K našemu snídaňovému stolu se přibližuje rachot starého neforemného džípu. Vystupuje z něj veselý černovlasý chlápek, který se představuje: „Hi, I´m Usan. Let´s go.“ Nemáme už čas přemýšlet o výletu, který jsme v Baganu včera spontánně dohodli, a tak nastupujeme. Zadní pasažéři musí okny, protože auto má jen přední dveře, a tak šplhám po velkých silných pneumatikách. První pohled dopředu na čelní sklo mi sklouzne nalevo dolů, kde je podivná pavučina, vypadající jako průstřel.

Džípem do Kampaletu

Projíždíme pustějším a pustějším územím, jemuž vládnou vysoké teploty a pořádné vedro. Tlusté pneumatiky bojují s výmoly v prašné cestě, která se místy ztrácí. Náš řidič Usan je zkušený, nenechá se zmást, a vždy se na nějakou i sotva znatelnou cestu napojí. Polykáme spoustu prachu a písku, protože pěšiny jsou jedna velká prachová částice. Zastavujeme u polorozbořené chaty, majitelé nám pyšně ukazují své sídlo s moderně zařízenou kadibudkou a dávají na výběr, kterou ze slepic bychom si přáli k obědu. Raději volíme bůvolí kostky, které se už vaří v černých rendlících nad ohněm. Chutnaly náramně.


.

Život Barmánců ve státě Chin

Čím více stoupáme, tím častěji se objevují chudé barmské tváře, které dřou holýma rukama na horských silnicích. Roztloukají kladivem obrovské kameny a nosí je v děravých ošatkách na prašnou cestu. Už chápu, proč se v Barmě platí mýtné za průjezdy silnic. Opodál se v plechových barelech rozehřívá tekutý černý asfalt. Plechové kádě se provléknou dřevěnou kládou a na holých zádech je lidé přenášejí ke kamenitému podkladu, na který se vylévají. Šílená dřina, navíc, připomínám, je nejméně 35 stupňů. Když padne tma, všichni pracanti se přesunou ke škarpám, kde spí v bambusových přístřešcích a jedí ze společného rendlíku suchou rýži. Takový je život horských Barmánců státu Chin. Usan přibrzďuje a se všemi si podáváme ruce. Dlaně mají roztrhané, plné stařeckých čar, puchýřů a mozolů.

V Kampeletu je těžké najít ubytování. Ze tří možných volíme Pine Wood Villa, kde usmlouváme cenu na 70 dolarů za jednu dřevěnou chatičku pro čtyři lidi na noc. Všichni čtyři spíme na manželské posteli, ale alespoň nám není zima. Večer se sprchujeme ledovou vodou s čelovkou na hlavě, protože po šesté hodině se pravidelně vypíná elektrický proud. Ráno na nás čekají palačinky s domácím džemem a po vydatné snídani se vydáváme na tolik očekávanou Mt. Victorii.

Bezejmenná vesnice s tetováním

Procházíme vesničkou, která je postavená na zemitém vrchu. Z dřevěných domečků na chůdách, které z povzdálí vypadaly opuštěně, se postupně vynořují obyvatelé. Nejdříve vidíme zpoza oken tmavé oči, poté se otevíraly vrzavým uvítáním dvířka a netrvalo dlouho a jsme obklopeni celou vesnicí. Přichází k nám stařešina kmene a nabízí rýžové víno. Putuje k nám plastový hrníček, ze kterého se před námi všichni napili. V takový slavnostní okamžik… jak odmítnout… Když vidíme ty ušmudlané špinavé obličeje, víme, že odmítnout nelze. Vytahujeme naši slivovici jako rychlou brzdu pro případné následky. Abychom neurazili, také nabízíme. Důvěryhodný stařec okusí náš lék a se zašklebením dává celé vesnici najevo, že naše pitivo není dobré. My si dáváme řádný doušek, abychom spálili bakterie z plastového hrníčku.


.

Děti nás tahají za ruce a srovnávají naši bledou kůži s jejich opálenou pokožkou. Vytahujeme z báglů omalovánky a pastelky. Vysvětlujeme, jak v nich kreslit a během těch her, jako bychom se vraceli do dětských let. Děti jsou plné prachu, ve vlasech jim skáčou obrovské vši, u nosu mají zaschlé nudle, které si odlupují prsty. Jen neradi se loučíme. Naposledy se otáčíme a z dřevěných chýšek se s námi přicházejí rozloučit i potetované ženy, které si dříve nechávaly dobrovolně tetovat celý obličej, aby se zhnusily mladým vojákům a nebyly znásilňovány. Jejich vrásčité rysy zahaluje jemná pavučina tetování.

Mt. Victoria s výhledem na sousední státy

Nastupujeme do Usanova auta. Před námi se objevuje motorka s místním průvodcem, který je prý na výstup povinný. Platíme tedy za vstup do národního parku Nat Ma Taung i za local guide – celkem 4500 kyatů na osobu. Cestou zastavujeme na vyhlídkách a asi po 30 minutách jízdy Usan zaparkuje na menším prašném plácku a vydáváme se nahoru pěšky. Sem tam potkáváme pár horských lidiček a mnicha v tradičním oranžovém rouchu. Pěšina se klikatí a obkličují ji barevné rododendrony, na jejichž zelených listech se blýskají kapky ranní rosy. Je nádherný jasný den, což je opravdu štěstí, protože výhledy z Mt. Victorie bývají zahaleny mlhou. Obloha září azurovou modří, cítíme vůni horského vzduchu, rododendronská zeleň s červenými poupaty se leskne v paprscích slunce a povinný guide nás opouští, protože dále nemůže. Na trek si vzal žabky a jak je vidět, sportovní výkon mu mnoho neříká. Otáčí se a asi za 20 minut slyšíme jeho rachotící motorku, s níž vyjel až na vrchol a čekal tam na nás. Stoupáme přibližně dvě hodiny a pak…


.

Poslední krok a vidím tu nádheru… Dýchám plnými doušky svěží vzduch a prožívám naplno neopakovatelný výhled na Barmu, sousední Bangladéš a indické hory. Najednou cítím chlad a vítr, který tu mává vlajkou státu Chin jako o závod. Bílý Buddha v tureckém sedu pozoruje všechnu tu nádheru kolem s buddhistickým klidem a rozvážností. Sedám si vedle něj a mihne se mi v hlavě obrázek barmské disidentky Aun Schan Su Ťij, jednoduše řečeno „Suti“, která obdržela roku 1991 na návrh Václava Havla (a Stanislava Slavického) Nobelovu cenu za mír a přispěla k demokratiza­ci Barmy.

S cestovní kanceláří za tři dny

Celá výprava k Mt. Victorii, druhému nejvyššímu vrcholu Myanmaru, se dá zvládnout za tři dny, i když všechny kanceláře ji nabízejí nejméně na 4 a více dnů, aby na tom vydělaly. Tři dny jsou optimální. Jeden den potřebujete na přejezd z Baganu do Kampaletu, druhý den na samotný výstup a třetí na cestu zpět. Bez cestovní kanceláře se sem jen stěží dostanete. Dejte si ale pozor na přemrštěné ceny cestovek. Doporučuji Nyaung Oo (Bagan) Office – No. 4 Block, Thiripyitsaya 4 Ward, protože mají profesionální přístup, naprosto bezkonkurenční cenu a vyjdou vstříc v mnoha ohledech.

Večer se z dřevěného zápraží dívám na les v Kampeletu a ve vzpomínkách se mi vrací krásná silueta Mt. Victorie s rozhledem do sousedních zemí. Beru do ruky dvě zbylé pastelky, modrou a červenou, a s čelovkou na hlavě maluju českou vlajku. Tu před odjezdem vyvěšujeme a spokojeně se vyjímala na okně Pine Wood. Naposledy se otáčím za nezapomenutelným zážitkem, za Mt. Victorií.

Články Šárky Vackové z Myanmaru:
Bagan, jak ho neznáte
Jezero Inle aneb Jak utéci před turistickým ruchem
Mandalaj (Mandalay) aneb Putování za mandalajskou esencí bytí
Inwa a Amarapura aneb Víme, jak restartovat PC, ale z čeho pochází nit?
Hsipaw a festival Bawgyo
Vlakem přes viadukt Gokteik
Pyin Oo Lwin aneb Botanické a vodopádové nadšení

Recenze:
Turistický průvodce Myanmar