Překročení hranic probíhá hladce – odevzdávám doklady turecky hovořícím úředníkům a za minutu dostávám do pasu papírek s razítkem a vcházím do hlavního města území, které je na řeckých mapách nazýváno „okupovaným“ a na mapách tureckých se jmenuje Turecká kyperská republika. Mířím do Kyrenie, půvabného městečka na severu ostrova, známého svým prastarým přístavem, mohutným opevněním, hradem St. Hilarion a dvacet čtyři století starým vrakem řecké lodi.


Kyrenia

Poslední válečná vřava se Kyprem přehnala v létě 1974 a nemilosrdný vpád tureckých vojsk změnil složení obyvatel města i celého severu ostrova. Řecká většina uprchla na jih a z Kyrenie se stalo turecké město. Pozůstatky útoku turecké armády jsou na řecké straně dodnes viditelné. Nepozorný návštěvník snadno zabloudí k betonovým zátarasům a hlídkovým věžím nebo ho zastaví varovná cedule „minové pole“. Kolem stále přísně střežené hraniční čáry jsou zbytky rozstřílených vesnic a zničené kostelíky s freskami, na nichž byly svatým vyškrábány oči nebo i celé hlavy. Od roku 1974 bylo nemožné překročit hraniční pásmo. Po třech desítkách let se ostnaté dráty rozevřely a Kypřané i zahraniční návštěvníci se mohou konečně bez omezení pohybovat po celém ostrově. Fotografování hraničního pásma je stále zakázáno, a tak jsem trochu zariskoval ve snaze získat fotografie rozpadajících se domů, ulic uzavřených zátarasy z pytlů, plechu, dřeva a drátů. Třicet let odluky zanechalo své stopy a přechod hraniční linie, rozdělující řeckou a tureckou část hlavního města, připomíná přechod českých hranic s Německem před rokem 1989. Byl jsem stále na jednom ostrově, v jednom městě, přesto jsem se ocitl v jiném světě.

Jak se staví mešita

Vzápětí jsem se ponořil do živých uliček Lefkosy, jak Turci říkají hlavnímu městu zvanému u nás Nikósie. Staré město je obklopeno 3,5 kilometrů dlouhými hradbami, vystavěnými Benátčany na konci 16. století. Lefkosa je pravé turecké město orientální vůně a barev, tolik se lišící od stále modernější řecké části. Úzké uličky, desetiletí neudržované domy, děti hrající si na ulicích, věřící spěchající na modlitbu do mešit. Původní křesťanské chrámy přebudovali Turci v minulosti bez skrupulí na mešity, např. ke katedrále sv. Sofie jednoduše přistavěli minarety a Alláhova svatyně byla připravena. A hned vedle čekají na návštěvu pravé turecké lázně, které vždy byly místem setkání důležitých lidí, kde se probíraly obchodní záležitosti i politická strategie.

Loď stará 2300 let

Z Nikósie je to do Kyrenie pouhých 20 kilometrů přes průsmyk, nad nímž se vypíná hrad St. Hilarion. Kyrenia by byla jen tradičně krásným starým středomořským městečkem s přebohatou historií, kdyby v původně benátské pevnosti, přeměněné na muzeum, neuchovávali v pečlivě klimatizované místnosti jeden z nejstarších vraků na světě. Loď, která se v pobřežních vodách potopila kolem roku 300 před naším letopočtem. V roce 1967 ji 1,5 námořní míle od pobřeží objevil kyperský Řek Andreas Kariolou. Restaurováním lodi i nákladu strávil následujících osm let Michael Katzev (1939–2001), jeden ze zakladatelů Institutu námořní archeologie. V té době šlo o nejstarší objevený vrak ve Středozemním moři. V písku a bahně zapadlé části patnáct metrů dlouhé lodi, která dostala jméno Kyrenia, byly zmapovány a po kusech vytaženy z moře. Vědci odhadli, že v době potopení byla loď asi 80 let stará. Součástí zachovaného nákladu je na 9000 mandlí a 400 amfor na víno, z nichž do každé se vejde kolem 26 litrů. Právě podle nákladu odhadli vědci trasu, kterou Kyrenia plula – přes Samos, Kos a Rhodos, než se nedaleko přístavu potopila v bouři. Podle jiné verze ji přepadli piráti, po tisíce let „metla Středomoří“.


Náklad z lodi Kyrenia

V roce 1985 byla v Pireu spuštěna na moře Kyrenia II, loď postavená podle své staré předchůdkyně. Od té doby je pravidelně k vidění na různých světových oslavách, v roce 1989 se plavila i po Labi při příležitosti oslav 800 let od založení Hamburku. O dva roky dříve plula pod vedením Glafkose Kariolou (syna objevitele lodě a jednoho z řeckých uprchlíků z Kyrenie) z Kypru do Athén. Loď pojmenovaná Kyrenia se stala jedním ze symbolů Kypru a její podobizna je vyražena i na kyperských mincích. Archeologové a historikové mohli díky jejímu nálezu říct: „Měli jsme tušení, jak Řekové stavěli své lodě, ale teprve tento nález nám je potvrdil.“

Je orient a orient

Neodolal jsem nabídkám restaurací v přístavu. Ve čtyřicetistupňovém horku, ale v okouzlující atmosféře, ve stínu pevnosti, minaretu, blízkých hor a v oparu se ztrácejícím hradu St. Hillarion, bylo dánské pivo skvělým osvěžením. A právě na hrad jsem plánoval cestu – při pohledu na něj se nedivíte informacím v propagačních materiálech (nepochybuji, že vymyšleným), že inspiroval Walta Disneyho při kreslení hradu v jeho filmu Sněhurka. Přestože vám pravděpodobně každý druhý řecký Kypřan bude tvrdit, že je orientální muž, na Kypru je orient a orient. Ten řecko-kyperský se mi zdál totožný s kontinentálním řeckým, ten turecký se přece jen více blížil pravému orientu, takovému, jak si ho Evropan představuje. Jen jsem narazil na orient nějak podražený a cenově srovnatelný se Západem. Za odvoz na St. Hillarion (pouhých 10 kilometrů) požadovali taxikáři v přístavu v přepočtu neuvěřitelných 800 korun. Protože jsem byl v Orientu, začal jsem smlouvat. Marně. Řidič vytáhl z vozu tabulky s cenami a tvářil se neústupně. Sebevědomě jsem vyzkoušel dalšího taxikáře, bylo mi jasné, že v orientu první nabídka neplatí a nepochybně hned druhý řidič nebude tak tvrdohlavý. Ale ouha, druhý a pak všichni ostatní mávali firemními pravidly, nalistovali St. Hillarion a ukázali shodnou cenu. Neslevil ani jeden. Monopol jedné firmy a vysoké fixní ceny pro západní turisty. Návštěva orientu nezačínala právě orientálně.

Pěšky opravdu nesmíte

Se slovy o taxikářích zlodějích na rtech jsem přes zákazy vyrazil do hor pěšky. Pěší turistika je v horách nad Kyrenií zakázána. Místa, která měla v minulosti strategický význam pro kyperskou obranu, jsou i v současnosti sídlem armádních jednotek. A Turci jsou přísní pedanti na utajení svých vojenských budov na kyperských skalách – můžete okolo nich jezdit autem, ovšem zastavit a procházet se je přísně zapovězeno. Vždyť zde na střelnicích cvičí i elitní jednotky. Můj výlet neměl dlouhého trvání. Brzy jsem minul první výraznou ceduli varující řidiče zastavit a než jsem si stačil ještě jednou rozmyslet, zda procházka těmito místy je opravdu rozumný nápad, stál vedle mě turecký vojenský džíp a velitel mi slušně, ale rozhodně vysvětlil, že pěšky tudy opravdu nesmím. Má troufalá žádost, aby mě k hradu odvezli, se nedočkala pozitivního naplnění a tak jsem stopnul první auto, které jelo kolem.


Hrad St. Hilarion

Hrad baštou hnutí odporu

Hrad St. Hilarion se stal společně s hrady Bufavento a Kantara strážcem severního kyperského pobřeží. Od 7. století sužovaly Kypřany nájezdy arabských armád i pirátů, a tak zde postupně vznikala opevnění a strážní věže. Vývoj válečné techniky ale změnil strategii obrany ostrova a Lusignanové, kteří vládli Kypru od roku 1192, ze St. Hilarionu udělali své letní sídlo. V horkých dnech bylo mezi zdmi hradu, jenž se nachází v nadmořské výšce okolo sedmi set metrů, nepochybně příjemněji než na pobřeží. Když ale v roce 1489 padl Kypr do benátských rukou, zůstal hrad opuštěný. Benátčané se ještě více soustředili na opevňování přístavů a měst a St. Hilarion chátral. Poslední, kdo využíval hrad pro vojenské účely, bylo polovojenské Turecké hnutí odporu (TMT), jež vzniklo v padesátých letech minulého století a s podporou turecké vlády bojovalo za rozdělení Kypru na řeckou a tureckou část. St. Hilarion byl tehdy pro bojovníky TMT výhodným útočištěm při střetech s EOKA – podobné organizace, ovšem na řecko-kyperské straně, která prosazovala připojení Kypru k Řecku. Po tureckém vpádu na Kypr byla TMT rozpuštěna.

Hrad se skutečně vypíná na skalách jako ten z pohádky o Sněhurce a výhled z věží na záliv a přístav Kyrenia je úchvatný. Reklamní letáky dokonce tvrdí, že v případě jasného počasí lze spatřit zasněžené vrcholy pohoří Taurus nějakých 100 kilometrů severně. St. Hilarion je rozdělen na tři samostatné, do jisté míry na sobě nezávislé části. Dolní část tvoří rozlehlé předhradí, kde byly převážně hospodářské budovy a stáje. Do středního traktu, na jehož místě stál původní byzantský kostel, se vstupovalo branou s padacím mostem. Odtud pak stoupala cesta střežená z věže prince Jana k hradu hornímu, jehož stavby byly sevřeny v dolíku mezi dvěma skalami jménem Didymos (řecky Dvojčata). Hrad nese jméno světce, který se na Kypr uchýlil v 7. století, kdy Palestinu dobili Arabové. V jeskyni nad Kyrenií prožil poslední roky svého života. Na jeho připomínku zde Byzantinci nejprve založili zmíněný kostel a posléze strážní hrad, v němž jsou uchovány mnichovy ostatky.


Kypr, to je přátelské popovídání. Jen se vyhýbat politickým tématům

Nazí se zlodějů nebojí

Jen pro zajímavost, svatí Hilarionové byli dva, oba působili na Kypru a předtím v Palestině. Ten pro církev významnější, jenž však nemá s hradem nic společného, bývá označován jako sv. Hilarion z Gazy nebo Veliký. V mládí studoval v Alexandrii, kde se pod vlivem sv. Antonína rozhodl stát poustevníkem. Po návratu do Gazy rozdal svůj majetek chudým a žil v malé chýši na poušti. Pověst o něm se rychle rozšířila a brzy měl spoustu následovníků. Po smrti sv. Antonína se vydal na pouť k jeho hrobu do Egypta a nakonec se přes Libyi a Sicílii dostal až na Kypr, kde roku 371 zemřel. Mezi zázraky, které mu jsou připisovány, patří zmrtvýchvstání chlapce i léčení slepoty. A když ho přepadli zloději, pronesl legendární větu: „Nazí se zlodějů nebojí.“

Další z významných památek v Kyrenii je mohutná pevnost. První zmínky o stavbě chránící zdejší přístav pocházejí z roku 1191, kdy anglický král Richard Lví srdce porazil obránce Kypru. Archeologické nálezy ale ukázaly, že zde stálo opevnění již v sedmém století – právě na ochranu před vpády Arabů a pirátů. Křižáci vybudovali mocnou pevnost, kterou později zdokonalili Benátčané. V roce 1571přešla Kyrenia na dlouhá staletí do osmanských rukou, když se po pádu Nikósie vzdala bez boje. Hned po dobytí Kypru začal na ostrově sultán Selim II. s usazováním tisíců tureckých rodin (podobný scénář se opakoval po útoku turecké armády v roce 1974). Zlomyslné legendy o sultánovi zvanému „Opilec“ tvrdí, že jeho touha po anexi Kypru pramenila z vášně ke kyperskému vínu. A večer v útulné přístavní hospůdce (pravda, pro turisty) jsem ochutnal víno, které je slavné již od 13. století. Jmenuje se Commandaria a jméno pochází od templářského velitelství. Je to pravděpodobně nejstarší jméno dodnes vyráběného vína.