Kóčin (Kochi, Cochin) má asi 2 miliony obyvatel a je hlavním obchodním centrem státu Kérala (hlavní město je Thiruvanantha­puram). Rozkládá se na pěti ostrovech a již v roce 1102 se stal sídlem stejnojmenného království. S příchodem Portugalců v roce 1503 se stal první evropskou koloniální osadou v Indii a hlavním městem Portugalců byl až do 1530. Z portu­galského koloniálního období se zachoval kostel sv. Františka z roku 1503, který je nejstarším evropským kostelem v Indii. Původně dřevěná katolická stavba byla po příchodu Holanďanů přestavěna na protestantský kostel, ještě později ho Britové přebudovali na anglikánský. Byly zde uloženy ostatky Vasco da Gamy, který jako první Portugalec dosáhl v roce 1498 indického pobřeží. Neočekávejte kostel evropských rozměrů, ale uvědomíte-li si jeho stáří, dojde vám, že stavba je skutečně monumentální. Kolem původních zdí pevnosti Fort Kochi se dostanete k rybářům s čínskými sítěmi. Říká se, že je přivezli z Číny již za vlády Kublajchána. Každá struktura má nejméně desetimetrovou konzoli s nataženou sítí, na jejímž konci jsou uvázány kameny jako protizávaží. Vše ovládá 7–8 mužů.
O kousek dál stojí Holandský palác z roku 1557. Dům byl darem Portugalců králi Veera Kerala Varma, současné jméno získal po renovaci v roce 1663. Sídlo vypadá zvenčí jako běžná budova, ale uvnitř ukrývá krásné exponáty i výzdobu. Od paláce je vidět hodinová věž synagogy Paradesi. Cesta k ní vede přes židovské město. Staré, původní obchůdky už zmizely, i přesto je tato část města velmi zajímavá díky úzkým uličkám. Na konci jedné z nich stojí synagoga – údajně nejstarší funkční v celém Commonwealthu – byla postavena v roce 1568. Místní židovská komunita ale čítá pouhých 9 členů, což není pro plnohodnotné bohoslužby dostatečné.

Čínské rybářské sítě v Kóčinu. Říká se, že je přivezli z Číny již za vlády Kublajchána.

Odpočinek rybářů

Munnar

Přejíždíme na východ do největšího regionu kéralského státu – Idukki. Tento hornatý kraj, proslulý čajovými plantážemi a nespočtem stezek, je magnetem pro milovníky přírody. Historie pěstování čaje v Munnaru je stará asi 140 let – v roce 1877 koupil Brit J. D. Munro od zdejšího vládce 600 km2 půdy, nechal vykácet džungli a začal s experimentováním, co by zde mohlo růst. Zkoušel kávu, kardamom, sisal a nakonec zjistil, že se v místních podmínkách bude nejlépe dařit čaji. Vše o této plodině se dozvíte v čajovém muzeu provozovaném firmou Kannan Devan Hills Produce Company. Umístění muzea je stylové ve více než sto let staré továrně na zpracování čaje. Prohlídka zahrnuje seznámení s postupem zpracování čajových lístků od jejich sběru až po finální produkt, muzeum s exponáty z počátku 20. století, malou prodejnu a na závěr krátkou prezentaci o historii místa. Nejlepší ale je poznat na vlastní kůži, jak to na čajové plantáži chodí. Až na místě si uvědomíte, jak nelehká práce je sbírat čerstvě vyrostlé lístky. Husté keře nejsou nijak zvlášť prostupné, takže sběračky jsou odřené od větviček. Navíc svahy, na kterých čaj roste, mají sklon 30–45 stupňů. Čajový keřík se každých 5 let sestřihává asi o metr výšky a vydrží až 70 let. Černý, zelený i bílý čaj se dělají ze stejného keříku a liší se pouze zpracováním.

Až na místě si uvědomíte, jak nelehká práce je sbírat čerstvě vyrostlé lístky

Backwaters

Na kéralské backwaters se pomalu snáší tma… venku začínají svůj koncert žáby, hmyz a ještě bůhví co, raději ani netušit, jaké potvůrky může člověk v této krajině potkat. Nacházíme se zpět na úrovni moře a kotvíme v tzv. backwaters. Celý systém vodních kanálů, říček a řek se oficiálně vlévá do moře kolem Alleppey na dvou místech. Neoficiálně na mnoha dalších. Slouží jako důležitý zdroj obživy a také jako dopravní tepna. Domy a silnice jsou obvykle maximálně půl metru nad vodou, takže zde po prudkých deštích často dochází k záplavám. Zajímavostí jsou rýžová políčka pod úrovní hladiny moře. Jedná se o přehrazené části kanálů, odkud byla vypumpována voda a takto vzniklá políčka se používají pro pěstování rýže. Po backwaters plují i hausbóty (tzv. kettuvallam), přestavěné z původních přepravních lodí tak, aby splňovaly požadavky i nejnáročnějších turistů. V podvečer všechny jakoby mávnutím proutku zakotví, hladina backwaters se uklidní a rybáři začnou natahovat své sítě. Této chvíle využívají místní děti – přijdou k lodi a začnou vyzvídat, odkud jste, jaké je to u nás, jak dlouho cestujete atd.

Řeky, říčky a kanály v Backwaters slouží jako důležitý zdroj obživy a také jako dopravní tepna

Kanály slouží i jako koupelna a prádelna

Thiruvananthapuram

Na závěr putování se dostáváme do hlavního města Kéraly, známého také pod bývalým anglickým jménem Trivandrum. Název v překladu znamená „příbytek Anathy“, svatého hada, na kterém leží bůh Višnu. Město je, podobně jako italský Řím, postaveno na sedmi pahorcích. Na rozdíl od italské metropole ovšem postrádá historické památky – člověk si musí uvědomit, že v místním klimatu nic dlouho nevydrží. Hlavní tepnu města tvoří třída Mahátmy Gándího neboli M. G. Road. Zde už začínal ten pravý indický zmatek – prodírání se mezi proudy aut a chodců! M. G. Road vede kolem ayurvédské školy, černého hinduistického chrámu, viktoriánské radnice, mešity, katedrály sv. Josefa, univerzitního stadiónu a na konci stojí Napier Museum, komplex expozic, botanické zahrady a zoo, který byl vybudován v roce 1855 pro guvernéra madraského státu Charlese Napiera. Vystavené exponáty pocházejí z 11.–19. století a jedním z nejzajímavějších je dřevěný vůz z roku 1847 – pushpaka vimanam s překrásnou dřevěnou výzdobou s mytologickými postavami.

V samotném srdci historického centra stojí chrám Sree Padmanabha Swamy. Říká se, že chrám ochraňuje město před nemocemi. Architektonicky se jedná o směs Chola, Pandya a starých kéralských stylů. Vstup je povolen pouze hinduistům, muži musí být bosí a nazí do půl těla, aby mohli přejímat veškerou chrámem vyzařovanou sílu. Chrám je soukromým majetkem travankorské královské rodiny, jejíž poslední vládce Sree Chithira Thirunal Balarama Varna zemřel v roce 1991. Zbylí členové rodiny žijí asi tři kilometry odsud a dodnes se jedná o váženou a velmi bohatou rodinu, na rozdíl od kočinské královské rodiny. Během průzkumu základů chrámu došlo nedávno k objevení obrovského pokladu v ceně 25 miliard dolarů (diamanty, zlato, šperky). Tím se chrám stal nejbohatším v celé Indii a rodina vede soudní spor o nalezené bohatství. K chrámu přiléhá i komplex královského paláce s několika desítkami pokojů. Po invazi Britů do země došlo k jeho uzavření na dlouhých 150 let a až v roce 1999 byl veřejnosti zpřístupněn včetně exponátů. Expozice je ovšem v žalostném stavu a velká část komplexu zůstává veřejnosti nadále nepřístupná. Prý se v ní často natáčejí strašidelné filmy. Ani se nedivím. Areál působí docela depresivně.

Někomu Kérala přiroste k srdci, někdo je rád, že se vrátí domů. Nezažijete zde ten obrovský šok, který zažívají návštěvníci velkých indických měst na severu plných děsivých kontrastů, chudoby a špíny. Kérala je jako indické Švýcarsko, a to včetně milých a příjemných lidí.

Více o návštěvě Kéraly na www.kolemsveta.com

Další článek z Kóčinu a Kéraly:
Cochin, královna Arabského moře
Články z Indie

Adresy, které se mohou hodit:
www.munnar.com
www.keralatourism.org
www.sreepadmanabhaswamytemple.com
www.houseboatskerala.net