Když se člověk vyšplhá starým městem po schodech až před katedrálu, oddychne si, že už je konečně nahoře. Není, náměstí – ostatně jako celé staré město na tom coimberském kopci – pokračuje dále nahoru, ubytovali jsme se až na jeho horním konci v hostelu Serenata. To platí, hledáte-li ubytování pěšky, my jsme se z autobusového nádraží nechali odvézt k hostelu taxíkem za asi šest eur. Nevýhodou Serenaty je společné sociální zařízení, výhodou hezký dvoulůžkový pokoj s moderním uměleckým nádechem a malý balkón, z něhož shlížíme dolů na náměstí a jen si sáhnout na zdi katedrály. Dole je v odpoledních hodinách shluk lidí poslouchajících hudební pouliční představení. Má to atmosféru, vážně, přes ta auta.

V Coimbře je doma fado. Nelze se protloukat strmými uličkami staré Coimbry a nevidět a neslyšet fado. Jan Burian mi kdysi vyprávěl: „Na to, abyste se potkali s autentickým folklórem, musíte čekat týdny v nějaké lisabonské hospodě, než přijde zavírací hodina a sousedi či číšníci vytáhnou nástroje. Z toho, co vám nabízejí jako turistovi k večeři, si člověk musí velmi pečlivě vybírat a vycítit, co je opravdovější a co je podvod. Mnohdy se to nepozná, to se nedá nic dělat. Ale když se do kavárny přivalí parta ruských emigrantů, hrají Oči čjornyje a tváří se, že to je to pravé portugalské fado…“ Lisabonské hospody byly daleko jižním směrem, o těch coimberských předpokládám, že by mohla Burianova slova platit též. Jenže překvapení na úvod večera, vždy jsem čítával, že Portugalci večeří hodně pozdě, tak od deváté večerní. Z toho jasně vyplývá být připraven nejen na fado, ale i delší noc. Ovšem noční život v Coimbře se zastavil mezi devátou a desátou, poté už bylo všude zavřeno, v uličkách téměř ani živáčka, jen sem tam světélko, pod nímž načepují portugalské pivo, tedy cerveju, a to kolem už uklízeli a zvedali židle. Studentské město a večer ticho a tma. Tak pozdě už se fado nehraje. Bylo někdy kolem sedmé, hned po schodech z náměstí dolů, před podnikem stálo děvče a nabízelo vstupenky za deset eur. Podle Burianovi rady jsem se zeptal, zda hrají opravdu Portugalci a místní, nikoli umělci z jiných zemí, například Rusové, odpovědí byl nechápavý výraz, takže zřejmě Portugalec vedle Portugalce. Vzal jsem si leták. Každopádně, kde jinde si poslechnout fado než v Lisabonu a právě v Coimbře, kde se mu říká někdy i studentské – Fado de Estudante.


Atmosféra staré Coimbry


Coimbra má více takových půvabných koutů


Malé posezení na každém rohu


Hudba a Coimbra jsou synonyma

Historik Jan Klíma mi v rozhovoru popisoval fado: „Je srozumitelné i těm turistům, kteří bolavým zpívaným příběhům nerozumí. Fado se sice dnes běžně servíruje turistickým zájezdům, ale naštěstí se ho nepodařilo zkomercializovat. Nejpůsobivěji zní v malých hospůdkách, kde zpěvačka kvílí mollový příběh o zklamání a smrti; nevadí jí, že v lokálu sedí pět hostů, je ponořena do svého nitra a arabskou koloraturou dosvědčuje, jak hluboce je vnitřně zaujata nešťastnou láskou, zmizením v oceánu nebo jinou pohromou, kterou vypráví. V těchto dávných příbězích je ukryta portugalská duše postižená melancholií či tesknotou zvanou saudade. Je to jen jeden z pólů citlivé duše, proto se saudade nevylučuje s odvahou objevovat neznámé nebo bít se za křesťanské pravdy.“

Coimberské fado se prý odlišuje od lisabonského, je intelektuálnější a lisabonské emocionálnější. A liší se i ladění dvanáctistrunné kytary (guitarra de Coimbra), která bývá doprovázena i akustickou kytarou, zpívají jak ženy, tak muži. Pionýrem coimberského fada je nazýván Artur Paredes (1899–1980), právě zvuk jeho kytary bývá považován za ten správný pro coimberské fado. Světově známé jsou zpěvačky Amália Rodrigues (1920–1999), která pocházela z Lisabonu, a Mariza, rodačka z Mosambiku, která koncertovala i v ČR.

Na dolním konci náměstí, když vyjdete schody a zahnete doprava, stojí nenápadný dům, otevřené okno v patře, z něhož se na nás dívají kočičí oči, vedle okna cedulka upozorňuje, že právě v tomto domě žil Zeca Afonso (1929–1987), rodák z Aveira, nejvlivnější portugalský levicový folkový skladatel a zpěvák, známý svým odporem k salazarovskému režimu. Zeca Afonso byl synem soudce, který působil v Angole i na Východním Timoru, v Coimbře studoval a žil u své tety. Jeho píseň Grândola Vila Morena se hrála v rádiu 25. dubna 1975 a byla signálem k tzv. karafiátové revoluci. Jeho další skladbu Canta Camarada (Zpívej, soudruhu) si téměř jako neoficiální hymnu přivlastnila portugalská komunistická strana. Zeca Afonso se stal ikonou revoluční písně a hlasem karafiátové revoluce.

Coimbra má spoustu půvabných zákoutí, ovšem ten půvab se vytrácí v úzkých klikatých uličkách, kde jeho patina přechází v zanedbanost a nepořádek. Tam už půvab vážně chybí. A nemám na mysli počmárané zdi, ty jako by ke studentskému městu patřily, ve staré Coimbře jsou mnohé dílem právě studentů, vždyť odkazují na jejich každodenní problémy a až anarchistické silně levicové životní postoje. Coimbra je studentským městem už od roku 1308. Studenti svým domovům říkají „república“, vlastně jsou to neoficiální studentské koleje, některé možná squaty, které si řídí sami. Snad nejznámější je Real república Prá-kys-tão. Byl by to půvabný dům, kdyby nebyl v rozpadajícím se stavu, o okolí platí totéž. Jan Burian ve své knize Výlet do Portugalska cituje vyprávění studentů: „República nikdy nebyla a není normální kolej. Děláme všechno dohromady, vaříme, uklízíme, jíme. República pro nás znamená svobodu, spravedlnost, a proto tu žijeme společně. A to není jen na jeden rok, ale na celý život.“ Jen bych se zeptal, proč si obyvatelé repúbliky, kteří vše dělají společně, nedomluví nějakou brigádu, aby okolí jejich domu a sám dům působily méně zdevastovaným dojmem.


Univerzita se poprvé stěhovala do Coimbry v roce 1308


Sé Velha, vlevo vzadu okna hostelu Serenata


Jednou Coimbra, navždy saudade, tak s tím bych souhlasil


Staré město

V čem je Coimbra úžasná, díváte-li se na fotografii města, vidíte nahoře na kopci – tam, kde ve všech jiných městech stává starý hrad – univerzitu. Navíc univerzitu, která je nejstarší akademickou institucí v portugalsky mluvícím světě. Původně byla založena v Lisabonu v roce 1290 králem Dinisem I. O 18 let později se univerzita poprvé stěhovala do Coimbry, poté v roce 1338 zpět do Lisabonu, 1354 do Coimbry, 1377 do Lisabonu a definitivně do Coimbry v roce 1537. Místní studenti musejí být v dobré fyzické kondici, protože univerzita je až na vrcholu coimberského kopce vysoko nad dole protékající řekou Mondego. Univerzita byla v roce 2013 zapsána na seznam světového dědictví UNESCO, neboť byla uznána jako symbol portugalského jazyka a kultury, který modeloval a ovlivňoval učení a literaturu ve všech portugalsky mluvících zemích. Coimbra je nejen příkladem integrovaného univerzitního města se specifickou městskou typologií, navíc udržuje při životě studentské slavnostní a kulturní tradice. Symbolem univerzity je zvonice, o níž se říká, že je vidět z kteréhokoli místa ve městě, což je samozřejmě zveličené, ale jako propagační heslo působivé. Ozdobou univerzity je mj. knihovna Biblioteca Joanina z 18. století, v níž je uloženo na 300 tisíc v kůži vázaných starých knih v mnoha jazycích (knihovna je přístupná turistům).

Se stavbou románské katedrály – Sé Velha – bylo započato po bitvě u Ourique (1139), v níž Afonso Henriques porazil muslimské almorávidské vojsko vedené Ali ibn Jusufem. Bezprostředně po válečném triumfu se Afonso Henriques nechal prohlásit prvním králem Portugalska jako Afonso I. (Alfonso I., řečený O Conquistador – Dobyvatel). Když po jeho smrti nastoupil na trůn jako druhý portugalský král jeho syn Sancho, byl korunován právě v coimberské katedrále, což dokazuje, že její stavba již byla v pokročilém stadiu. V roce 1147 dobyla křesťanská vojska Lisabon a započala stavba lisabonské katedrály Sé de Lisboa. Architektem obou katedrál byl jistý Robert, pravděpodobně Norman. Každopádně je coimberská katedrála nejméně přestavěnou románskou katedrálou v Portugalsku z časů reconquisty, až do dnešní doby se přes některé úpravy zachovala relativně nedotčená, vypadá jako malá pevnost uprostřed starého města. Jednou ze změn je renesanční Porta Especiosa, dílo francouzského sochaře Jeana de Rouen (portugalsky João de Ruão), na kterou jsme shlíželi z balkónu hostelu Serenata.

Coimbra má asi 140 tisíc obyvatel, leží přibližně 200 km severně od Lisabonu a 120 km jižně od Porta. V dávných římských časech se město jmenovalo Aeminium, pokud chcete vidět římské památky, musíte do podzemí dnešního Museu Nacional de Machado de Castro, pod nímž je tzv. cryptoporticus, kdysi to bývala uměle vytvořená platforma, na níž stávalo římské fórum. Muslimská invaze se vřítila do Coimbry v roce 714 pod velením Musy bin Nusaira, postupně se Coimbra stala důležitou křižovatkou mezi muslimským jihem a křesťanským severem. V roce 1064 Coimbru dobylo vojsko leónského krále Ferdinanda I. Velikého a z Coimbry se reconquista postupně šířila dále na jih. Už ve středověku bylo město rozděleno na historické jádro Cidade Alta, tedy Horní město, kde žila aristokracie a duchovenstvo, a Cidade Baixa, Dolní město podél řeky Mondego. Město bylo obklopeno hradbami, jejich poslední pozůstatky jsou k vidění kolem Porta de Almedina. V současnosti je Coimbra i důležitou dopravní tepnou, z Lisabonu jezdí během dne spousta vlaků, totéž platí o autobusech. Coimbra je v tomto směru jedním z nejfrekvento­vanějších měst v Portugalsku, na příští vlak se dlouho nečeká, tak kolem hodiny. Coimbra má dvě vlaková nádraží – A je v centru u řeky Mondego, B je dále za městem dva kilometry severně a je to hlavní nádraží spojené se zbytkem Portugalska.

Coimbra jako by byla kořeny portugalského národa, jeho jazyka, vzdělanosti. Díky studentům má živou atmosféru, jejich tradice nebyly dodnes přerušeny, přestože se pravděpodobně mění a nelze je srovnávat s minulými staletími. Kdo si chce užít studentská povyražení, na začátek školního roku se každoročně v říjnu koná tzv. Latada neboli Festa das Latas. Je to asi poněkud bláznivý zážitek, vhodnější pro mladší ročníky, vlastně karnevalové veselí se vším všudy, jehož centrem jsou především studentští nováčci, kteří musejí chodit po městě se spoustou různých rekvizit, satirickými nápisy, taškařice musí být, koná se spousta hudebních představení, zpívá celá studentská Coimbra. A nesmějí chybět nějaké hlučné předměty, různé plechovky a kastrůlky, portugalsky lata znamená kanystr.