Většina místních tradičně vyrážela na Čerchov z Capartic, odkud je to po červené a poté zelené značce asi 4 kilometry na jeho oblý vrchol. První cestu zde dal upravit a vyznačit v časech rozvoje turistických výletů hrabě Jiří ze Stadionů, po kterém je pojmenována. My jsme před výstupem ještě zašli na oblíbené místo spisovatele Jindřicha Šimona Baara. Jmenuje se Výhledy a… právem. Za jasného počasí odtud musí být překrásný výhled na chodský kraj. Baar, který se nedaleko v Klenčí pod Čerchovem narodil, sem často chodíval a lásku k tomuto místu vepsal i do jednoho ze svých textů: „Průvod došel až na Výhledy, tu se Králová sklonila k dcerce a zašeptala jí: Hanýžko, vohlídni se. Na ten zázrak, který tehdy spatřila, do nejdelší smrti nezapomene a znovu a znovu touží ho spatřit.“ Shlížíme společně s J. Š. Baarem dolů na jeho milované, kamenité Chodsko, dole pod námi i Trhanov, kde si v roce 1676 poručil vystavět barokní zámeček majitel panství Wolf Maxmilian Lamingen, známější pod přezdívkou Lomikar. Výhled je v prvním lednovém dni zatížen mraky a mlhou a nenabízí zázraky, které bychom znovu a znovu toužili spatřit. Mimochodem, v roce 1933 se při příležitosti odhalení Baarova pomníku sešlo na Výhledech 37 tisíc lidí.

Chodové – kdo jsou ti mužové a ženy, kteří s námi šlapou na lednový Čerchov? Nejslavnějším vyprávěním o Chodech je nepochybně Jiráskův román Psohlavci: „Kdy Chodové, tito čeští hraničáři, sem byli zavedeni, na určito známo není. Než tolik jisto, že službu svou statečně vykonávali, že v čas nepřátelských vpádů stezek a cest hájili i bojovali ve všech těch bojích a bitvách, které kdy v jejich okresu a v okolí svedeny byly. Jakož je jisto, že pomáhali Břetislavu knížeti Němce u Brůdku udatně porážeti, tak také je nepochybno, že nelenili v bojích ostatních, jmenovitě pak za časů husitských, slavné paměti.“

Cestu Jiřího ze Stadionů v časech komunistických rozšířila tzv. lidová armáda, a protože tudy projedou i auta, je to pohodlné stoupání pro každého. Kousek před vrcholem, v poslední zatáčce, stojí pomníček Karla Dvořáka, který se zde nešťastnou náhodou zabil v květnu 1906. Dvořák byl četníkem, který vykonával pochůzky na Čerchov, a jednou se vracel za tmy a silné vichřice dolů a spadl z kamenné terasy. Uvolněnou vlastní zbraní se zranil tak nešťastně, že vykrvácel. Jak vidno, nelehká byla v těch časech četnická služba, až na Čerchov se chodívalo strážit.


Výhledy – socha J. Š. Baara


Ponocný z Waldmünchenu přál všem „Šťastný Nový rok“


Vojenská věž a Kurzova rozhledna na Čerchově

Na vrcholu nás zdraví ponocný, který dorazil z Bavorska společně se starostou Waldmünchenu. Ponocný je v tradičním oděvu, s halapartnou, lampou i rohem k zatroubení a stal se nepochybně nejatraktivnější postavou dne. Stovky lidí, desítky psů, ve dvou bistrech teklo pivo (i místní Koutské z pivovaru v Koutu na Šumavě nedaleko Domažlic – nelze než doporučit k ochutnání), svařáky, bavorské hospodyňky rozdávaly plátky štoly, chodská odpověď v podobě tradičních chodských koláčů ale nepřišla (kdo má rád povidla, tvaroh a smetanu, tomu chodský koláč rozhodně zachutná). Jednomu z bister šéfuje Lukáš Němeček, který sem zavítal před deseti lety – „z lásky k tomu kopci“, jak sám přiznává. Pronajal si zde budovu a od května do konce září má otevřeno denně, v ostatních měsících jen o víkendech. Interiér bistra je tak trochu maličkým muzeem připomínajícím, že Čerchov byl komunistickým režimem téměř padesát let uzavřený, na zdech dobové noviny, podobizny soudruhů atd.

A dolů? Nejhezčí cesty jsou nově značené, které nevedou po bývalých betonových vojenských cestách. Jedna modrá značka vede prudce dolů do Pece pod Čerchovem, nic pro ty, kteří jsou citliví na kolena, druhá modrá směrem do České Kubice. Tudy se vydáváme, poznáváme divočejší a zdánlivě nedotčenou přírodu, napadané stromy přes cestu, skaliska, sem tam sníh v místech, kam se nedostanou sluneční paprsky. „Hle, Čerchov náš“, volal J. Š. Baar, a právě takový Čerchov asi kdysi vídával.

Však již římský historik Tacitus pravil, že žádná krajina se divokostí a strašlivostí těmto neprostupným hvozdům na severu nevyrovná. V těch časech zde vládl prales, který byl pomezím, do kterého se již Římané raději nevydávali. Kdy sem přišli hraničáři Chodové – jak již psal Jirásek – dodnes není přesně známo, snad někdy na přelomu tisíciletí. Stezkami přes husté lesy provázeli obchodníky a strážili české kraje před vpádem nepřátelských ozbrojenců. Chodové byli podřízeni přímo králi a za své nebezpečné služby požívali mnoha výsad, například volně lovili zvěř, káceli stromy, neplatili clo, měli vlastního voleného rychtáře. Tvrdé změny nastaly krátce po bitvě na Bílé hoře a příchodem Lamingenů, kteří uvalili na dosud svobodné Chody nevolnické povinnosti, což vedlo k povstání ukončenému popravou Jana Koziny.


Čerchovské lesy


Zvenku nevzhledná budova, uvnitř útulné bistro


Cesta po modré značce směrem na Českou Kubici

Novodobá historie Čerchova začala v 90. letech 19. století, kdy byl v Domažlicích založen odbor Klubu českých turistů a započaly aktivity na zpřístupnění Čerchova turistům. Byly vyznačeny turistické cesty a v roce 1894 vybudována (za 33 dnů) první dřevěná rozhledna vysoká 17 metrů. Velkolepou slavností otevření rozhledny tehdy žilo celé Chodsko, zúčastnilo se jí množství do krojů oblečených místních, přijeli i hosté z Prahy či Kutné Hory. O tři roky později byla na vrcholu Čerchova otevřena první chata – Pasovského chýše, pojmenovaná podle architekta, který zdarma vypracoval projekt. Chata měla 4 pokoje a 12 lůžek. Do základů Pasovského chýše byla vložena pamětní listina, v níž se – jak doba vyžadovala – praví: „Nechť tato chýše slouží platně do nedozírné budoucnosti svému účelu, nechť navždy jest zde domovem krásná naše řeč mateřská, česká, nechť dům ten je provždy mezníkem národnosti naší na hranicích českého království“. Domažlický deník Posel od Čerchova informoval, že v roce 1898 dosáhl počet turistů na vrcholu Čerchova tří tisíc. Pozadu nezůstali průkopníci lyžování, i oni se objevili na Čerchově. Dodnes stojící Kurzova rozhledna nahradila málo bezpečnou dřevěnou předchůdkyni v roce 1905 a od počátku nese jméno Viléma Kurze, jednoho ze zakladatelů Klubu českých turistů a propagátora Čerchova. Druhá čerchovská chata se 17 pokoji a 30 lůžky byla slavnostně otevřena v létě 1927. Mimochodem, z Čerchova pochází i jeden ze základních kamenů Národního divadla a obraz Čerchov od Vincence Beneše visí v horním foyer divadla.

Černé dny se snesly na Čerchov již před Mnichovským diktátem. První byl na Čerchově zastřelen německými ordnery (členy sudetoněmeckého Freikorpsu) člen Stráže obrany státu Josef Pavlišta (po válce mu byl na vrcholu Čerchova odhalen pomník). Po mnichovské dohodě byly chodské vesnice, mj. Trhanov, Klenčí, Pec, Chodov, Postřekov, začleněny do německého státu a na Čerchově zavlála vlajka s hákovým křížem (Baarova socha na Výhledech přečkala válku v Domažlicích v Chodském hradu). Po válce se začalo s nutnými opravami, neboť Kurzova věž byla poškozena bombardováním a v dezolátním stavu byla Pacovského chýše. Turisté se ale na Čerchov vrátili jen nakrátko – brzy po únoru 1948 byl Čerchov uzavřen, stal se součástí hraničního pásma a usídlila se na něm armáda socialistického Československa. I čerchovskými lesy tehdy prchali lidé přes hranice do svobodnějšího světa, někteří v nich našli při pokusu o překročení železné opony smrt. Listopadu 1989 se nedočkala Pasovského chýše ani druhá čerchovská chata – na vrcholu Čerchova stála řada nevzhledných vojenských budov. Dnes zůstala pouze Kurzova věž jediným dědictvím aktivit Klubu českých turistů z let na přelomu 19. a 20. století. Od roku 1990 se turisté postupně na Čerchov vracejí, otevřely se hraniční přechody, vyznačily stezky, lyžaři zde vytyčili běžecké tratě, v přírodě se objevil rys i tetřev hlušec. Opravená Kurzova rozhledna byla zpřístupněna v roce 2000 (vysoká 24,45 metrů, 129 schodů). Je odtud na jasného počasí krásný výhled na šumavské vrcholky i špičky Alp, jednotlivé hory přehledně popisují dřevěné tabule.

Celyj den jsme na Čerchově candátovali (toulali se), co bychom chtíli se nás ptali Buláci (Chodové – říká se jim tak, protože do nedávna vyslovovali „bul“ místo „byl“). S chodským nářečím se ale na Čerchově nesetkáte, chodský folklór a jazyk žijí jen ve vzpomínkách.