodíku a oxidu uhličitého pod hladinou malých tůněk, všude kolem rašelinné smrčiny. Tato lokalita severně od Mariánských Lázní se jmenuje Smraďoch, ale lidé se nemají čeho obávat, plyny jsou těžší než vzduch, drží se dole u země, nedýchatelné prostředí zabíjí pouze hmyz, drobné savce nebo ptáky, dostanou-li se do blízkosti výdechů. I nepatrné množství sirovodíku je zdaleka cítit, jméno Smraďoch je pro lokalitu naprosto odůvodněné.

V atraktivním prostředí mezi divokou řekou Sarca a strmým útesem, na němž se tyčí zřícenina hradu Arco, se o víkendu setkali nejlepší lezci světa i jejich fanoušci na Rock Master Festivalu. Severoitalské městečko Arco nedaleko Trenta je nejen domovem adrenalinových sportovců, ale i těch, kteří si rádi užijí pokojnou italskou středomořskou atmosféru.

„Slatiny… táhly se od západu na východ jako obrovská poušť, sem a tam křížily jejich povrch cesty… jak daleko se takto prostírají… byl to tichý, opuštěný kraj, pustý a neobdělávaný lidskýma rukama… rozpadávající se balvany ležely na vrcholu pahorku jako obr sám, mohutná odpočívající postava, vrhající stín na okolní vřes a chumáče drsné trávy… kameny jako oltáře… očekávaje oběť…na vysokých skalách žily divoké ovce, havrani a luňáci, byl to domov pro vše, co bylo osamělé.“

Hrad Bečov je výletem do středověku – původní výmalba kaple a zachovalé středověké omítky z 60. let 14. století, pod okny dřevěná sedátka, na stěnách nápisy a kresby, vše též staré přes 600 let. Areál bývalého bečovského panství je veřejnosti zpravidla přístupný přibližně z jedné třetiny, pouze na několik dní v roce se otevírají i brány středověkého hradu. Nejbližší exkluzivní prohlídky hradu Bečov nad Teplou jsou na programu 7. a 8. září. A po prohlídce hradu můžete obdivovat proslulý relikviář sv. Maura, v našich krajích ojedinělý exemplář domečkového relikviáře, který je svou uměleckou hodnotou srovnáván s korunovačními klenoty.

Miroslav Náplava na svých výpravách natočil desítky reportáží a dokumentárních filmů a napsal i několik knih. Zážitky a zkušenosti ze svých osmi cest do Albánie, cestovatelsky nepříliš známé balkánské země, sepsal společně s Petrem Horkým do knihy Albánie – kráska se špatnou pověstí, která vyšla loni v nakladatelství Jota. Stejnojmenný film se promítal na řadě festivalů. V rozhovoru pro www.cestomila.cz doporučuje Miroslav Náplava vyrazit do Albánie offroadem a navštívit slavnost bektašů na hoře Tomorri, upozorňuje, že cestovatel abstinent to má náročnější, než ten, kdo pije rakiji a vypráví, že ho okouzlila syrovost albánského naturelu a že symbolem mužnosti v Albánii už není puška, ale auto.

„Někdo někdy užil spojení hradozámek, ale… pro mě osobně je Krakovec chaloupkou“, říká kastelán Jiří Sobek. „To slovo přesně vystihuje charakter Krakovce. Není to můj výraz, pochází už z roku 1410, kdy byl stavitel a majitel Krakovce Jíra z Roztok nucen prodat své sídlo poté, co se rozkmotřil s králem Václavem IV. Výraz chaloupka či chalůpka je pro mne niterné vyznání stavitele, protože v téhle stavbě je vše, co tehdy lidé uměli a znali. Krakovec je zhmotněným vrcholem myšlení lidí koncem 14. století.“

„Na světlo dějinné vychází Třebíč v onom roce 1101, kdy údělná knížata moravská Oldřich a Litolt založili zde klášter řehole sv. Benedikta ku poctivosti Boží a nejslavnější Boho-rodičky Panny Marie.“ Tak popisuje Vilém Nikodem původ města v knize Stručné dějiny města Třebíče z roku 1911. Od raného středověku byla Třebíč domovem i početné židovské komunity a místní židovské ghetto a hřbitov byly společně s bazilikou sv. Prokopa zapsány v roce 2003 do seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

Torfi H. Tulinius, profesor na reykjavické univerzitě, použil přiléhavý příměr vysvětlující „stáří“, resp. „mládí“ Islandu: „Pokud by dosavadní čtyři a půl miliardy let trvání Země byly vtěsnány do jednoho roku, Island by se objevil pozdě večer 30. prosince.“ A tomu odpovídá i charakter islandské krajiny – aktivní sopky, častá zemětřesení, rozsáhlá lávová pole, rozlehlé pouště…Vždyť ostrov se teprve „včera“ vynořil z chladných vod severního Atlantiku.