Půda, na níž Diyarbakir stojí, byla osídlena již zhruba před 5000 lety za vlády churrijského impéria. Dalšími civilizacemi, které zde zanechaly stopy, byli Urarté, Asyřané a Peršané, přehnal se tudy Alexandr Veliký i Římané. Masivní městské hradby o délce téměř 6 km pocházejí z roku 297. Místní také s oblibou říkají, že jejich hradby se 72 obrannými věžemi jsou, stejně jako Čínská zeď, vidět z vesmíru. I my jsme si je po obědě prohlédli a poté vstoupili do starého města Urfskou branou.

Odpoledne jsme vyrazili do spletitých uliček města, kde se kolem nás neustále motal chumel dětí, které na nás pokřikovaly, odkud jsme a zdravily. Naštěstí kostel Panny Marie nebyl daleko. Pochází z 3. století a patří mezi nejstarší kostely na světě. Měli jsme štěstí, zdejší kněz Josef nás provedl a podal odborný výklad. Třikrát týdně zde probíhají bohoslužby v syriackém jazyce (forma aramejštiny). Josef nejdříve pochválil mé biblické jméno, které je údajně jedno z nejstarších na Zemi, poté nám zazpíval úryvek v aramejštině, jazyku Krista, a my mohli pokračovat skrze chumel dětí dále.
Na hlavní ulici jsme se kolem Čtyřsloupového minaretu (stojí na 4 sloupech) vydali k velké mešitě. Bohužel zde probíhaly stavební práce a celá budova byla obehnána lešením. Říká se, že mešita byla postavena na základech byzantského kostela sv. Tomáše, který zde stával do 7. století, což by znamenalo, že je nejstarší v Anatolii. Do dnešní podoby byla rozšířena roku 1091 Malikem Šáhem I. Nedaleko od mešity je jeden z místních karavanserajů, či spíše han, tzn. mix karavanseraje ze seldžuckého období a obchodního centra z osmanského období. Nyní jsou zde restaurace, kavárny a obchody.

Nemrut Dagi

Včera jsme viděli jednu mezopotámskou řeku – Tigris. Dneska jsme na našem putování zabloudili ke druhé – Eufratu. Na rozdíl od blátivého Tigris, má Eufrat zajímavě namodralou barvu. Na Eufratu stojí Atatürkova přehrada, která je největší v Turecku a její obrázek se objevil i na tureckých bankovkách. Na monumentální stavbu je možné se podívat z vyhlídkové terasy a je zde také památník obětem stavby přehrady.


Nemrut Dagi

Národní park Nemrut Dagi, zahrnutý na seznam světového dědictví UNESCO, leží cca 80 km od Adiyamanu. Na první historickou památku jsme narazili asi devět kilometrů od Kahty. Přímo za malým ropným vrtným polem vyrůstá na jedné straně silnice z ničeho nic obrovská kupa. Je to Karakuská mohyla, o které se říká, že je pohřebištěm Antiochovy manželky. Mohyla je obklopena pilíři nesoucími zvířecí motivy – nejzachovalejší z nich vyobrazují orla. O dalších asi deset kilometrů dále stojí most Cendere postavený Římany mezi lety 193 až 211 n. l. během vlády císaře Septimia Severa. Most sloužil svému původnímu účelu až donedávna. Z původních čtyř sloupů stojí jen tři a říká se, že to byl Caracallův sloup a jakmile byl krutý římský panovník zavražděn, sloup byl stržen.

Stoupající a kroutící se cesta na vrcholek Nemrutu vede kolem impozantní mamelucké pevnosti Yeni Kale, hradní věž s pozorovatelnou poskytuje výhled do širokého okolí. Nahoru se dá dostat po ne právě bezpečných schodech. Projíždíme vesničky a osady, lidé jsou zde chudí a uživit je musí jejich políčka. Už zdálky je vidět vrcholek Nemrut Dagi. Vypadá, jakoby na něj někdo z helikoptéry vysypal hromadu kamení. Nemrut Dagi ležící ve výšce asi 2200 metrů je snad nejznámější scenérií východního Turecka. Obrovská hrobka a chrám byly postaveny Antiochem I., synem Mithridata, zakladatele kommagenského království. Místo bylo zapomenuto až do roku 1881, kdy tudy putoval německý archeolog Otto Puchstein, na archeologický výzkum se však čekalo až do roku 1953. Výstup k 15 metrů vysoké mohyle seskládané z malých kamínků vede po kamenité stezce a ačkoli zde někdy bývá přelidněno, my jsme měli štěstí na liduprázdný večer. Na východě najdete terasu s pozůstatky Východního chrámu se šesti sedícími bezhlavými sochami o výšce několika metrů. Hlavy leží na zemi před sochami – ale jen tři. Doporučuji projít stezkou kolem hrobky k Západnímu chrámu, není tam sice žádná sedící socha, ale oddělené hlavy nejsou tak poznamenané působením času a přírodních sil. Nedaleko leží desky s reliéfy zachycující bohy a také planetární systém známý v Antiochově době. Klesající sluníčko krásně prokreslovalo detaily soch a reliéfů a tak jsme se pohodlně usadili na skále a užívali si západ slunce.

Harran – Sanliurfa

Blížíme se k syrským hranicím a teploty stoupají. Zatímco na východě ve vyšších nadmořských výškách bylo příjemných 20 stupňů, v Harranu, jednom z nejstarších měst světa, se teplota vyšplhala ke čtyřicítce.


V Harranu

Harran je charakteristický svými domy podobajícími se včelím úlům. Z prašného a špinavého městečka se ale bohužel stala turistická atrakce regionu číslo jedna plná otravných zkažených „harantů“, kteří, když jim odmítnete dát peníze, klidně po vás hodí kamenem. Historie osídlení Harranu sahá až 6000 let zpět. Do análů vstupuje za vlády Asyřanů, kteří zde vytvořili prosperující obchodní centrum. Harran je ale především pevně spjat s biblickými událostmi – při své cestě z Uru do Kanaanu tady bydlel prorok Abrahám. Turistům na uměle vytvořeném pahorku – tzv. hüku – ukazují základy jeho domu. Opodál stojí rozsáhlý komplex křižácké pevnosti z 11. století a antický chrám měsíce. Kolem se povaluje velké množství ruin a část staveb vypadá, jakoby měly každou chvíli spadnout.

Urfa neboli Sanliurfa (Hrdinná Urfa) připomíná turecký odboj proti francouzské invazi a okupaci v letech 1918 – 1920. Je zde patrná silná arabská populace – ženy chodí zahaleny a potetovány henou, muži si oblékají neforemné kalhoty. Arabské ženy tíhnou k jasně zbarveným oděvům a poutníky poznáte podle černých hábitů, do kterých jsou zahaleni od hlavy až k patě. Urfa je také známá jako Město proroků – přebýval zde Job a údajně se zde narodil Abrahám. Na okraji města stojí mešita, na jejímž pozemku je Jobova studna, kde dle pověsti Job dupl do země a vytryskla voda, která jej vyléčila. Studna je neustále obsypána modlícími se poutníky, kteří si mohou koupit kanystr a léčivou vodu načerpat. Naproti stojí altán, v jehož podzemí je Jobova jeskyně – zde žil 7 let během své nemoci. Do jeskyně vstupují ženy a muži zvlášť. Každý má vyhrazeno 5 minut a vše řídí regulovčík z nedaleké boudy – do amplionu ohlašuje, kdo může do jeskyně vstupovat.


Sanliurfa – Nová mešita

V Nové mešitě, v komplexu zahrad Hizir Ibrahim Halilullah, najdete Abrahámovu jeskyni. Legenda praví, že prorok Abrahám se tady narodil a strávil prvních deset let života ukrytý před asyrským králem Nemrutem. Jeskyně je cílem poutníků a zbožného uctívání. Legenda dále vypráví, že Abrahám byl přijat králem Nemrutem (Nimrodem) za vlastního. I přesto se stal Abrahám nesmiřitelným odpůrcem pohanských model a bůžků v místním chrámu. Král nakonec nechal Abraháma shodit, či spíše vystřelit z praku z cimbuří hradu do hořící hromady dřeva – z té doby jsou zde prý dva sloupy. Abrahám byl však zachráněn, když se oheň na Boží příkaz proměnil ve vodu a dřevo v ryby. Břehy Abrahámova jezera lemuje mešita, medresa a kostel, ze kterého zbyla pouze zvonice. Za drobný peníz si můžete koupit se žrádlo pro ryby. Kousek dále narazíte na druhý rybník Zelihin pojmenovaný podle dcery krále Nemruta. Zeliha se – jakmile viděla Abraháma, jak se vrhá do plamenů – rozhodla jej následovat. Zázrak se opakoval a vzniklo další jezírko.

Na vrcholku nad městem se rozprostírá Urfská pevnost – citadela, jejíž vznik je připisován snad všem národům a civilizacím, které město kdy okupovaly. Velká část pevnosti pochází ze 12. století, kdy bylo město součástí francouzského křižáckého státu. Stojí za námahu vyšplhat nahoru a pokochat se pohledem na jezírka, zahrady, Novou mešitu i město samotné. Doporučuji se nevracet dolů stejnou cestou, ale zvolit tunel vedoucí seshora až dolů. Klesání je trošku nepohodlné díky vysokým schodům, ale určitě stojí za to! Napříč zahradami se táhne krytý bazar, bludiště uliček rozbíhajících se snad do všech směrů. Najdete zde krámky se vším – od koření až po zbraně. Některá místa bazaru pamatují dobu, kdy velbloudí karavany táhly mezi městy Urfa a Aleppo, Palmýrou, Mari a Bagdádem.


.

Zastávka ve vesnici

Gaziantep

Velké putování východním Tureckem se uzavírá. Náš okruh v délce téměř 3600 km vedoucí z Ankary, podél černomořského pobřeží, hranic s Arménií, Íránem a Sýrií, je u konce. Opouštíme Sanliurfu a směřujeme do Gaziantepu, hlavního města stejnojmenné provincie. Hned kousek za Urfou jsme se zastavili v malé vesnici s uměle navrstveným kopcem v pozadí, tzv. hükem. Nejdříve se kolem nás seběhly kvůli fotografování malé děti, o chvilku později se osmělily i ženy u některých domů. A na návsi seděl strejda s celou rodinkou a mával na nás, ať si jdeme udělat fotografie i k nim. Byli vyšňoření jako v neděli a krásně seřazení k fotografování. Jak členové naší výpravy, tak strejda s rodinou měli ze všeho pořádnou švandu.

Město Gaziantep, je známé spíše jako Antep, což je zkomolenina arabského „ajn teb“ – „dobrý pramen“. Předpona Gazi znamená „válečný veterán“ a byla k původnímu jménu připojena až roku 1920, kdy město odolalo desetiměsíčnímu obléhání francouzskou armádou. Velmi známé jsou místní pistáciové oříšky a baklava, říká se dokonce, že Antep je domovem baklavy. I Antep je prastarým sídlem, osídlení se datuje zpět až do časů Chetitů. Turisté jezdí do Antepu obdivovat překrásné římské mozaiky z vil bohatých Římanů, které stály v Zeugmě, kdysi jednom z nejvýznamnějších měst kommagenského království (bohužel, dnes je zatopená přehradou). Místo nebylo ve světě příliš známé, ovšem jakmile byla oznámena stavba přehrady, archeologové se zasadili o záchranu neuvěřitelných mozaik, nástěnných maleb a dalších artefaktů. I přesto byla třetina všech památek na místě zatopena. Současné muzeum sídlí v novém komplexu otevřeném minulý rok, dříve byly mozaiky umístěny v nevyhovujících prostorách starého etnografického muzea. Člověku z mozaik až přechází zrak! Nejproslulejší je mozaika „Cikánská dívka“, umístěná v černé místnosti, aby maximálně vynikla její krása a jedinečnost. Umělecká dokonalost je dovedena tak daleko, že oči dívky vás neustále pozorují, ať se pohnete, kam se pohnete.

Východní Turecko, kraj plný historie, památek a kultury je nepříliš navštěvovaným místem. Nenarazíte zde na tisíce turistů s fotoaparáty a kamerami, nenarazíte zde na luxusní hotelové řetězce, objevíte zde ale příjemné, otevřené a pohostinné obyvatele. Takové, kteří zde žijí odpradávna.

1. díl – Východní Turecko aneb Putování Anatolií a divokým Kurdistánem (1)
2. díl – Erzurum, Ani, jezero Van aneb Putování Anatolií a divokým Kurdistánem (2)