Mramorové lomy jsou všude v okolí městečka, které má přibližně 8 tisíc obyvatel. Těch lomů je údajně v regionu více než 150. Přijížděli jsme autem z Évory, minuli Estremoz a Borbu, dvě další města mramorového trojúhelníku, a najednou mramorový důl za mramorovým dolem, vlastně až k samotné Vila Viçosa. Byl všední den a nikde ani živáčka, jakým pracovním nasazením se v lomech pracuje, nelze z jediného krátkého pohledu říci. S parkováním žádný problém, lze dojet až do centra městečka a zaparkovat zdarma na Praça da República nebo před Paço Ducal. Náměstí bylo obehnáno červenou dřevěnou hradbou, krátce před naším příjezdem se konaly býčí zápasy. Dělníci už hrazení pomalu rozebírali.

Že jsou v mramorovém městečku fontány z mramoru, fasády kostelů z mramoru, to asi nikoho nepřekvapí. Ale na Praça da República jsou i lavičky z mramoru, jako by to byl ten nejlevnější materiál. A mramorové jsou i prahy obyčejných domů. Chodníky lemují pomerančovníky, na výše položené vzdálenější straně náměstí stojí kostel Igreja de São Bartolomeu zahalený do půvabné patiny. Pod kostelem má pomník malíř Henrique Pousão, místní rodák a Manetem ovlivněný impresionista 19. století, který zemřel v pouhých 25 letech na tuberkulózu. Předtím stačil studovat na École des Beaux-Arts v Paříži a procestovat především jižní Itálii – Řím, Neapol i Capri. Největší sbírka jeho děl není v rodném městečku, ale v Portu v Museu Nacional Soares dos Reis.


Paço Ducal


Castelo de Vila Viçosa


Výhled z hradu, vlevo vévodský palác, vpravo jeden z mramorových lomů


Výhled z brány hradu na Praça da República

Za opačnou stranou náměstí stojí na nízkém kopečku hrad, v němž už nevládne hradní vévodský pán, uvnitř jsou archeologické muzeum a muzeum lovu (vstupné 3 €), které jsme ovšem vynechali, za trofejemi můžeme na Konopiště. Každopádně, z hradeb (za vstup na hradby se neplatí) je krásný výhled na střechy Vila Viçosy a především na náměstí Praça da República. A člověk z hradeb vidí, jak překvapivě blízko jsou mramorové lomy, doslova hned za domy a vévodským palácem. Místní mramor vyhlášené kvality byl používán na stavbě např. Belémské věže a kláštera Jeronymitů v Lisabonu. V dobách největší mramorové slávy se na provozu lomů a exportu mramoru podílelo více než 90 procent obyvatel městečka.

Nejznámější stavbou Vila Viçosy je Paço Ducal, vévodský palác, který byl sídlem jednoho z nejmocnějších rodů v Portugalsku – Braganzů. Zakladatelem dynastie byl Afonso I. de Bragança, o němž se předpokládá, že byl synem portugalského krále Jana I. Portugalského (João I.). Dynastie Braganzů (portugalsky Casa de Bragança) byla královskou v letech 1640–1910, kdy byl její poslední panovník a portugalský král Manuel II. Portugalský svržen během republikánského povstání. Vila Viçosa byla v rukách rodu Braganza od roku 1461, v roce 1640, když se vévoda João II. stal portugalským králem jako João IV. (ve Vila Viçose se narodil), přenesl sídlo dynastie do Lisabonu a vévodský palác se stal „pouze“ venkovským sídlem královského rodu. Stavět ho začali v roce 1502 za Jaimeho, 4. vévody z Braganzy. Palác má 110 metrů širokou fasádu italského stylu pokrytou barevným mramorem a před ním je rozlehlé nádvoří, kterému dominuje Jaimeho jezdecká socha. Palác je otevřen turistům, zavřeno je v pondělí a ještě v úterý dopoledne, vstupné sedm eur, včetně zbrojnice další tři, prohlídka trvá asi hodinu.


Haldy mramoru na okraji Vila Viçosy


Mramorové lavičky na Praça da República, v pozadí brána do hradu


Býčí zápasy se konají i v Portugalsku. A přímo na náměstí.


Doporučujeme ochutnat – pastéis de nata (dole uprostřed)

Region byl osídlen už v dávných římských dobách. Později, po pádu Římanů, byl součástí Vizigótské říše, a v 8. století padl do rukou muslimských nájezdníků ze severní Afriky, podobně jako téměř celý Pyrenejský poloostrov. Maurská nadvláda skončila až v roce 1217, i díky vojenské síle Řádu avizských rytířů (Ordem de São Bento de Avis). Reconquista byla v Portugalsku dovršena na jaře 1249 dobytím měst na jižním pobřeží v Algarve.

A jak šel život za Braganzů? Vévoda Jaime se oženil s Leonor Pérez de Guzmán, též vévodského původu. V roce 1512 poručil Jaime svou manželku zavraždit, důvodem byla údajná nevěra. Projde vévodovi vražda vévodkyně? Ano, za králem určených podmínek, vévoda Jaime se mohl ze svého zločinu vykoupit penězi a vojenským úspěchem – dobýt město Azemmour na marockém pobřeží Atlantiku. Jaime vypravil na 500 lodí a 15 tisíc vojáků, v Azemmouru takové síle nikdo nedokázal klást odpor a město padlo 1. září 1513. V této dobyvatelské a objevitelské době už portugalská vojenská moc přenesla boje mezi křesťany a muslimy do islámského teritoria. Mimochodem, v portugalské armádě bojoval v Azemmouru i Fernão de Magalhães, později známý jako první mořeplavec, který vedl své lodě k obeplutí zeměkoule (1519–1522).

Na Praça da República jsme zaparkovali přímo před tradiční portugalskou pastelárií. A kdo by odolal sladkému pokušení jménem pastel de nata (množné číslo pastéis). Není to ovšem tradice stará dlouhá staletí, vévoda Jaime klasické pastel de nata ke snídani neochutnal. Pastel de nata je malý košíček plněný žloutkovým krémem, na první pohled to připomíná pudinkovou náplň. Původ receptu vyhledáme v klášteru Jeronymitů v Belému, poté, co byly v roce 1834 v Portugalsku zrušeny církevní řády a znárodněn jejich majetek, byl prodán i recept na tuto pochoutku, ovšem pouze originální kousky se mohou honosit názvem Pastéis de Belém, všude jinde v Portugalsku jsou to pastéis de nata. Originální recept je totiž dodnes přísně střežen a je majetkem potomků podnikatele Dominga Rafaela Alvese, který v roce 1837 první Pastéis de Belém prodával. V sousedství belémského kláštera je populární obchod Casa Pastéis de Belém, prodají prý až 20 tisíc kousků denně. Já pastéis de nata kupoval denně, den za dnem, kdekoli v Portugalsku, zlatavé košíčky stojí přibližně jedno euro, a především k ranní kávě je to báječná volba. Recept na tuto portugalskou pochoutku, téměř národní dědictví, lze jednoduše najít na internetu, samozřejmě nikoli onen tajný originální, podle něhož je pečou ve Fábrica de Pastéis de Belém. Dobrou chuť.