PORTUGALSKO

Vesnice Évora Monte je vzdálená 30 kilometrů severovýchodním směrem od Évory, jakoby ztracená uprostřed Alenteja. Už zdaleka je ze silnice vidět hrad dominující svým postavením na kopci širokému okolí. Zdi hradu zdobí uzly dynastie Braganzů, jeden ze symbolů jejich moci. Z věže hradu je úchvatný výhled dolů na bílou vesničku schovanou v hradbách a… Alentejo. Tam, kde v minulosti bránily hrad (či pevnost) dělostřelecké baterie, se turisté kochají krajinou Alenteja, na první pohled až vyprahlou, bez čerstvé zeleně, zvláště na konci léta. Ne každého krajina Alenteja osloví, má ovšem své kouzlo a řád.

Netuším, jak vypadala portugalská Fátima před rokem 1917, pravděpodobně o existenci obyčejné vesnice se dvěma tisíci obyvateli věděl málokdo i v samotném Portugalsku. Současná Fátima má ovšem daleko do idylické staré vesničky, naopak, Fátima je spíše místem komerčního nevkusu. Jakmile věřící opustí posvátný areál a vkročí do ulic města, hotel vedle hotelu, obchod se suvenýry s náboženskou tématikou vedle obchodu se suvenýry s náboženskou tématikou. Panna Maria všech velikostí a z mnoha materiálů, Ježíš Kristus všech velikostí a z mnoha materiálů, sem tam restaurace a wellness.

Obidos byl po dlouhá staletí královským svatebním darem. A královny své městečko milovaly, nepochybně též díky jejich péči je i ve 21. století Obidos plný malebných a romantických zákoutí. Pouze poněkud přeplněných. Nejkrásnější pohled na Obidos je z jeho více než kilometr dlouhých hradeb. Nuže, vzhůru na hradby Obidosu.

Vila Viçosa je nejelegantnějším městečkem tzv. portugalského mramorového trojúhelníku. Mramor v jejích ulicích potkáváme na každém kroku. Pro místní je běžným materiálem, z něhož jsou i lavičky na centrálním Praça da República. Vila Viçosa se honosí přezdívkou Princesa do Alentejo, což jistě není nutné překládat.

Klášter Alcobaça patří k nejkrásnějším dílům portugalské historie a byl v roce 2007 zařazen mezi tzv. 7 portugalských zázraků. Alcobaça byla jedním z prvních klášterů cisterciáckého řádu v Portugalsku, byla založena v roce 1153 na paměť dobytí Santarému prvním portugalským králem Afonsem Henriquesem. V posledních staletích je známá nejslavnější portugalskou kuchyní a nejdramatičtějším portugalským příběhem o lásce a pomstě.

Snad nejhezčím místem, kde zvolit v Coimbře ubytování, je malé náměstí, které téměř celé zaplňuje katedrála – Sé Velha. Co nezaplňuje katedrála, zabírají auta. A přes ta početná auta je to půvabné místo s úžasnou atmosférou. Jako bychom spali uprostřed portugalské historie. Té dávné i té novější 20. století. Asi se mi ještě nikdy tak nelíbil pohled na zaparkovaná auta, která navíc berou domácím i cizím to málo prostoru.

Conímbriga je nejlépe zachovaným římským městem v dnešním Portugalsku a její ozdobou je nebývalé množství barevných podlahových mozaik. Podle velikosti amfiteátru se odhaduje, že Conímbriga měla více než 10 tisíc obyvatel. Ti nejbohatší stavěli domy jako Casa dos Repuxos – Dům fontán, v jehož peristylu se zachovala originální vodní infrastruktura, v současnosti se její restaurované fontány rozehrají po vhození mince 50 centů. Fontány ve vodní zahradě jsou obklopeny mozaikami, kromě geometrických vzorů představují i lovecké či mytologické scény.

Kdo vyhledává pláž, na níž se pobaví u baru s tisícem přátel, kde se téměř nelze posadit, protože všude někdo sedí a není kam, bude zklamán. Praia São Jacinto taková není, je intimní, voní oceánem, tady člověk neříká nic a v tichu se odevzdá divoké přírodě a její nezkrotné kráse. Ovšem tichá pláž São Jacinto není, bouřící oceán je hlučný a promlouvá k člověku svou děsivou silou.

Aveiro je zdánlivě přímořské město, vlastně člověka ani nenapadne, že není u moře, ale „pouze“ na řece, která se o kus dále vlévá do oceánu vzdáleného téměř devět kilometrů. Voda je vládkyní Aveira, ovšem nepředstavujme si, že Aveiro je protkané kanály, nejsou to Benátky. Kanály jsou vlastně pouze čtyři v centru města – Canal Central, Canal das Piramides, Canal de S. Roque a Canal de Cojo. A plují po nich půvabně barevně pomalované loďky zvané moliceiros.

Značená trasa PR3 mezi Marvãem a Castelem de Vide je nejpřitažlivější stezkou v Serra de São Mamede. Dvě vesnice dodnes spojuje stará středověká cesta vydlážděná nepravidelnými kameny. Stojíte-li na věži hradu v Marvãu, vidíte v dálce na kopci bílé domky Castela de Vide, a asi každého napadne, že by to mohl být fajn výlet.

Serra de São Mamede je jedním z nejkrásnějších koutů Portugalska. Pohoří se zvedá z horkých rovin severního Alenteja a táhne se přibližně 25 kilometrů podél španělských hranic (severně a jihovýchodně od města Portalegre). Krajina São Mamede je okouzlující a zdobí ji bílé vesnice položené na kopcích nebo doslova na skalách jako Castelo de Vide a Marvao.

Plán byl jednoduchý – o šesté ranní odlet z Prahy, v poledne dorazit na Praça do Giraldo v srdci Évory v Alenteju. Tento jihoportugalský region jsem si oblíbil už kdysi dávno, když jsem v knize Jana Buriana Výlet do Portugalska četl, že v něm místní znají jen tři rychlosti – pomalu, pomaleji a stop. Tak o nich údajně vtipkují v Lisabonu. Za tím „pomalu“ jsme letěli do Évory a Alenteja.

Portugalsko a azulejos jako by byla synonyma. Rozhlédnete-li se kdekoli v Portugalsku, všude spatříte půvabné modrobílé kachličky. Říká se jim azulejos a jejich původ lze vystopovat v arabském světě a ještě dávněji v Persii. Kouzelné barevné ornamentální vzory typické v Íránu a severní Africe byly v Portugalsku postupně od renesančních časů nahrazovány modrobílými obrazy s mytologickými, biblickými a historickými scénami. Nebo scénami ukazujícími obyčejný lidský život, např. pijáky v hospodě nebo ženy sbírající hrozny vína.

Pouhých deset kilometrů od křesťanského poutního místa Fatima byly objeveny jedny z nejkrásnějších stop dinosaurů na evropském kontinentu. Na nakloněné skalní plošině nazvané Pedreira do Galinha jsou rozeznatelné dvě desítky stezek se stopami, jedna z nich je délkou 147 metrů údajně nejdelší stezkou s dinosauřími stopami na světě.

Nedaleko Évory stojí devadesát pět megalitů, snad zasvěcených kultu slunce. Toto menhirové pole se jmenuje Cromeleque dos Almendres a prý se mu poeticky říká „kopec kamenných amfor“. Vytvořil ho lid zemědělců a pastevců v dávném neolitu před sedmi tisíci lety.

Historie kraje kolem Évory je prastará a sahá zpět tisíce a tisíce let, o čemž svědčí megalitické památky Cromeleque dos Almendres, Anta do Zambujeiro nebo Anta Capela de São Brissos. Nicméně, není prokázáno, že by na území dnešní Évory stála osada před příchodem Římanů. Ti zde vybudovali vojenskou základnu, z níž později vyrostlo město, kterému dali na počest Julia Caesara jméno Ebora Liberalistas Ju­lia.

„Hle, Sintra, toť překrásný ráj, pravé bludiště vrcholků a roklí“, tak vzdychal nad letním sídlem portugalských králů romantický básník lord Byron ve svém díle Childe Haroldova pouť. První hrad zde postavili v 8. nebo 9. století Maurové, z jejich rozkošnického orientálního umění však po válečných vřavách zůstaly jen trosky. Přesto, když padá večer, užíváme si z romanticky restaurovaných hradeb Castelo dos Mouros okouzlující západ slunce.

Obyvatelé portugalského Alenteja jsou prý známí svou rozvážností a pomalostí. A s pravou alentejskou rozvážností kroutila hlavou jedna prodavačka na autobusovém nádraží v Evoře nad mou žádostí o lístek do Monsarazu. Nic nejede. Ani zítra. Jedině do Reguengos de Monsaraz a pak si poraď, jak umíš, cizinče.

V rovinaté krajině nedaleko Evory stojí uprostřed polí a hájů malá kaple – Anta Capela de São Brissos. Venkované z Alenteja ji postavili někdy v 17. století a na první pohled se liší od podobných kapliček na portugalském venkově. Vesničané totiž využili ke stavbě křesťanské kaple prastarého pohanského dolmenu a jeho pěti mohutných vztyčených kamenů, které zde stály již před 5000–6000 lety.

Kráčíme po dlažbě zdobené templářskými kříži, procházíme přes Praça da República, v jehož středu stojí socha templářského velmistra a stoupáme na kopec nad městem, kde stojí mocný hrad a klášter templářů. Navíc se brodíme potoky vody, prudký slejvák zalil ulice. Scéna jak z historického velkofilmu – takový je Tomar, město založené templáři asi 100 km severně od Lisabonu.

Portugalská metropole Lisabon je stará přes 3000 let. Jedním z jejích největších turistických lákadel je obří oceanárium (Oceanário de Lisboa), postavené před 12 lety, které se stalo domovem pro 16 tisíc zvířat. Každoročně si sem přijde prohlédnout podmořský život na milion návštěvníků.

Často čítávám, co člověk musí vidět v Lisabonu – katedrálu Sé (Sé Catedral de Lisboa), Belémskou věž (Torre de Belém), klášter sv. Jeronýma (Mosteiro dos Jerónimos), hrad (Castelo de São Jorge) atd. Já ale doporučuji zabloudit v klikatých a uzoučkých uličkách Alfamy, nejstarší lisabonské čtvrti.

Již v 9. století dal potomek galicijských konvertitů k islámu Ibn Marwan postavit na granitovém masivu uprostřed pohoří Sao Mamede opevněné sídlo. Říkávalo se mu Ammaia Ibn Marwana, protože v dávné minulosti zde v okolí stávalo římské město Ammaia. Odtud je již jen krůček k dnešnímu jménu – Marvao.