Proč sarkofágů a skalních hrobů? A proč nádherných pláží? A proč rajčat? To je jednoduché – protože na ně narazíte téměř na každém kroku. První jsme spatřili rajčata – když letadlo z Istanbulu přeletělo hory nad úzký pás kolem moře, dole na zemi kolem Antalye se objevily lány tisíců bělostných stříšek skleníků, v nichž jsou rajčata zdaleka nejčastěji pěstovanou plodinou. Dokonce tak oblíbenou, že např. v městečku Kumluca si dali rajče do městského znaku a ozdobili své město gigantickými rajčatovými monumenty (zdá se mi tento zvyk sympatičtější než tradiční sochy válečníků). A v jedné vesničce v blízkosti starověkého Letoonu pořádali jen pár dní po našem odjezdu (bohužel koupené letenky jsou koupené letenky) rajčatovou slavnost, na níž se očekával nával 200 tisíc lidí. Pláž jsme zažili už dvě hodiny po přistání. Většina penzionů kolem lýkijského pobřeží (dnes nazývaným Turecká riviéra) nabízí odvoz z letiště (v oblasti jsou dvě – Dalaman a Antalya), a to se nám při večerním příletu hodilo. Že to ale není žádná láce, v žádném chudém kraji, si buďte jisti. Za asi 80 km z Antalye do vesničky Olympos jsme zaplatili 65 eur. Ale za to jsme se mohli projít ještě tentýž večer po písku a oblázcích jedné z nejkrásnějších pláží v Turecku – Olympos. A starověké sarkofágy? Na první jsme narazili jen 50 metrů od moře, na kraji pláže Olympos při vstupu do stejnojmenného antického městečka.

Ve vesničce Olympos nenaleznete hotelové resorty ani výškové hotely. Spíše shluk zahradních bungalovů a restaurací podél pláže (ale z pláže neviditelných, schovaných mezi banánovníky, fíkovníky a borovicemi). A přímo nad pláží se vypínají zbytky akropole starověkého města. Hned první večer jsme po procházce pískem usedli do restaurace, poslouchali mořské vlny a najednou ucítím na stehně lehký dotek, docela známý a příjemný. Podívám se dolů – kočičí tlapky se opírají a oči žadoní. Nejsem právě zastáncem mazlení s kočkami v dalekých krajích, ale pár kousků masa z bohatě naloženého talíře, proč ne. Co mě ale udivilo v následujících dnech, byl zdravotní stav všech koček a psů toulajících se tureckým venkovem. Vždyť čím dále z domova na jih a východ, tím zdecimovanější kočičí a psí populaci jsem byl zvyklý vídat. Lýkijské kočky a psi ale rozhodně nepřipomínali své toulavé a většinou vyzáblé a nemocné kolegyně a kolegy z Řecka či Portugalska. Na druhé straně jsou to ale potomci řeckých psů a koček, kteří zde žili celá tisíciletí. Takže na rozdíl od obyvatel Antalye je lze považovat trošku za Evropany.

Jak se Řek ptal, kde je Řecko

Starověká Lýkie i se svými obyvateli byla prakticky zničena a rozprášena v 8. století. Na pobřeží, podobně jako na Kypr, se pravidelně hrnuli rabující arabští nájezdníci, nedávno sjednocení pod praporem islámu, zkázu dokonala děsuplná zemětřesení a morové epidemie. Hornatá lýkijská krajina s okouzlujícím pobřežím byla vysídlena, říše Lýkiů přestala existovat. Noví obyvatelé přicházeli pomalu a přicházeli ze západu i z východu, tedy Řekové i Turci. Tisíc let zde žili pospolu, dokud válečná vřava po 1. světové válce a následující výměna obyvatel s odsunem osmanských Řeků opět nevylidnila vesnice a města. Řekové tedy odešli a přicházeli další anatolští Turci a osídlili opuštěné domy. Nucený odchod osmanských Řeků do Řecka vykresluje Louis de Bernières ve zmíněném románu Ptáci bez křídel, mj. i v rozhovoru tureckého četaře s řeckými venkovany:
„Kde je Řecko?“
„Za mořem. Není to daleko. Nebojte se, Řekové a Frankové se o vás postarají. Najdou vám nové domovy.“
„Jsou Řekové Osmani jako my?“
„Ne, od nynějška jste Řekové, ne Osmani. Ani my už nejsme Osmani, jsme Turci.“… „A zítra, kdo ví? Třeba budeme zase něco jiného.“

Onen zítřek, o němž mluvil turecký voják, ještě nepřišel, jsme tedy mezi Turky. Starověká Lýkie má nové obyvatele a nutno podotknout, že se o svůj kraj starají se ctí. Starověké památky jsou přísně chráněny podobně jako pláže, na nichž v noci želvy vylézají z moře, aby nakladly vejce do písku (např. Patara) a kde je výstavba rozlehlých hotelových resortů striktně zapovězena.

Panenská pláž Patara

A ty pláže! Patara! Údaje se různily, ale četl jsem 12, 15 a někde i 17 km písku a panenské přírody. Lidem tato pláž patří jen od osmé ranní do sedmé večerní, přes noc zde prý želvy kladou vejce. Ideální místo pro procházky – vlny omývají nohy, na druhé straně se vzpínají duny nejjemnějšího písku, občas vyšší než já. Lehnout si do nich se ale vlastně nesmí, lidé se mají držet pásu asi 20 kroků od břehu a duny přenechat želvám. Stejnojmenná vesnička je od pláže vzdálena asi 1,5 kilometru a místní se rychle přeorientovali na turistický ruch, je zde řada penziónů, hotelů i restaurací. V jejich nabídce je zahrnut i odvoz a přívoz z pláže, my jsme ale chodili raději pěšky, silnička totiž vede antickým městem a tak si lze prohlédnout zbytky chrámů, divadlo, vítězný oblouk. Co lepšího si cestou k pláži přát. Pláže jsou nádherné, ale… „nejsou tu mušličky“, postěžovala si moje žena. Ubezpečil jsem ji, že „jsou tu ale mušlimové“, však uslyšíš (naštěstí si vzala špunty do uší). Čtvrthodinku před pátou ranní to z tlampačů na minaretu nedaleké vesnické mešity začalo. Svolávání k muslimským povinnostem probudilo kohouty a dílo zkázy v „klidném“ zákoutí u pláže Olympos bylo dokonáno.

Jak jsem se stal strejdou tureckého holiče

Ankl! Volal na mne turecký berber (holič) s výrazem, který naznačoval, že takhle bych opravdu, ale opravdu již neměl po vesnici chodit. Během tří dnů, které jsem strávil ve vesničce Patara se mezi námi rozvíjel vztah s minimem slov a mnoha výmluvnými gesty. Každý den jsem alespoň dvakrát míjel jeho panství, kde stříhal, holil a dokonce masíroval (krk) své zákazníky a protože strniště na mých tvářích utěšeně houstlo, stal jsem se lovenou zvěří. Nutno podotknout, že mě onen berber lovil sympaticky, s rozzářeným úsměvem a gesty s nádechem komiky a údivu (jak takhle můžeš vypadat, ankl!). A proč „ankl“? Tímto familiérním oslovením Turci mladšího věku oslovují v případě sympatií muže, který je na první pohled o nějaký ten rok starší. Právě tak se může cizinec či cizinka v turecké zemi od domorodců dočkat oslovení „bratře“ či „má dcero“, samozřejmě v angličtině a samozřejmě záleží na věku.

Lýkie není rozlehlý kraj, ale hlavní silnice z Antalye do Fethiye vede kolem moře a je samá zatáčka a sráz, rozhodně to není rychlostní dálnice, na které se řidič řítí 150 v hodině. Nejlepším způsobem jak cestovat, je zapůjčit si auto, rozhodně nejlevnějším je stop. A stopovat se zde dá snadno. Pokud nestopujete na hlavní silnici, většinou zastaví hned první auto. V tom druhém případě se stopování protáhne na pět, maximálně deset minut nebo pojede nějaký minibus, který nabere dalšího platícího zákazníka. Já jsem většinou stopoval, protože minibusy z Olympu (nebo z místa mého druhého pobytu, podobně odlehlé Patary) vyjížděly jen občas a rozhodně se nikdo nezabývá vyvěšením nějakého jízdního řádu. Domorodci na můj dotaz většinou mávli rukou se slovy „každou hodinu“ nebo „za hodinu“. Ani jedna informace mě příliš neuspokojovala. Turečtí řidiči jsou překvapivě pozorní, nevím, jaká je v Turecku maximální povolená rychlost, ale téměř bez výjimky nepřekročili 110 km/hod.

Efes zaplavil turecký kraj

Obchodníci, známe to všude z Orientu, smlouvá se u nich. V Turecku to v mnoha ohledech již neplatí. Ve Fethyi je na stanovišti taxíků cedule oznamující kam a za kolik. A když jsem z nábřeží chtěl odvézt jen několik kilometrů k blízkým památkám a zeptal jsem se předem na cenu, odpovědí bylo jediné slovo – taxametr. A s alkoholem si Turci příliš hlavu nelámou. Však již nástupce Suleymana Vznešeného, Selim II., dostal přezdívku „ochlasta“ a na následky nadměrného pití alkoholu také v mladém věku po dvanáctileté vládě zemřel. Když jsem krátce po pádu československého komunistického režimu zavítal do Turecka poprvé, nebylo snadné zajít do restaurace a dát si veřejně pivo, alespoň jsem obešel řadu restaurací a všude jsem byl s žádostí o pivo odmítnut. Dnes je situace jiná a hned první den jsem na pláži Olympos viděl místní rybáře v družné zábavě popíjet na veřejnosti jeden efes za druhým. Pivovar Efes dokonce sponzoruje tureckou fotbalovou reprezentaci a reklamy na Efes jsou v tureckých městech snad stejně časté, jako portréty velkého vůdce Atatürka. Člověk si to šine po ulici a kolem něj Atatürk, Efes, Atatürk, Efes, Atatürk, Efes, začínal jsem mít obavy, abych si to nespletl při objednávce v restauraci. Atatürk je nedotknutelný. Na efes můžete nadávat, jak chcete.

Trocha historie a mytologie

Za vesničkou Olympos se zdvíhají hory. Nejvyšší z nich je Tahtali (2366m), asi 16 kilometrů od Olympu. V kopcích čtyři kilometry za Olympem je Chiméra. Ve starověkých řeckých bájích se dočteme, že jejím otcem byl obr se stovkou dračích hlav a matkou hadí nestvůra. Povedená rodinka, sama Chiméra vypadá zpředu jako lev a zezadu jako drak, hlavy má jen tři, ale soptí z nich smrtící oheň. Hrdinou, který zbavil Lýkii prokletí, byl Bellerofón, který s pomocí bohyně Athény zkrotil okřídleného koně Pégase a výhodu schopnosti létat využil dokonale a mnoha šípy obludu zabil. Dnešní Chiméra ale není plná nestvůr, jedná se o skálu, z níž otvory v zemi stoupá hořící plyn, což ve starověku zavdalo příčiny k děsivým pověstem. Prý právě odtud pochází první olympijský oheň. První stopy osídlení v Olympu ale sahají do 2. století př. n. l. Olympos byl tehdy členem ligy lýkijských měst a v ní se během několika prosperujících století vypracoval mezi šest nejvýznamnějších (Xanthos, Patara, Tlos, Pinara, Myra). O Olympu psal Strabon, zmiňoval ho Cicero. Olympos ale neměl lehké žití, padl do rukou pirátských hord, které byly postrachem tohoto pobřeží. Pirátské hnutí nakonec potlačil římský velitel Pompeius. Za římské vlády ve 2. století se z Olympu opět stalo prosperující město, které navštívil i císař Hadrian. Pak postupně přicházelo křesťanství, Olympos byl významným přístavem v dobách křižáckých válek, v 15. století se stal součástí osmanské říše.

Kořeny Lýkie jsou v Evropě. Zamilovaný Zeus v podobě býka unesl překrásnou Europu a ta mu na Krétě porodila tři syny. Nejznámějším z nich je Mínós, jemuž budoucí manželka porodí strašlivého Mínotaura, ale pro vyprávění o Lýkii je důležitý Sarpédón. Když bratři dospěli, rozeštvaly je spory o dědictví jejich adoptivního otce, krétského krále, a Sarpédón uprchl na východ, kde se stal králem v oblasti nazývané Lukka. Když nastoupil na trůn jeho nástupce Lykos, přejmenovali království na Lýkie. Tento Lykos byl synem aténského krále Pandiona II., ale řecká mytologie oplývá v těchto případech obvykle více verzemi a kdo ví, jak vlastně Lýkie dostala své jméno. Však i Sarpédónové jsou dva. I ten druhý byl synem Dia (jen s jinou smrtelnou ženou) a stal se hrdinou slavné trojské války, když s lýkijskými oddíly pomáhal bránit Tróju před mykénskou invazí.

Ukázky z knihy
Ptáci bez křídel – Louis de Bernières (přeložil Viktor Janiš)

Další články z jižního Turecka:
Ostrov Kekova: Starověká Simena aneb Málem trosečníkem v potopeném městě
V troskách měst Xanthos a Letoon
Myra: hrobky lýkijských patricijů i sv. Mikuláše