Jakmile dojdeme do středu Aveira ke Canal Central, neomylně si nás, podobně jako stovky dalších cizinců během dne, vyhlídne jeden z mnoha prodejců výletů na místních loďkách, kterým se říká moliceiros. Nabízejí přibližně 40 minut plavby na moliceiros po kanálech Aveira (nikoli do laguny), cena deset eur za osobu. V minulosti se moliceiros využívaly ke sběru chaluh (moliço), které dobře snášejí slanou vodu a využívaly se jako hnojivo, např. vocha, táhlice a rdest. Moliceiros jsou z borovicového dřeva, dlouhé 14 až 15 metrů, široké max. 2,5 metru. Na pomalovaných přídích loděk jsou obrázky světců, výjevy z pracovního života místních obyvatel, ovšem nechybějí ani polonahé či úplně nahé ženy s mimořádnými vnadami.

Ceny za projížďku na moliceiros jsou na různých stanovištích shodné. Hned na nábřeží podél Canal Central je několik domů v secesním stylu (art nouveau), které pamatují prosperitu města a v jednom z nejkrásnějších sídlí Museu de Arte Nova. Na fasádách dalších domů i kostelů jsou tradiční azulejos, nejen modrobílé, ale i barevné s geometrickými vzory, což dodává centru města živosti a zábavnosti. Nejvíce azulejos je na domech v okolí půvabného náměstíčka Praça do Peixe, kam dosahuje jeden z kanálů a kde kotví několik moliceiros. V brzkém ránu tam ožívá rybí trh (Mercado do Peixe).

Dále za městem je laguna plná salin sloužících k odpařování mořské vody. Městu a laguně dávají k té modré mořské i bělostnou barvu. Mimochodem, nezkoušel jsem, vlastní zkušenosti nemohu nabídnout, existuje místo, kde se lze v salinách i vykoupat – Piscina e Spa Cale do Oiro (tedy bazén a lázně). Majitelé spojili několik odpařovacích nádrží, v nichž se lze vykoupat, potřít bahnem, nádrže mají rozměry asi 20×15 metrů a hloubku do 1,7 metru, vstupné snesitelné. Taková koupel prý pomáhá v léčbě psoriázy, zlepšuje krevní oběh, je toho více, co nabízejí reklamní letáky.


Nedaleko rybího trhu v centru Aveira


Na pomalovaných přídích loděk nejsou jen obrázky světců…


V Aveiru se příjemně posedává


V prodeji ovos moles

Ještě před stovkou let byla výroba moliceiros tradičním řemeslem, stavěly se především v dílnách ve vesnicích Ílhavo a Murtosa (jižně a severně od Aveira). Bylo to povolání, které se přenášelo na další generace, dědilo z otců na syny. Jako pohon sloužily moliceiros plachta nebo tyč, případně vlečný kabel. Současné moliceiros mají samozřejmě motory. A rozhodně nečekejte od „gondoliéra“ zpěv, jak tomu bývalo v kdysi romantických Benátkách, maximálně pustí něco z reproduktoru.

Výlety lodí dále do laguny – dostal jsem v informačním středisku leták společnosti Sterna.pt. Nabízejí řadu tras loďkou na mnohá místa laguny, všechny jsou popsané na jejich webových stránkách. Ústí řeky Vouga (neboli Ria de Aveiro) je široké přes 40 kilometrů. Pozorování ptáků včetně plameňáků – výchozím bodem takové plavby je Salreu, pluje se mezi bažinami a rákosy říčky Antuã, kde žije nespočet vodních ptáků. Maximálně deset lidí, deset kilometrů a 120 minut, cena 20 eur za osobu. Ria de Aveiro je jedním z nejpozoruhod­nějších ekosystémů a mokřadů portugalského pobřeží, mokřiny, bažiny, duny, ostrovy s vegetací, rýžová políčka.

Co ochutnat v Aveiru? Restaurace v centru města nabízejí spoustu rybích specialit, a nejen tresku (bacalhau). Mám ovšem sladký tip: místní tradiční sladké pečivo ovos moles de Aveiro (v překladu měkká vejce). Jejich původ je připisován jeptiškám zdejších klášterů, mj. dominikánskému Convento de Jesus, v němž je v současnosti Museu de Aveiro. Když byla v roce 1877 dokončena tzv. Linha do Norte, tedy vlaková linka mezi největšími centry země Portem a Lisabonem, prodávaly prý místní ženy v tradičních šatech tyto sladkosti cestujícím během zastávky vlaku (jeptišky už to nebyly, ke zrušení církevních řádů a znárodnění jejich majetku včetně klášterů došlo v Portugalsku už v roce 1834). Recept na přípravu ovos moles lze snadno nalézt na internetu. Jedná se o sladký krém ze žloutků, cukru a vody. Zvláštností je především způsob míchání žloutků. Ovos moles se tvarují do formiček, podobně jako naše vánoční cukroví, nejčastějším tvarem jsou různé mořské lastury.


Aveirská secese


Podél Canal Central je více domů v secesním stylu


V Aveiru si umějí hrát


Katedrála v Aveiru

Nejstarší známá písemná zmínka o Aveiru je z roku 959, ovšem megalitické památky dolmeny a menhiry podávají svědectví – podobně jako v dalších částech Portugalska – že oblast dnešního Aveira je osídlena již tisíce a tisíce let. A pravděpodobně už za římských časů se v regionu získávala sůl. Zlaté časy prožívalo Aveiro na přelomu 15. a 16. století, v přístavu kotvila velká rybářská flotila, snadná dostupnost soli podporovala obchodní rozvoj, Aveiro bohatlo. Před vynálezem chlazení byla sůl jediný prostředek k uskladnění ryb, především tresek (velké nasolené tresky jsou i dnes ke koupi v portugalských obchodech). Později v 16. století zasáhla Aveiro katastrofa, která zastavila vzkvétající obchod. Postupné naplaveniny a silné bouře, především v zimě 1575, vytvořily gigantické písečné přesypy, které se staly bariérou pro námořní obchod. Bouře obrátila proud řeky Vouga, z laguny se stala nebezpečná bažinatá oblast, v níž se dařilo komárům, šířily se nemoci, vypukla sociální a hospodářská krize. Nastal nevídaný pokles počtu obyvatel, lidé odcházeli do emigrace, Aveiro již nebylo Aveirem. Počet obyvatel se ze 14 tisíc v roce 1570 snížil až na 3500 v roce 1759. Teprve na začátku 19. století byla laguna vyčištěna, otevřen přístup k moři, postaveny vlnolamy. Aveiro se postupně vracelo k bohaté minulosti.

Aveiro má slavné rodáky. Mořeplavec João Afonso de Aveiro prozkoumal na konci 15. století ve stopách Dioga Cãa západní Afriku, snad byl prvním Evropanem, který připlul do starého království Benin v dnešní Nigérii (kde později zemřel). João Afonso byl první, kdo přivezl z tohoto kouta Afriky pepř do Lisabonu, údajně pracoval i na stavbě pevnosti São Jorge da Mina v dnešní Ghaně. Dalším známým aveirským rodákem je vlivný levicový folkový skladatel a zpěvák Zeca Afonso (1929–1987), známý svým odporem k salazarovskému režimu. Jeho píseň Grândola Vila Morena se hrála v rádiu 25. dubna 1975 a byla signálem k tzv. karafiátové revoluci.

Do Aveira jsme dorazili vlakem z Coimbry, které jezdí v průběhu dne pravidelně, Coimbra je v tomto směru jedním z nejfrekvento­vanějších měst v Portugalsku, na příští vlak se dlouho nečeká, tak kolem hodiny. Coimbra má dvě vlaková nádraží – A je v centru u řeky Mondego, B je dále za městem dva kilometry severně a je to hlavní nádraží spojené se zbytkem Portugalska. Některé vlaky do Aveira ovšem vyjíždějí už z nádraží A. Dopoledne cestou tam byl vlak téměř prázdný. Za hodinu jsme vystupovali v Aveiru, jehož starší nádražní budovu zdobí tradiční azulejos. Cesta 5,25 € za osobu, vlaky jsou v Portugalsku levnější než autobusy. Od nádraží vede do centra Aveira jediná ulice – Avenida Doutor Lourenço Peixinho (bývalý starosta (†1943), který se významně zapsal do historie města), dlouhá přibližně kilometr.

Aveiro sice není portugalskými Benátkami, ovšem kdybych měl hlasovat o nejhezčí město regionu Beira Litoral, nepochybně dostane hlas. Navíc je odtud blízko k pláži São Jacinto, divoké, s nádhernými dunami a nezkrotným bouřícím oceánem. José Saramago, jediný portugalský držitel Nobelovy ceny za literaturu, o ní kdysi napsal: „Čtyřicet kilometrů pobřeží, pevná půda i poloostrovy, každá barva řeky nebo moře může někdy převážit.“ Vzhledem k vlivu Atlantiku má Aveiro v létě příjemnější (tj. méně horké) počasí, než bývá obvyklé dále ve vnitrozemí, v letních měsících je průměr 24 stupňů.