V srdci starého města stojí na Place Saint-Louis socha krále Ludvíka IX. obklopená zahrádkami restaurací. Živé turistické místo, snad až příliš (ve srovnání s ospalými okolními uličkami), ovšem pevně spojené s historií města. Ludvík IX. vládl Francii v letech 1226 (od 12 let) až 1270 a v těchto časech měla Francie jinou podobu než v současnosti. Do Marseille a Provensálska zasahovala moc Karla I. z Anjou a Svaté říše římské, ze západu až k Montpellieru vlastnil rozsáhlá území Jakub I. Aragonský. Francouzský král potřeboval vlastní přístup ke Středozemnímu moři, přístav, z něhož by vyplouval na křižácké výpravy do severní Afriky. Oblast dnešního Aigues-Mortes tehdy spravovali mniši z opatství Psalmodi, jehož vliv rostl zejména díky obchodu se solí získávané ze slanisek podél mořského pobřeží. Býval to chudý kraj, navíc nepochybně nezdravý, vždyť jméno Aigues-Mortes znamená „mrtvá voda“, a hned za městem se v největší západoevropské deltě mezi dvěma rameny řeky Rhôny rozkládá Camarque, kraj mokřadů, bažin a brakických jezer. Nuže, nedivte se, když vám nad hlavou proletí plameňáci.

Král vykoupil či vyměnil půdu od opatství Psalmodi a v roce 1240 začalo budování jeho velkolepého projektu. Brzy se do budoucího města stahovali obyvatelé přitahovaní rozsáhlými královskými privilegii. Ovšem postavení mohutných hradeb se zpožďovalo a Ludvík IX. se jejich dokončení nedožil. Pokračovalo za panování jeho syna Filipa III. a vnuka Filipa IV. zvaného Sličný (toho, který zničil templářský řád a nechal upálit velmistra Jacquese de Molay). Ludvík IX. vedl dvě křížové výpravy (sedmou a osmou), ale válečnou slávu a křesťanskou moc mu nepřinesly. V první byl po zničení vojska zajat, během druhé zemřel pravděpodobně na úplavici. Obě křížové výpravy vypluly z Aigues-Mortes v letech 1248 a 1270. Král byl přesto za příkladný život plný odříkání svatořečen (Saint-Louis). A Aigues-Mortes? Nově založené opevněné město s přístavem zůstalo symbolem moci dynastie Kapetovců v regionu a na významu ztrácelo až poté, co byly Provence a Marseille připojeny k francouzskému království.


V srdci starého města stojí na Place Saint-Louis socha krále Ludvíka IX.


Hradby se táhnou v délce přes 1600 metrů


Věže hradeb Aigues-Mortes


Střechy Aigues-Mortes, jen natáhnout ruku

Hradby dosahují výšky 11 metrů, věže 18 metrů a tloušťka zdiva je téměř 3 metry. Délka hradeb je 1640 metrů. Patnáct schodišť nahoru usnadňovalo přístup vojáků, v současnosti jsou většinou uzavřena. Hradby nechránily pouze před nepřátelskými útoky, ale i před pískem, kterým větry od moře zanášely ulice a domy. Vstupné na hradby je 12 €, do 18 let zdarma. Vstup je u Tour de Constance. Otevřeno je od 10 hodin, v létě se zavírá v 19 hodin (v zimních měsících dříve), po šesté večerní tedy již nikoho nahoru nepustí.

Hradby tvoří dokonalý čtyřúhelník lemovaný věžemi a branami. Plány vypracoval Ludvík IX. se svým architektem Eudesem de Montreuil. Brány byly rozmístěny nepravidelně. Na jižní straně obrácené směrem k moři je pět bran, které umožňovaly snazší vstup do a z přístavu, naopak na severní straně byl kladen důraz na obranné prvky, brány jsou pouze dvě včetně Porte de la Gardette, hlavního přístupu do města. Kdysi navíc město chránil příkop, přes který vedl padací most, stopy jsou znát na fasádě. Jména jednotlivých bran někdy svědčí o jejich využití – Porte de la Marine, Porte de l'Arsenal, Porte des Moulins (mlýny se nedochovaly), Porte des Galions.

Každá věž má svůj příběh. A jsou to leckdy brutální vyprávění, např. o Tour des Bourguignons. Když francouzští vojáci dobyli Aigues-Mortes, pobili burgundské obránce, naházeli je do věže a jako způsob jejich likvidace zvolili nasolení. Tato událost je zaznamenána ve středověkých pramenech a dala věži jméno (údajně se jí běžně říkalo i Věž nasolených Burgunďanů).


Plány opevnění vypracoval Ludvík IX. se svým architektem Eudesem de Montreuil


Tour de Constance


Tour de Constance


Chapel of the Pénitents Gris – bývalý klášter Bratrstva šedých kajícníků

Jak šel čas v nezdravém a těžce přístupném kraji před panováním Ludvíka IX. se historické prameny příliš nezmiňují, ostatně, proč se zmiňovat o rákosových domovech rybářů a těžařů soli. Víme, že král Karel Veliký poručil na konci 8. století vybudovat na pobřeží obrannou věž, zjevně sloužící pro varování v případě blížících se nepřátelských (i pirátských) lodí. Na místě této věže nechal mnohem později Ludvík IX. postavit Tour de Constance. To bylo v roce 1242. Válcová věž má průměr 22 metrů a výšku 37 metrů (údaje se v různých pramenech liší). Tloušťka stěn u paty věže činí 6 metrů a původně ji obklopoval vodní příkop. Věž je v rámci prohlídky hradeb přístupná. Vrcholová věžička věže sloužila jako maják pro lodě plující pobřežními kanály, ale i jako vězení. Filip IV. Sličný ji využil k zadržení několika desítek templářů, poté, co se rozhodl zničit jejich řád. Po zrušení nantského ediktu Ludvíkem XIV. v roce 1685 se Tour de Constance stala vězením pro hugenoty. Včetně žen, jedné z nich jménem Marie Durand se připisuje (spíše dle legendy) nápis „résister“ (vzdorovat) na zdi. Odmítala konvertovat a byla ve věži držena 38 let.

Aigues-Mortes chránily před útokem z moře i etangy – laguny s brakickou vodou. Město je s mořem a Le Grau-du-Roi spojeno kanálem (za koupáním ale raději do Saintes-Maries-de-la-Mer nebo Pont du Gard). Od časů Ludvíka IX. probíhaly i práce na usnadnění přístupu z Aigues-Mortes k moři. Byl vyhlouben kanál Grau-Louis. Na začátku 15. století už byl zanešený a nahradil ho nový kanál Grau-de-la-Croisette, navíc u paty věže Constance byl vybudován přístav. Problémy se zanášením kanálů se v následujících staletích opakovaly, až v roce 1806 došlo k propojení říčního přístavu v Aigues-Mortes s okolím prostřednictvím kanálu Canal du Rhône à Sète. Dvě větve kanálu tečou do Aigues-Mortes ze severozápadu a severovýchodu, ve městě se spojují a dále pokračují k moři a k městu Le Grau-du-Roi, kde ústí do Středozemního moře.

Aigues-Mortes je dokonalým východiskem do Camargue, např. do Parc Ornithologique de Pont de Gau, kde jsou doma plameňáci. Téměř povinností je ochutnání masa místních býků, temperamentních svalnatých zvířat, která ztělesňují polodivoké podmínky kraje zdejších mokřad. Jejich maso je považováno za jednu z nejlepších francouzských hovězích specialit. V roce 1996 získalo chráněné označení původu AOP. Býci se musí narodit, být chováni a poraženi v Camargue. Chuť masa (Taureau de Camargue) je ovlivněna specifickým životním stylem zvířat pasoucích se na rozlehlých loukách v deltě Rhôny, je poněkud odlišná od běžného hovězího, neobsahuje nadbytečný tuk a doporučuje se podávat spíše krvavější, rychle totiž vysychá.

Tradicí Camargue jsou i býčí klání „course camarguaise“, při nichž ale zvířata v aréně neumírají. Pravidlem je strhnout atributy (např. kokardu) připevněné na čele či rozích býka a… zdrhnout. Nebezpečná zábava to nepochybně je, ovšem pouze pro muže oblečené kompletně v bílém, kteří před býky vyskakují přes hrazení arény. Někteří historici uvádějí, že hry s býky mají původ v lidových hrách pastevců již někdy ve 12. a 13. století. Každopádně je známo, že v 16. století již byly v Provence v okolí Arles populární především během trhů.

V okolí Aigues-Mortes nelze přehlédnout farmy, které za peníze nabízejí projížďku a vychutnání nezapomenutelných scenérií v sedle čistokrevného camargského koně, případně bližší seznámení s místní „kovbojskou“ kulturou. Poznávat Aigues-Mortes a Camargue lze i z paluby lodí, kotví před Porte de la Gardette a nabízejí projížďky po kanálech různých délek a cen.

https://www.aigues-mortes-monument.fr/
https://www.aigues-mortes-monument.fr/en/discover/history-of-the-towers-and-ramparts-of-aigues-mortes
https://ot-aiguesmortes.com/
https://www.ffcc.info/