Serra de São Mamede nejsou vysoké hory, spíše kopce, nejvyšší vrchol Pico de São Mamede dosahuje nadmořské výšky 1025 metrů a je nejvyšším v Portugalsku na jih od řeky Tejo, která pramení daleko za Madridem na východě Španělska. Ovšem díky nadmořské výšce má Serra de São Mamede méně horké klima než nižší polohy Alenteja, spíše podobné severnímu Portugalsku. Ovšem všude jako v Alenteju i v Serra de São Mamede rostou korkové duby a olivovníky. A také jedlé kaštanovníky (Castanea Sativa), jejichž pečené plody se v jižní Evropě jedí po tisíciletí, od konce září se objevují v ulicích vozíky s horkou plotnou, na nichž se kaštany pečou (není to ale nic levného, za kornoutek kaštanů zaplatíte až dvě eura).

Nejlepším místem, kde se v Serra de São Mamede ubytovat na několik dní a vyrážet na výlety, je Castelo de Vide. Bílá vesnice (či městečko – dva až tři tisíce obyvatel) překrásně zasazená mezi kopci, nahoře se tyčí volně přístupný starý hrad. Z lisabonského nádraží Sete Rios jezdí do Castelo de Vide snad jen dva autobusy denně, jeden brzy ráno a druhý odpoledne, cesta přes města Mora, Ponte se Sor a Alpalhão trvá čtyři hodiny. Právě z Castelo de Vide je nejblíže k nejznámějším megalitickým památkám regionu – nejvyššímu menhiru Pyrenejského poloostrova Menir da Meada nebo dolmenům Anta dos Pombais a Anta da Melriça. Zážitkem je i stará středověká cesta, která spojuje Castelo de Vide a Marvao.

Pohoří je národním parkem – Parque Natural de Serra de São Mamede byl vyhlášen v roce 1989. Pohoří nese jméno svatého Mamese, což byl podle křesťanské legendy poustevník, který žil v Kappadokii ve 3. století. Legenda vypráví, že byl odsouzen k roztrhání lvy v aréně, šelmy ho ovšem nechali bez povšimnutí, a tak byl nakonec ukamenován rozvášněnými diváky. Pokud není člověk trpělivý, zvířata v národních parcích vždy neuvidí, ovšem v sousedním Španělsku žije na 90 procent všech evropských supů a jedna z velkých supích kolonií hnízdí v národním parku Monfragüe, což je odhadem 120 kilometrů (letecká vzdálenost). V Serra de São Mamede tak pravděpodobně uvidíte supy létat nad hlavou.


Castelo de Vide, vlevo vzadu na skále Marvao


Menir da Meada


Menir da Meada


V pozadí na skále Marvao

Zpět k megalitickým památkám, okolí Castelo de Vide jich nabízí snad na padesát. Přibližně 10 kilometrů severně od městečka stojí Menir da Meada a pokud nechcete šlapat pěšky a nemáte půjčené auto, taxikáři v centru Castelo de Vide si účtují 18 až 20 eur za cestu tam a zpět plus půl hodiny čekání (nevylučuji, že někdo uhádá lepší cenu). Náš taxikář byl starší pán, angličtina nulová, takže základy portugalštiny se hodí, chcete-li si popovídat. Cestou jsme míjeli šipky a odbočky k dalším megalitickým památkám, kdo si půjčí auto, může je v Serra de São Mamede objíždět celý den, pro nadšence v oboru jedinečná zábava. S přibývajícími kilometry mizí osídlení, míjíme oplocené farmy podél úzké silničky, korkové duby, olivovníky. Pusto. A především vyprahlo. V této oblasti v posledních letech prší minimálně, sucho je všudypřítomné, krajina začíná připomínat africkou savanu.

Menhir stojí uprostřed „ničeho“. Jen v dálce se pasou krávy, a ještě dále se na skále tyčí Marvao s hradem. Předpokládá se, že přes sedm metrů (7,15) vysoký menhir byl vztyčen v době eneolitu (chalkolit, tj. česky doba měděná), někdy až před šesti tisíci lety. Menhir byl objeven v roce 1965 rozlomený na dvě části, po tisících letech byl znovu vztyčen v roce 1995. Jedna teorie říká, že Menir da Meada nebyl jen osamoceným menhirem, ale součástí linie menhirů, přičemž bylo vidět od jednoho ke druhému, z tohoto důvodu byl i tak vysoký, stojí totiž v spíše v údolí mezi kopci. Opodál jsou stolky, kdo rád piknikuje, má příležitost. Oblíbené jsou večerní a noční návštěvy, o čemž svědčí nejeden obal od kondomů pohozených po zemi. Fotím menhir ze všech stran, ve slunečních paprscích, pomalu končí půlhodina. Krátce po odjezdu domlouvám s taxikářem odvoz do Marvaa, kam z Castela de Vide nejezdí žádný autobus. Povídáme si, jak atraktivně působí nehostinnost, vyprahlost a opuštěnost Alenteja, zároveň to sepjetí tvrdé lidské práce a přírody, porozumění dubům a olivovníkům. Poukazuje ovšem na to, že pro život to není jednoduchý kraj. A najednou mává prstem směrem vedle silničky, „minha quinta“ – jedeme totiž kolem jeho domu a farmy, má velkého psa i políčko s olivovníky.

Anta dos Pombais… Paní v turistických informacích v Castelu de Vide mi tvrdila, že k tomuto dolmenu opravdu ne. Je obtížné ho najít, leží na soukromém pozemku, v okolí Castela de Vide je řada dalších megalitických památek, například Anta da Melriça. No, mám svou hlavu. Pokud k dolmenu vede značená cesta PR2, zdá se mi prapodivné, že by byl těžko k nalezení. Na internetových stránkách, které se věnují megalitickým památkám, jsem se navíc dočetl, že dolmen sice je na soukromém pozemku, ale zákaz vstupu nehrozí, pouze jsou na konci cesty jakási chatrná primitivní vrátka sepnutá drátkem, aby neutíkalo chované zvířectvo. A přesně tak to bylo. Otázkou pouze bylo, jak bude cesta značená. V tomto směru se místní vytáhli, přece jen, cestu propagují, a tak ji také mimořádně dobře označili. Značená je nejen správná stezka a správný směr, ale křížkem i špatný směr, když se chystáte na rozcestí odbočit chybně, uvidíte žlutý a červený proužek do křížku, ve správném směru jsou oba barevné proužky horizontálně. Značená je také blížící se odbočka, rozdílně doprava a doleva. Prostě lépe než u nás, a to jsme v tomto směru turistickou velmocí.


Anta dos Pombais


Anta dos Pombais


Okolí Castela de Vide sem tam připomíná africkou savanu


Nehostinnost, vyprahlost a opuštěnost Alenteja působí atraktivně

Nuže, nelze nikde zabloudit. Trasa je okružní, měří 12,3 kilometrů, ale my jsme vyrazili pouze k dolmenu. Cedule ukazuje 2,7 kilometrů, první téměř dva jsou z kopce. Cesta vede úzkou stezkou nebo silničkou mezi zídkami a ploty, všude jsou farmy a farmičky, někde na nás štěkají psi, netváří se právě přívětivě, ale jsou uvázaní, jinde se pasou ovce. Přecházíme i železniční koleje, dávno zarostlé, zbořená budova, a najednou se objeví cedulka označující odbočku a posledních 470 metrů. A ona primitivní vrátka. Jinudy to nejde, musím drát uvolnit, otevřít si, a pokračovat dále, poslední asi stovka metrů. Po levé straně se objeví dolmen, jen několik desítek metrů od něj budova majitelů pozemku. Nikoho nepotkáváme, ostatně, celou cestu jsme nikoho nepotkali, ani tam, ani zpět.

Dolmen není právě nejlépe opečováván. Patří ovcím, uvnitř je pohozená paleta, všude tisíce bobků, zřejmě ovčích, tak pokakaný dolmen jsem ještě neviděl. Nejen téměř po celé trase, ale i od dolmenu je v pozadí krásně vidět věž hradu Castela de Vide tyčící se na kopci, i bílé domky městečka pod ním. Po cestě se nedá nic koupit, ani voda, ani jídlo. Zda cestu doporučit? Pro megalitické fajnšmekry, pokud máte na Castelo de Vide jeden den, lépe taxíkem k menhiru Meada, je to rychlejší, autem pohodlnější, a menhir je atraktivnější svou výškou.

Vzpomněl jsem si, že mi paní v informacích doporučila dolmen Anta da Melriça. Proč ne. Přístup je ale po silnici, asi čtyři kilometry od Castela de Vide, na další pěší výlet už nebyla chuť, takže taxi. Vesničtí taxikáři v Castelo de Vide nám ovšem komplikovali situaci. Při vyslovení Anta da Melriça opakovali „sim, Meada“. Anta da Melriça vůbec neznali a nepomohla ani mapa, v té se neorientovali, přestože jsem ukazoval, že je to směrem na Alpalhão. Vzdal jsem to. Raději něco k večeři, než se honit kilometry po silnici za dalším dolmenem.

Zvolili jsme restauraci Os amigos, přestože podle Lonely Planet je v ní až neuvěřitelně málo místa… asi nezažili malé stolečky a židličky např. v nacpaném římském Trastevere. Malá restaurace, ale fajn, obsluha pohodová. Jen, měl pan vrchní divné způsoby čepování piva, kdo ví, jak to ti Portugalci vlastně s pivem mají. Vídal jsem je převážně s lahváčem a tady pán prostě vzal sklenici, vylil do ní lahváč a dotočil, vskutku originální, každopádně, mně přinesl klasicky točené, za dvě eura. Už kdysi jsem v Alenteju ochutnal Carne de porco à Alentejana, což je vepřové s mušlemi. Říká se, že původ jídla lze hledat mezi Židy, kteří jím v těžkých inkvizičních dobách, které zasáhly i Alentejo, dokazovali změnu své víry, neboť jak vepřové, tak mušle nejsou košer a pravověrní Židé je mají zakázáno jíst. Ovšem tato specialita není úplně místní, přes své jméno nepochází z Alenteja nýbrž z jižnějšího Algarve, což ovšem nevylučuje výše zmíněné. Další specialitou je bacalhau – treska, mezi Portugalci tolik populární, že se říká, že ji dokáží připravit každý den v roce jiným způsobem. Objednal jsem Bacalhau à Brás, vím, že se nepřipravuje z čerstvé tresky, moře je daleko, ale z nasolené sušené. Obliba tresky v Portugalsku má dávný původ, už někdy v 16. století ji portugalští námořníci běžně lovili v severním Atlantiku. Bacalhau à Brás, tj. treska, vajíčka, cibule, česnek, olivy, brambory. Vajíček a nakrájených brambor bylo více než tresky, chutnalo to, ale podruhé bych si to nedal. Tradiční portugalská kuchyně mne příliš neoslovila.