Nikko leží asi 150 km severně od Tokia a dokonalou cestu vlakem komplikoval jen přestup ve městě Utsonomiya. Ideálním časem na návštěvu Nikka je „Průvod 1000 samurajů“. Tato slavnost se koná dvakrát ročně uprostřed května a října a vrcholí pochodem starou částí Nikka v tradičním oblečení z časů obávaných samurajů. Průvod je pastvou pro oči – samurajové v uniformách a v brněních provlékaných různými tkanicemi, v přilbicích s děs nahánějícími rohy, urození hodnostáři se nesou v nosítkách a chrání je odhodlaní pěší ozbrojení strážci. Mniši nosívají na ramenou mikoshi, malé (často pozlacené) šintoistické svatyně. Slavnosti jsou vzpomínkou na procesí, která se v minulosti pravidelně pořádala z Eda do Nikka.

U pokladny jsem zakoupil „combination ticket“, cenově se výrazně vyplatil (bohužel neplatí všude a např. za vstup k hrobce Ieyasu Tokugawy se připlácí). Za zakladatele prvního chrámu v Nikko je považován buddhistický mnich Shodo Shonin, který se na své pouti zatoulal do této krásné horské krajiny. Do cesty se mu však postavila nespoutaná řeka Daiya. Shodo Shonin se modlil, aby nalezl nějaký přechod či most a najednou se před ním zjevil obří bůh strašlivého zjevu s věncem lebek kolem krku, který se slovy „zde je tvůj most“ hodil do řeky dva barevné hady. Mnich se nepolekal a po hřbetech hadů řeku přešel. Když došlápl na břeh na druhé straně, obr i hadi zmizeli. Na místě Shoninova přechodu dnes stojí červený most Shinkyō. Shodo Shonin založil nedaleko mostu nejstarší svatyni Rinnō-ji, psal se tehdy rok 766. Rinnō-ji je známa Síní tří Buddhů, v níž jsou tři pozlacené sochy, jedna představuje storukou bohyni milosrdenství Kannon, druhá Buddhu a třetí Bato Kannon, boha umění a moudrosti s koňskou hlavou, japonskou verzí Hajagriwy, jednoho z převtělení Višnua.


Červený most Shinkyō

Nejhonosnějším chrámem v Nikko je svatyně Tōshōgū, která byla postavena jako mauzoleum pro zakladatele dynastie Tokugawa – Ieyasu Tokugawu. Až marnotratně a hýřivě zdobenou svatyni dal pro svého dědu vztyčit jeho vnuk Iemitsu, který byl třetím vládnoucím šogúnem dynastie Tokugawa. Svatyně Tōshōgū je rozlehlý komplex do kterého se vstupuje devět metrů vysokou kamennou branou Ishidorii (jednou z nejvyšších v Japonsku), nazývanou též První branou (Ichi-no-Torii). V komplexu je pětipatrová pagoda, svatá stáj a samozřejmě hrobka Ieyasu Tokugawy, ke které se stoupá cedrovým lesem. Ve stáji jsem si prohlédl slavnou dřevořezbu tří moudrých opic. Scénka odkazuje na kdysi mocnou školu mahájánového buddhismu Tendai, přejatou v 9. století z Číny. První opice si zakrývá uši, druhá ústa a třetí oči – což se vykládá jako „neslyším zlo, nemluvím zlo, nevidím zlo“. Prohlédl jsem si i svatyně Futarasan a na závěr Taiyuin-byō kouzelně umístěnou v lesíku mezi japonskými cedry.


Tři moudré opice

Snad jsou krásy krajiny Nikka a odkaz velikosti a moci dynastie Tokugawa pravým místem pro mono no aware, bolestný patos nad pomíjivostí světa s typicky japonským odevzdáním se osudu, jakousi japonskou těžko vyložitelnou nostalgií, melancholií, kde pod konfuciánským a buddhistickým vlivem splývají jejich duše s proměnlivostí života a přírody kolem. Výraz mono no aware, a jeho vliv na japonskou společnost a umění, poprvé použil a vysvětlil nejvýznamnější učenec období Edo (dynastie Tokugawa) Motoori Norinaga (zemřel 1801).

Hory jsou prakticky za humny, jen 15 km stoupající silnicí a člověk se osvěžuje pohledem do vod jezera Chuzenji, které vzniklo před asi 20 tisíci lety po erupci sopky Nantai. Stratovulkán Nantai, který naposledy vybuchl asi před 7000 lety, se tyčí do výšky 2 486 metrů. Výstup na Nantai je ostré stoupání a závěrečných několik stovek metrů dech beroucí finiš lávovou sutí, na níž se dá snadno uklouznout a zranit. Výhled z Nantai dolů je ale nezapomenutelný, jezero Chuzenji jako na dlani, jen Nikko je dole schované v mracích. Reklamní upoutávky tvrdí, že za jasného počasí bývá rozhled až na 100 km vzdálený Pacifik. Součástí Národního parku Nikko je i další sopka Mount Nikko-Shirane (2578 m). Zbývá připomenout, že oba vulkány byly samozřejmě zařazeny do knihy 100 japonských hor, kterou v roce 1964 publikoval slavný horolezec a spisovatel Kyūya Fukada. Z jezera Chuzenji vytéká asi nejznámější japonský vodopád Kegon, jehož vody se řítí do hlouby 97 metrů. Pro lenivé Japonce postavili výtah, který je vyveze nahoru. V okolí Kegonu je spousta dalších vodopádů, ale také davy lidí. Především na podzim, kdy je příroda nádherně barevná, jsou prý příjezdové silnice naprosto zacpané. Vodopád Kegon je od roku 1903 smutně proslaveným místem sebevrahů. Tehdy zde napsal 17letý student Misao Fujirama báseň, v níž se rozloučil s těžkou realitou světa a poté ukončil svůj život skokem dolů.


Nikko

Co se týká ubytování v Japonsku, spával jsem především v tzv. ryokanech. Cena záleží jako u všech ubytovacích kapacit na míře zvoleného luxusu, může šplhat i do mnoha tisíců korun, což není v Japonsku neobvyklé, stěží zde člověk narazí na cokoli levného (alespoň já měl takový pocit). Většinou jsem platil 1500–2000 v přepočtu na koruny a v ryokanech užil alespoň malou exkurzi do tradiční japonské kultury. Boty se zouvají ještě před vstupem do ryokanu, k dispozici jsou přezuvky. Podlahy bývají pokryty tatami, což jsou rohože z rákosu. Spí se na matracích (futon), v pokoji se sedí na polštářích, klasická evropská křesla nenajdete. Nechybí čaj na uvítanou, většinou také domácí hotelové oblečení (pardon, ryokanovské).

Vžít se do tradiční japonské kultury není jednoduché, ale Japonci jsou docela tolerantní a dobře si uvědomují nesourodost své rodné kultury s tou západní. Díky tomu příliš nepředpokládají, že cizinci jejich pravidla podrobně znají, takže se není třeba obávat nějakého trapného omylu. Vždyť Japonci sami byli po dlouhá staletí uzavřenou společností, která se bránila jakémukoli vlivu okolního světa a jejich znalosti o tom, jak žijí civilizace za mořem, bývaly nulové. Že vliv okolního světa do Japonska ale definitivně pronikl již dávno, je vidět téměř na každém kroku. Nejdéle mu snad odolávala literatura, ovšem moderní autoři (především Haruki Murakami – Norské dřevo, Afterdark, Kafka na pobřeží) se klasickému stylu a jazyku vzdálili. Vždyť, nebýt japonských jmen a malého počtu reálií, čtenář by sotva poznal, ve kterém koutě světa se příběh odehrává.