Ankara, Chattušaš (Hattusa), Amasya

Nejlepším úvodem do putování tureckou Anatolií je návštěva Muzea anatolských civilizací. Najdete ho ve staré Ankaře, nedaleko od hradu, a původně zde byly dílny vyrábějící zvláštní látku – směs hedvábí a velbloudí vlny. Celý areál i s obchůdky, kde se látky prodávaly, v roce 1881 vyhořel a až po založení republiky došlo k jeho rekonstrukci do současné formy muzea. Nejstarší exponáty se datují více než 2 miliony let zpět. Nesmím zapomenout zmínit expozici klínového písma, hlavně z toho důvodu, že jazyk starých Chetitů, tímto písmem zapsaný, rozluštil český orientalista Bedřich Hrozný.

Hlavní město Turecka Ankara, zasazené na náhorní plošině téměř uprostřed rozlehlé země, nemá orientální kouzlo nabízené Istanbulem. Vše je zde moderní a funkční. Na kopci v moderní části města stojí Atatürkovo mauzoleum. Areál připomíná řecký chrám a agoru a byl dokončen v roce 1953, tj. 15 let po smrti Atatürka. Jeho tělo bylo mezitím uloženo u ankarského hradu, na místě, kde dnes stojí Muzeum anatolských civilizací. Přístupovou neboli Lví cestu lemují vojáci na čestné stráži a 12 dvojic lvů ve stylu chetitských soch. Hlídkující vojáci mají každý jinou uniformu – modrou (letectvo), zelenou (pozemní vojsko) a černou (zimní uniforma námořnictva). Ještě před vstupem na Lví cestu se zastavujeme v jedné z deseti věží lemujících mauzoleum a připomínajících nomádské stany. Ve věži je zmenšený model celého komplexu, jehož součástí je i muzeum Atatürkových osobních věcí – dvě místnosti obsahují jeho oblečení, holící soupravu, dýky, meče a na závěr zde stojí Atatürk sám – přesněji jeho vosková figurína. Nelze opomenout expozici Atatürkových automobilů – je zde soukromý a údajně ještě funkční lincoln a dva vládní chevrolety. Kromě automobilů je vystaven i Atatürkův člun.

První zastávkou dlouhé cesty do Kurdistánu jsou pozůstatky města Chattušaš asi 200 kilometrů východně od Ankary. Zde bylo centrum chetitské říše, jedné z nejvýznamnějších civilizací, která Anatolii ovládala téměř tisíc let. Z toho, co kdysi bývalo dvacetitisícovým městem plným chrámů a královských paláců, ale zbyly pouze ruiny, lépe řečeno základy budov, neboť z horních částí, které byly postaveny z nepálených cihel, se nedochovalo vůbec nic.


Chattušaš – Lví brána

Nejdříve doporučuji navštívit tzv. Otevřenou svatyni. Jedná se o skalní komplex dvou chrámových galerií, které nikdy nebyly zastřešeny. Příchozí schodiště lemují základy budov, kdysi sloužily pravděpodobně jako skladiště darů bohům a obydlí správců areálu. V první galerii jsou stěny rozděleny mezi bohy a bohyně – na jedné straně jsou reliéfy bohů a na druhé bohyň. Upoutají především siluety nejdůležitějšího božského páru – Tešupa a jeho manželky Hepat. Druhá galerie je díky své větší uzavřenosti lépe zachovaná. Zde reliéfy zobrazují boha podsvětí a také tzv. „zástup trpaslíků“, tedy shromáždění méně významných božstev.

Nyní je ale už každý netrpělivý a chce vidět to město měst… Chattušaš. Kvůli jeho rozloze – okruh má asi 7 km, se zde jezdí autem nebo autobusem. Pěšky by prohlídka zabrala celý den. Z areálu je odkryta pouze malá část, zbytek stále čeká na své objevení a nikdo neví, zda se tak někdy stane. První zastavení je u Lví brány – jedné ze vstupních bran do města, které je stále obehnáno pozůstatky hradeb. Stejně jako budovy, měly i hradby kamenný základ a horní část byla postavena z nepálených cihel. Podobně, jako u středověkých měst, tak ani zde nebylo možné projít branou po západu slunce. Ráno se otevírala, až když se slunce opět objevilo na obloze. Jako důkaz, že branou nikdo neprošel, sloužilo pečetidlo. Lví brána si získala pojmenování podle dvou lvů střežících vstupní část brány. Na tehdejší návštěvníky, kolem roku 1500 př. n. l., působila zvířata nepochybně impozantně.

O kousek dále je Brána sfingy, která stojí na vrcholku uměle navršeného pahorku o výšce asi 15 metrů, délce 200 metrů a šířce 80 metrů, kterým vede tunel ústící ven z města. Archeologům se dosud nepodařilo odhalit jeho účel. Pojmenování brány opět souvisí s výzdobou, neboť zde stávaly čtyři sfingy. Dvě z nich zůstaly zachovány, další si můžete prohlédnout v muzeích v Istanbulu a v Berlíně. Mezi další zajímavé zastávky na prohlídkovém okruhu patří Královská brána, Zeď s téměř nečitelnými chetitskými nápisy a naproti stojící Síň hieroglyfů.


Amasya, procházka uličkami starého města, nad hlavami hrobky pontských králů

O dalších 200 km směrem na severovýchod leží na řece Yeşilırmak (Zelená řeka) městečko Amasya, kdysi sídelní město pontského království. Kolem řeky vede krásná promenáda s bustami osmanských sultánů a jejich synů, kteří se zde učili hospodařit a vládnout. Na druhém břehu lemují řeku zrekonstruované domky starého města – natřené na bílo s dřevěným roubením. Procházku jsme zakončili v mešitě, kterou jsme si díky průvodci Irfanovi mohli detailně prohlédnout. Pokaždé jej obdivuji do jakých titěrných detailů je při svém výkladu schopen zajít, jak široce dokáže dané téma opsat. A nejedná se pouze o suchá předávání faktů – pro vyprávěnou věc je maximálně zapálený. Pokud pojedete někdo někdy do Turecka a budete chtít průvodce, nemůžu vám doporučit nikoho jiného! A pak jsme vystoupali k hrobkám pontských králů ze 3. a 2. století př. n. l. ve skalách nad městem. Výstup vede nejdříve po schodišti se zábradlím, za pokladnou postupně zábradlí mizí, dále se ztratí i schody a v závěru šlapeme po uklouzaných žulových balvanech. Od dávno vykradených hrobek se všem naskytl překrásný výhled do údolí, na staré město i Zelenou řeku.

Trabzon, Sumela

Krásou Trabzonu byli uchváceni všichni cestopisci, včetně Marka Pola. Město založili už v 8. století př. n. l. kolonisté ze Sinope a Milétu a dali mu jméno Trapezus (po plochém výběžku – trapeza neboli stůl). I za vlády Římanů a Byzantinců se město těšilo velké prosperitě. Mezi atrakce Trabzonu patří chrám Haia Sofia neboli Boží moudrosti. Ve srovnání s istanbulským je ten místní mnohonásobně menší a také mladší. Byl postaven ve 13. století v období Trapezuntského císařství. Stejně jako v Istanbulu, i zde byl původní kostel přestavěn na mešitu, poté na nějaký čas opět sloužil křesťanům, později byl využíván jako skladiště, během 1. světové války jako lazaret a až Atatürk se zasloužil o jeho rekonstrukci a otevření místa jako muzea.

Na kopci asi 300 metrů nad městem, stojí Atatürkům dům, nebo také Köşkü, jak jej nazývají Turkové. Řeknete si, že vystoupat k němu přeci nemůže být nic obtížného. Pravda, pokud by silnice byly, jak bývají, tak nikoli. Ovšem hned zkraje byla jedna z nich uzavřená, a co teď? Řidič se vyptával domorodců, kudy tudy a ti ochotně navigovali. Když jsme přijeli na křižovatku, kde nebyla žádná cedule, řidič nedaleko stojícího dolmuše (minibusu) hned křičel, jeďte doleva. Kolemjdoucí pánové též začali bez váhání navigovat a pomáhat. A tak se nám díky vřelé asistenci místních obyvatel podařilo k Atatürkovu domu najít cestu. Dům každého zaujme již zvenčí. Stojí v překrásně udržovaných zahradách a byl postaven v letech 1890–1903 pro bohatou rodinu řeckých bankéřů. Ve dvacátých letech minulého století, po řecko-turecké válce, byli Řekové donuceni Turecko opustit a zanechat zde svůj majetek. Stejný osud stihl i původního majitele vily. Atatürk navštívil Trabzon celkem třikrát a při poslední návštěvě mu město v roce 1937 třípatrový dům darovalo. Atatürk zde napsal část své poslední vůle, v níž dům odkázal své sestře. Ta jej poté prodala zpět městu a posléze z domu vzniklo muzeum spravované tureckou armádou. Přístupné je přízemí se vstupní halou, obývacím pokojem, pracovnou a kuchyní. V horním patře jsou ložnice a vyhlídková terasa. Dům vypadá přesně tak, jak vypadal v době Atatürka, pouze na zdech jsou nově rozvěšeny jeho fotografie.


Klášter Sumela

Jednou z nejúchvatnějších památek východního Turecka je klášter Sumela, vytesaný ve skalním útesu asi 50 km jižně od Trabzonu. V překladu znamená Sumela „Klášter Černé Panny“. Ta zde byla uctívána od roku 385, kdy sem athénský mnich Barnabáš přinesl její ikonu, o které tvrdil, že ji namaloval sv. Lukáš. Objevil zde místo, které odpovídalo jeho vizi, a umístil ikonu do svatyně pod jeskyní. Klášter, založený prý již za císaře Theodosia na konci 4. století, byl vyklizen v roce 1923, kdy byli řečtí mniši donuceni tureckou vládou k odchodu. Mnichům nebylo povoleno vzít si sebou žádný majetek a tak i proslulá ikona údajně zůstala uschovaná pod podlahou kaple (později byla Řeky tajně vykopána a převezena do Řecka). Klášter vyhořel a na dlouho upadl v zapomnění. Nahoru vedou dvě cesty – po svých (cca 45 minut) nebo minibusem, který zastavuje na místě s krásnou vyhlídkou na klášter. Okouzlující jsou fresky v kapli, nejstarší prý pocházejí z 9. století, ale většina je až z 18. a 19. století.

2. díl – Erzurum, Ani, jezero Van aneb Putování Anatolií a divokým Kurdistánem (2)
3. díl – Diyarbakir, Nemrut Dagi, Harran, Urfa aneb Putování Anatolií a divokým Kurdistánem (3)