Do Akre to není z Erbílu daleko, nějakých sto kilometrů. Nejprve z hotelu taxi na autobusový terminál, není problém, taxíků jezdí po Erbílu spousta, dlouho se nečeká. Vždy je lépe zeptat se dopředu na cenu, na kratší vzdálenosti platím 3000 dinárů, na delší kolem pěti kilometrů 5000. Nijak překvapující je, že většina taxikářů neumí anglicky, což znamená, že nedokáží v angličtině říci ani základní číslovky. A někdy nerozumí ani výrazu bus terminal. Na terminálu stojí spousta taxíků, které slouží k odvozu, až se naplní. Cena do Akre je 10 tisíc za osobu, do vozu se vejdou čtyři. Na terminálu byl kluk, který to organizoval a domluvil se anglicky. Ovšem řidič nikoli, neovládal ani základní „prstoklad“. Bylo mi nabídnuto, že když zaplatím za čtyři osoby, pojedeme hned, VIP tomu říkali. OK, po chvíli čekání, když se nikdo další neobjevoval, se jelo. Check pointy byly dva. Voják si prohlédl pas (nezapomeňte ho), latince nerozuměl, takže se zeptal, jestli jsem Španěl, odpověď řidiče Čekoslovakia se mu líbila, opravdu to tam zabírá. Řidič mne dovezl do old town (ze současného Akre je to do starého města asi 6 kilometrů) a nastala obtížná domluva, kdy pro mne má přijet. Nakonec to vyřešil telefonátem známému, který se se mnou anglicky domluvil a poté řidiči tlumočil. Čekal přesně, jak bylo dohodnuto, zpět to bylo opět VIP za čtyřicet tisíc.


Historické jádro přilepené na úbočí hor


Mešita Tolita, naproti je cesta doleva, začátek výstupu


Výhled dolů na Akre


Ruiny nahoře nad Akre

Seděl jsem před časem na kobercích v nejstarší mešitě světa. Jmenuje se Quba a stojí na okraji Medíny u Al Hijra Road, původně byla totiž postavena asi čtyři kilometry od Medíny ve vesnici Quba. Podle písemných pramenů položil její základní kameny prorok Mohamed hned po odchodu z Mekky. Koránské texty vyprávějí, že se prorok v této mešitě modlil, jezdíval tam na koni v doprovodu Abú Bakra (jeho nástupce), a nabádal ostatní, aby tak činili též. Jistě, mešita nevypadá jako v časech proroka islámu. Dokonce zdaleka nevypadá ani jako před sto lety. Podobné je to s velkou mešitou v Akre, jejíž minaret dosahuje výšky asi 65 metrů. Poslední rekonstrukce proběhla v 60. letech minulého století a mešita je nepochybně naprosto odlišná od skromné původní, která stála na tomto místě. Byla založena na troskách zoroastrijského chrámu mezi roky 635 až 642 (udávají se obě data) během éry druhého chalífy Umara ibn al-Chattáb a šíření islámu v dnešním iráckém Kurdistánu. Mešita a její knihovna se staly centrem islámské kultury a vědy v regionu. V té době bylo Akre domovem různých náboženských skupin, žili v něm muslimové, křesťané i Židé. Na mešitu je hezký výhled ze zákruty silnice, pro vstup je ovšem nutné vrátit se kus zpět dolů. Dále nahoru jsou podél silnice restaurace, obchody, lze zajít do čajovny posedět mezi místními, což vždy vyvolá zájem, nepochybně rádi s cizincem prohodí pár slov, především odkud je.

Navíc má mešita v Akre úžasnou polohu pod horami. Tam nahoru se samozřejmě musí, to je must-see. Blížilo se poledne, předpověď počasí udávala téměř čtyřicet stupňů, ovšem na slunci jich bylo nepočítaně. Dokud jsou síly, nahoru na horu, na níž se nad Akre slaví kurdský Nový rok (21. března). Nejprve k mešitě Tolita, naproti které je cesta doleva, to je ta správná. Stoupá se ke katedrále Mariam al Adra, jejíž existence je doložena v rukopise z roku 1695. Nepředsta­vujte si opravdovou katedrálu, je to malý kostel, kolem polorozbořené zdi, vedle si hrají děti. Za kostelem začínají schody, které vedou až nahoru, nelze zabloudit. Někde jsem četl, že se na skále usadili vojáci a přístup je zapovězen, nikdo tam ale nebyl. Překvapí, že hora je nahoře plochá, někdo by řekl, že tam nic není, někdo jiný, že jsou tam pozůstatky zdí, místností, schodů, sklepů apod. Zpět dolů, ve starém městě je několik restaurací s terasou, nepochybně je výběr, kde se najíst. Horší je to s ubytováním, podle informací z internetu tam žádné není, a i v moderním Akre je hotelů minimum, to vše se mohlo v poslední době změnit. Mimochodem, v Kurdistánu se blížily volby, což je znát na fotografiích, všude praporky, fotografie kandidujících až v životní velikosti, vše náležitě přehnané.


Spousta praporků – blíží se volby


Akre


V nejstarší mešitě iráckého Kurdistánu


V čajovně

Akre pochází ze 7. století před naším letopočtem, je tedy staré téměř jako Řím. Region má minulost plnou dobyvatelů, mezi nimi nechyběli evropští, a bylo jich dost. Ostatně, jako všude v Iráku. Alexander Veliký někde nepříliš daleko svedl rozhodující bitvu s mnohem početnější armádou Dareia III., v níž triumfoval díky geniálním vojenským schopnostem a léčce, do které se nechal perský velkokrál chytit. Bitva je historicky docela přesně vykreslena i ve známém filmu Alexander Veliký režiséra Olivera Stonea z roku 2004. Ve 2. století došly do Akre legie císaře Trajána, za jehož vlády dosáhla římská říše největšího rozmachu.

Symbolem kurdského Nového roku je zapalování ohňů po setmění 20. března. Odpradávna lidé slavili konec zimy a příchod jara, nejinak během tohoto starobylého kurdského festivalu zeleně, ostatně zelená je i na kurdské vlajce. Ovšem po dlouhý čas byly kurdské oslavy, jejíž tradicí je skákat přes oheň, utlačovány mocnou vrchností, tu poslední představoval Saddám Husajn. Jako mnohé svátky, byl také Newroz v minulosti již odcházející tradicí, než se stal jedním ze symbolů kurdského národního obrození. A Kurdové jsou hrdí na to, jakou roli sehráli jejich bojovníci pešmergové.

Až do starověkých íránských legend sahají kořeny dávného příběhu, který vypráví o vzpouře Kurdů vedené kovářem Kawou proti perskému vládci Dehaqovi. Krutému asyrskému králi vyrůstali z ramen hadi, kterým byly denně předkládány mozky dvou obětovaných chlapců. Dehaqova (česky zřejmě Zahak) vláda způsobila, že jaro do Kurdistánu již nepřicházelo. Mnoho rodin prchalo do hor ve snaze ochránit životy svých dětí. Časem jich bylo tolik, že kurdský kovář jménem Demirci Kawa zorganizoval povstání. Palicí zabil krále a zapáleným ohněm dal znamení, že je tyran mrtev. Smrt Dehaqa – jako „nový den“, v překladu Newroz – se slaví každoročně právě zapalováním ohně.

Oslavy svátku Newroz výrazně oživil kurdský spisovatel a básník Piramerd (1867–1950), v tomto směru tvůrce kurdského kulturního obrození, na které navázali svým bojem proti Saddámovi Husajnovi pešmergové. Nedlouho před svou smrtí napsal slavnou báseň Newroz, její anglický překlad je dostupný na internetu včetně Wikipedie. „Slunce svítí z vysokých hor vlasti, je to krev našich mučedníků, kterou obzor odráží“, psal Piramerd. Nejen zelená, i červená, symbolizující krev kurdských mučedníků, zdobí kurdskou vlajku.

Všude vlají vlajky Kurdistánu. Horní červený pruh vyjadřuje krev, kterou Kurdové prolili za svou zemi, prostřední bílý, že jsou mírumilovným národem, dolní zelený přírodu Kurdistánu, která je sice koncem září po létě vyprahlá, ale na jaře se vše zelenou doslova rozsvítí. I to je důvod, proč jsou březen, duben a květen nejlepší měsíce na návštěvu iráckého Kurdistánu. A uprostřed vlajky přes tři pruhy žluté slunce s 21 paprsky – 21. března slaví Kurdové Nový rok tancem u velkých ohňů a poté trvá svátek 10 dní.