Po zkušenostech s hradem St. Hilarion jsem si další den pronajal auto a směřoval na východní severokyperské pobřeží do Famagusty (turecky Maguša). Znovu jsem se ujistil, že z tureckokyperského orientu se stal předražený orient – podle typu vozu zaplatíte i 2000 Kč denně. Autem je to z Kyrenie do Famagusty hodinová cesta po kvalitní silnici, na níž žádné zácpy nehrozí. Místní většinou cestují minibusy nebo dolmusy, jejichž cena je nízká a které jezdí v pravidelných intervalech prakticky ihned po zaplnění. Především v případě dolmusu se ale nejedná o příliš pohodlnou dopravu. Budete namačkáni společně s dalšími cca 6–7 lidmi, větrání žádné, na tělo se vám budou lepit zpocení domorodci a celou cestu budete vnímat venkovních čtyřicet stupňů. Výhodou dolmusu je cena a neocenitelné poznání, jak cestují domorodci.

A jak je to s tím „nejzachovalejším příkladem středověké architektury“? Spíše se jedná o nejklasičtější ukázku, že reklamní hesla se nemají brát příliš vážně. Famagusta je nepochybně procházkou do historie středomoří. Ale většina centra je v ještě horším stavu než v Lefkose, kolem mohutných a zachovalých hradeb nepořádek a spousta místeček sloužících jako náhodné toalety. Zbytky křižácké architektury jsou i zde přeměněné bez ladu a skladu na mešity. Až na to, že mezi původně křesťanskými památkami hráli kluci fotbal (staré sloupy posloužily jako elegantní tyče branek), na mě Famagusta působila docela ospalým dojmem, žádná pulsující živá středomořská orientální obchodní metropole.


Orientální kyperští muži se rádi nechávají fotit

Ruiny starověké Salamis

Z Famagusty jsem vyrazil podle pobřeží ke zbytkům starověké Salamis, která byla hlavním městem Kypru prý již před více než 3 tisíci lety. Tady rozhodně nebyl orient. Díky blízkosti moře zde kolem silnice roste jedna vila za druhou, většinu pozemků pravděpodobně kupují bohatí cizinci. V Kyrenii a celé turecké části Kypru se jich v posledních desetiletích usadily snad tisíce, především Britů. Často levně nakoupili reality po uprchlících řeckého původu. Není divu, pěknou vilku v blízkosti moře lze získat výrazně levněji než v Praze. Má to ovšem jedno úskalí: původ kupované nemovitosti. Kyperští Řekové se totiž začínají domáhat svých majetků i u Evropského soudu pro lidská práva. A tak se může stát, že novousedlíkům z ciziny jednou zazvoní u dveří předchozí hospodář, jenž si bude nárokovat svá majetnická práva.

Trochu jsem zabloudil a když jsem se kvůli nedostatečnému značení zeptal místních, kde odbočit k Salamis (na seznamu památek UNESCO), z neznalosti mě poslali k luxusnímu hotelu stejného jména. Naštěstí to byla jen kratičká zajížďka. Římští císaři Traján a Hadrián nechali v Salamis vybudovat gymnázium zdobené řadami sloupů i divadlo pro 15 tisíc diváků. Také římská vášeň pro lázně je zde viditelná, ostatně jako na celém Kypru. Ve 4. stol. byla Salamis zničena zemětřesením a po ničivých arabských nájezdech v následujících staletích obyvatelé uprchli a vybudovali si nová obydlí v nedaleké Famagustě.


Tady je Turecko

Poloostrov Karpas – mezi želvami a levantinami

Ze Salamis dále na severovýchod se silnice mění v prašné cesty plné děr, zvyšuje se terén a mizí lidská obydlí. Vjel jsem na poloostrov Karpas, nejméně zalidněný kraj na Kypru. Především je Karpas plný písečných i skalnatých panenských pláží, které nehyzdí rozestavěné ani dostavěné hotely, ale na kterých kladou svá vejce želvy karety. Kilometry a kilometry pláží, vůz zapadající do děr v cestě i do písku, ale na druhé straně zážitek z téměř pionýrské cesty jednou z posledních divočin v Evropě. Těch pár vesniček pochází snad ještě z byzantských dob. Čas zde běží pomalu (pokud zcela nestojí), a tak není neobvyklé potkat třeba osly odpočívající uprostřed silnice (pardon, cestičky) a tvrdohlavě odolávající námitkám, že tudy chcete projet. Samozřejmě zahlédnout želvy je velmi nepravděpodobné, ostatně Karpas není jediné místo na Kypru, kde lze želvy při notné dávce štěstí a velké trpělivosti spatřit. Nejen želvy lze ale na Kypru potkat. Také hady. Varování před nebezpečnou levantskou zmijí jsem dostal dost a dost, bylo vidět, že se jí Kypřané bojí. Po otázce, kolik lidských obětí má na svědomí „levantina“, jak svého nejnebezpečnějšího hada nazývali, si ale nedokázali vzpomenout na jediný případ. Šance potkat levantinu v přírodě je totiž téměř shodná s onou šancí želví.

Vyprahlý je Kypr uprostřed léta

Na Karpasu se vyplatilo, že jsem nešetřil na vypůjčení silného vozu a sám si užíval společný boj s přírodou. Bylo to mnohem lepší než se nechat vozit předraženým taxikářem, který by si stejně celou cestu stěžoval, jak si zničí své auto a proč vůbec jedu někam, kde kromě pár vesnic nikdo není, a nepochybně by mi celý den nabízel tisíc a jednu skvělých a obtěžujících nabídek kde, co a jak.

Severní část Kypru se pomalu povznáší od časů zanedbání. Snad jsou pryč ty časy, kdy zde lidé plýtvali střelivem a rozbíjeli si hlavy. Kdysi šedivá část ostrova konečně rozkvétá do veselejších barev a tam, odkud býval turista vyháněn, je nyní vítán.