Při čtení průvodců jsem měl pocit, že přijedu nejméně do Karlových Varů, ale Dilijan je rozbitá díra, kde se centrem procházejí krávy a toulaví psi a ulice lemují rozpadající se domy. Jen několik kamenných domů s dřevěnými terasami v uličce Šarambejan (Sharambeyan) září novotou a láká turisty na předraženou kávu (nejdražší, jakou jsme v Arménii pili). V přízemí domů jsou obchody se suvenýry, keramická dílna, prodávají zde i obrazy.

Jmenuje se Garik, to jsme ještě nevěděli, když jsme oslovili taxikáře, kolik stojí cesta ke klášteru Goshavank. A také jsme netušili, že Garik již ví, odkud jsme, češtinu poznal okamžitě. S Garikem jsme jeli za o čtvrtinu nižší cenu, než si řekl zloděj před dvěma minutami kousek vedle, a navíc se rozpovídal polsky: „ja 10 lat handloval v Polsce“. Nejen s Poláky, ale také s Čechy. A že má Čechy rád a že nás vezme ještě ke klášteru Haghartsin, což bylo navíc 12 kilometrů a půl hodiny čekání. Bez navýšení ceny. S Garikem byla nejlepší komunikace, v ruštině nám to vždy vázlo a jeho polština byla našim uším bližší. Do Polska se již vrátit nemůže, po 10 letech mu neobnovili povolení, přesto tam má dodnes spoustu přátel. Dvě polské rodiny, dohromady asi 17 lidí, ho přijely v pronajatém minibusu navštívit před několika týdny.


V uličce Šarambejan


Výhled z terasy od předražené kávy


Před bankou v Dilijanu


Osud domů v Dilijanu

Cestou ke klášteru jsme míjeli nejen krávy, pomalu se loudající uprostřed silnice, ale také řadu policejních hlídek. Nikde jinde v Arménii jsem policisty ani nezahlédl, tady jich byly desítky. Jak Garik vyprávěl, chtějí si přivydělat a vzhledem k tomu, že se zde piknikuje a tedy i pije, kontrolují řidiče kvůli alkoholu a bezpečnostním pásům, které jsem snad u jediného místního řidiče neviděl zapnuté. Garik není oficiální taxikář, jezdí načerno. „Licence by mě zruinovala, je drahá a platí se spousta poplatků na mnoha úřadech“. Zákazníci mu ale nechybí, alespoň v letních měsících je vozí do Jerevanu téměř denně.


Goshavank

Goshavank byl postaven nedaleko ruin kláštera Getik, který smetlo zemětřesení v roce 1188 a původně se jmenoval Nový Getik. Ve 12. a 13. století patřil k nejpřednějším klášterům v zemi a působil zde i Mkhitar Gosh, považovaný za jednoho z největších mudrců své doby. Gosh pracoval i na sestavení arménského práva a po jeho smrti byl po něm klášter pojmenován. V klášteře také pracoval slavný tvůrce chačkarů Poghos (Pavghos). V roce 1291 vytesal dva identické chačkary, jeden z nich stojí u vstupu do kostela, druhý je v Historickém muzeu v Jerevanu. Pro jemnost vzoru se jim říká „Vyšívaný“.


Vyšívaný

Hned u kláštera je penzion a hromady nejen náboženských suvenýrů. Bývalo by lepší ubytovat se zde a ráno vyrazit na výlet do lesů k jezeru Goshalich, vzdálenému asi 40 minut. Ubytování jsme však již měli domluvené v penzionu Magnit v Dilijanu. Stmívalo se, ale Garik nás ještě, jak slíbil, odvezl ke klášteru Haghartsin. Silnice vedla lesem a lemovala břeh říčky, všude kempovaly rodiny, počet lidí se projevil i na zvýšeném počtu odpadků. A to jsme v národním parku, jedním ze dvou národních parků v Arménii (NP Dilijan byl založen v roce 2002, druhým je NP Sevan). Žijí zde vlci, medvědi, zda se postarají o úklid odpadu…

Haghartsin má okouzlující polohu uprostřed lesů, ale nepovedená rekonstrukce v posledních letech se na něm negativně podepsala. Přestože i zde stojí vzácné chačkary, v kostele planou svíčky zapálené věřícími, klášter ztratil díky necitlivým zásahům svou středověkou atmosféru.