Silnice z Trujilla na severozápad do Plasencie je dlouho v pohodě, rovná a dostatečně široká. Po obou stranách se rozprostírá dehesa, nejcharakteris­tičtější krajina Extremadury, úchvatný a nekonečný pás dubů a pastvin. A pak, za jediným městečkem Torrejón el Rubio, serpentina za serpentinou, táhlé kopce kolem a najednou – ještě před vesničkou Villarreal de San Carlos – ranním sluncem osvětlená skála Peñafalcón. Na první pohled nenápadná, zdánlivě pustá. Bez dalekohledu zahlédnu jen jakési hnědé kuličky na vrcholcích skalisek. Až kolem desáté ranní se dosud na skalách vyhřívající supi konečně rozhodli předvést – první přelet kolem skal, druhý, třetí, během několika minut se nad Peñafalcónem vznáší snad padesát supů.

Sup bělohlavý (Gyps fulvus, v angličtině Griffon vulture) hnízdí ve skalách, na rozdíl od supů hnědých (Aegypius monachus, v angličtině Black vulture), kteří si stavějí hnízda v korunách korkových dubů. V parku žijí i desítky párů supů mrchožravých (Neophron percnopterus, anglicky Egyptian vulture). A kromě supů i orel skalní (Aquila chrysaetos, anglicky Golden eagle), orel iberský (Aquila adalberti, anglicky Spanish imperial eagle), orel jestřábí (Aquila fasciata, anglicky Bonelli's eagle). Nejlepším obdobím na návštěvu parku je jaro, v polovině března totiž přilétají i černí čápi (bílí jsou v Extremaduře již od zimy). Soužití vodních ptáků s dravci je mírumilovné, dokonce ani jejich mršiny supy nezajímají, protože jsou příliš malé pro supí komunitu.


.

Přístup do parku je bez vlastního auta komplikovaný, do Villarreal de San Carlos nejezdí z Cáceresu nebo Trujilla téměř žádná veřejná doprava, snad jeden autobus denně, který se ale vrací již brzy odpoledne. Villarreal de San Carlos je jediná krátká ulička, v níž je pár ubytovacích zařízení, restaurací, barů a turistické informační centrum, které otevírá v deset hodin. Posadili jsme se na pár chvil u stolku vedle kostelíku a najednou se před námi vynořila dvojice laní a kolouch. Pasou se jen několik kroků od nás u kostelní zdi, poté dokonce přicházejí ještě blíže, zdá se, že jsou navyklí na krmení od lidí, jejich pohledy tak trochu žebrají. Během dne uvidíme vysoké zvěře habaděj, nebojí se pohybovat v blízkosti silnice, poprvé v životě jsem viděl vysokou i plavat, což je v Monfragüe vzhledem k počtu vodních toků běžné. Už po osmé otevírá první bar, dáváme ranní kávu a polévku – gazpacho. Očekával jsem za svá dvě eura tradiční studenou polévku připravovanou z rajčat, papriky a cibule, která je původem ze sousední Andalusie (ač hlavní suroviny se dostaly na evropský kontinent až po roce 1492 a objevení Ameriky), ale pan vrchní přinesl dvě vysoké barové sklenice s oranžovou tekutinou, gazpacho je tedy možné podávat i jako nápoj. V parném létě gazpacho nepochybně osvěží a ochladí, navíc je prý dostatečnou dávkou vitamínů.

Domluvili jsme si projížďku parkem se společností En-Ruta a vyplatilo se. Ranger nám rozdal silné dalekohledy, takže jsme pozorovali létající supy, jejichž rozpětí křídel je až 280 cm, opravdu zblízka. Supi kroužili na obloze, ze všech stran se ozývaly hlasy jelenů, na kamenech u vody sem tam postávaly volavky. Projížďka džípem trvala tři hodiny a byla zaměřena na přírodu, její součástí nebyla návštěva zříceniny hradu Monfragüe vysoko na kopci. Park má rozlohu 18 396 hektarů, přístupná je hlavně západní část, většina parku je vzhledem k přísné ochraně především dravých ptáků pro návštěvníky zapovězená. Pod speciální ochranou – jako biosférická rezervace – je i okolní dehesa, celková rozloha chráněného území je přes 116 tisíc hektarů. Ranger nás v džípu zavezl i do vzdálených míst, do východní části, kde se nad vodou tyčí další známé skalisko obsypané supy – Portilla del Tiétar. Kus dále jsme kromě supů, orlů a jelenů obdivovali háje nádherných korkových dubů. Na některých zkroucených a mohutných stromech je znát stáří snad až stovek let. Korkový dub má schopnost regenerovat kůru, čerstvě oloupané stromy mají jasně oranžové kmeny, později tmavnou (oranžové kmeny na fotkách byly oloupány v červnu). Kůra se stahuje po devíti letech (poprvé se smí kůra ze stromu oloupat až ve stáří 25 let) a snad 90 procent korku se využívá ve vinařství. Na oloupání jednoho stromu pracují dva lidé asi dvacet minut. Nejprve naseknou kůru sekerou vertikálně i horizontálně, poté kůru odloupnou. Až 50 procent ze světové produkce korku pochází z Portugalska, což je z Monfragüe jen kousek na západ přes hranici.


.

Skále Peñafalcón se říká Salto del Gitano, tedy Cikánův skok (nevím, zda v dnešní době tento překlad vyhovuje, správnější by možná byl Romův skok). V minulosti tudy vedly obchodní cesty, které spojovaly Kastílii na severu a stará conquistadorská města Trujillo a Cáceres na jihu. V místních lesích se schovávali bandité, zloději i Romové. Údajně z této skály skočil jeden romský zloděj na úprku před strážníky, když předtím s nožem přepadl dva obchodníky. Rom měl dokonce řeku přeskočit… z letmého pohledu na výšku skály nad vodou i na šíři řeky je zjevné, že jde nepochybně pouze o tradované vyprávění. Jméno Salto del Gitano ovšem zůstává.

Před dvěma stovkami let byl sup bělohlavý v jižní Evropě hojným dravcem, ale jeho stavy prudce klesaly, protože ubylo stádových zvířat a možností potravy. Díky programům na jejich záchranu se počty supů opět zvyšují. Samice snášejí jediné vejce a podle slov našeho rangera se pouze deset procent mláďat dožije dospělosti. Na rozdíl od Pyrenejí místní rangeři supy nekrmí, takže populace je udržována na přirozené úrovni. Nevím, kolik mrtvého skotu a ovcí mají supi v Monfragüe k dispozici, nějaké kosti ze supí hostiny jsem zahlédl. Na pastvinách jsme míjeli stáda skotu, někde jsme zahlédli i speciální rasu černých iberských prasat, z jejichž masa se připravuje drahá iberská šunka, prasata tedy asi pro supy nebudou. Sušená šunka (jamón ibérico) díky větší vrstvě tuku déle zraje, obvykle od dvou do čtyř let. Iberskou šunku nelze kdekoli v Extremaduře přehlédnout, kýty visí snad v každém baru či restauraci. Připravte se na pořádné provětrání peněženek. Tapas s iberskou šunkou nestojí méně než 5–6 €, porce, tedy raciones, alespoň 15 €.

Před dvěma lety sežrali supi v Pyrenejích pravděpodobně mrtvou ženu, která se zřítila ze skal do hloubky několika set metrů. Než objevili ženu záchranáři, zbyly z ní pouze kosti a oblečení (první novodobý případ v Evropě, kdy supi sežrali člověka). Událost rozvířila protesty farmářů, kteří žádají povolení střílet na supy, protože podle nich útočí i na živé ovce a krávy (slabší a nemocné kusy).

Před tisíci a tisíci lety byla krajina Extremadury pokryta původním středomořským pralesem, který tvořily především duby – dub cesmínovitý (Quercus ilex, anglicky holm oak), dub pyrenejský (Quercus pyrenaica, anglicky pyrenean oak) a dub korkový (Quercus suber, anglicky cork oak). Dlouhodobé působení člověka krajinu změnilo, množství dubů bylo vykáceno a v současnosti pokrývají zbytky tohoto pralesa mizivé procento plochy – v údolích některých řek a na svazích kopců. Duby mohou růst tak blízko, že se jejich větve proplétají a s křovinami rostoucími mezi nimi vytvářejí až neprostupnou krajinu. Právě v takové hustě zarostlé krajině hledají útočiště sup hnědý a čáp černý, kteří hnízdí v korunách nejvyšších a odlehlých stromů. Nejcharakteris­tičtější současnou krajinou Extremadury je dehesa, která pokrývá odhadem 35 procent jejího území. Méně hustě rostoucí duby, 15–20 stromů na hektar, někde až 40, mezi nimi domácími zvířaty spasená tráva. Taková je dehesa. Když se to napíše, nevypadá to příliš atraktivně, ale… dehesa je úchvatná krajina. A trvale udržitelný nezaměnitelný ekosystém. Jednou za přibližně šest až deset let se vysázejí obilniny, které jsou využívány především jako krmivo pro dobytek. V následujících letech je půda ponechána ladem, vyrostou zakrslá křoviska, postupně se vytvoří buš a ovce a krávy vše spasou. Kromě Monfragüe je nádherná dehesa například v Parque Natural Cornalvo severovýchodně od Méridy nebo Dehesas de Jerez západně od města Jerez de los Caballeros směrem k portugalským hranicím.

Od poloviny minulého století byla dehesa nejednou v ohrožení. V padesátých a šedesátých letech zaplavila Evropu levná vlna z Austrálie a lidé v Extremaduře přišli o významný zdroj obživy. Hledali práci v jiných částech Španělska i v cizině, například v Německu, ve Francii. Některé regiony Extremadury ztratily až polovinu obyvatelstva. Dehesy zůstávaly bez péče. V 70. letech přišla reakce – megalomanský plán, nesmyslný jako jiné megalomanské plány. Dle vládních představ měla být ekonomika Extremadury založena na výrobě papíru, tudíž se začaly vysazovat nepůvodní eukalypty. Masové protesty nakonec naštěstí donutily vládu hloupý projekt opustit a mnohé plánované plantáže nebyly vysázeny (přesto už došlo během výroby papíru i k otrávení vod některých řek). Protesty proti eukalyptovým programům nakonec donutily vládu k vytvoření přírodního parku Monfragüe, v němž se eukalyptů snaží zbavit a kácejí je. Přírodní park Monfragüe byl založen v roce 1979, národním parkem byl vyhlášen v roce 2007.

Jméno parku Monfragüe pochází již z římských časů, Římané oblast pojmenovali Mons fragorum (hustý les). Místní patronkou je Panna Monfragüe, jejíž podobiznu kdysi přivezli rytíři svatojakubského řádu ze svaté země. Parkem protékají dvě řeky, známější je Tajo, nejdelší řeka Pyrenejského poloostrova, která teče dále do Portugalska a v Lisabonu ústí do Atlantického oceánu. Nedaleko Villarreal de San Carlos se do Taja vlévá Tiétar. Nadmořská výška parku se pohybuje v rozmezí 220 až 773 metrů nad mořem.

V informačním centru jsou k dispozici mapky parku s vyznačením tras. Nejkratší je zelená, která vede ke skále Cerro Gimio (7,5 km). Žlutá (8,5 km) vede na východ od Villarreal de San Carlos k vyhlídce La Tajadilla. Nejdelší červená (16,5 km) vede ke skále Peñafalcón a ke zřícenině hradu Monfragüe.