Vím, před pár dny přijel sv. Martin na svém koni (to je v Portugalsku ta pravá sezóna pro pečení kaštanů), byla polovina listopadu a to je nepochybně měsíc hodně stranou turistického ruchu. A tak jsme dohrkali autobusem do Reguengos de Monsaraz a na těch posledních asi 10 kilometrů jsme si vzali taxi, jeden vůz čekal přímo na nádraží. Odvezl nás až k Porta de Alcoba, jedné ze čtyř bran do opevněné vesnice Monsaraz nedaleko portugalsko-španělské hranice, která byla zvolena mezi 7 divů Alenteja (podobně jako Marvao – článek Orlí hnízdo Ibn Marwana).

Bílé stěny domků a kostelů svítí mezi šedivými kamennými hradbami. „Kamenné zídky, zahrádky, kde se pěstovala zelenina a víno, tepané železné mříže na oknech, farní kostel s mramorovým náhrobkem s rytinami svatých, vězení, pranýř – symbol městské moci i bývalý klášter…“, tak popisuje své kroky vesnicí Jan Burian v knize Výlet do Portugalska aneb poetický průvodce na cestu tam a zpátky. Od brány je to pár kroků na hlavní náměstí D. Nuno Alvares Pereira ke kostelu Matriz (rytiny svatých ze 14. století, které zmiňuje J. Burian, jsou uvnitř). Vydáte-li se od kostela doprava po Rua Direita, dojdete k bráně Porta da Vila. Listopadová rua Direita není žádnou živou ulicí, jen několik krámků je otevřeno. Nakoupit si můžete především místní produkty včetně vína a oliv, ale také vlněné deky a keramiku. Po Trav. Da Cisterna odbočte ke středověké cisterně ze 14. století, v níž se na horší časy shromažďovala dešťová voda. Po staré dlažbě uličky de Santiago se vracíme zpět na opačný konec vesnice, kde stojí hrad, který začali stavět již na konci 13. století. Z věže hradu je daleký výhled na roviny i kopečky Alenteja a na vody přehradní nádrže dlouhé 83 km (Španělé a Portugalci se o využití vody z řeky, která protéká oběma státy, budou zřejmě donekonečna dohadovat). Na hradě je malá aréna pro býčí zápasy. Ty se konají druhý týden v září na slavnosti Festas em Honra de Nosso Senhor Jesus dos Passos.

. . .
Monsaraz

Alentejo je jeden z nejméně osídlených krajů jižní Evropy, ale v minulosti se tudy převaloval jeden nájezdník za druhým. Někdy v 8. století sem přišli Maurové a jejich kultura zde vzkvétala po několik staletí. Až v roce 1167 je se svým vojskem vyhnal Geraldo Sem-Pavor (Nebojácný), který vypudil Maury i z Évory, kde po něm pojmenovali hlavní náměstí Praça do Giraldo. Arabští kronikáři pro Geralda stěží nacházejí hezký výraz (plížil se zloděj pod rouškou noci) a také v Gótské kronice je jeho armáda nazývána bandou loupežníků (Dějiny Portugalska v datech, Jan Klíma). Geraldo Sem-Pavor nějaký ten čas sloužil i muslimským pánům a jeho pověst byla nevalná, později ale dobýval pro křesťanské krále město za městem, mj. mu padly do rukou Serpa, Juromenha, Montánchez. Vládci Monsarazu se dále střídali, Maurové ho získali zpět, roku 1232 ho dobyl portugalský král Sancho II. s pomocí templářských rytířů, pak přišli Španělé – divoké byly časy reconquisty.

Dnes Monsarazem nekráčí muži opásaní mečem, nenarazíte zde na židovské učence v kaftanech, na středověký jarmark ani karavanu oslů se sudy olivového oleje a místního vína (a jakého vína, víno z Alenteja má výbornou pověst). Přesto, zabluďte do Alenteja a Monsarazu na cestách Portugalskem.