Desetimilionový Bangkok je na začátku 21. století metropolí dýchající byznysem. Již dávno není zaostalým východoasijským městem, ale jedním velkým tržištěm plným bank, reklam a obchodních domů nejznámějších firem. Ze všech stran se valí nepříjemný hluk motorů a přejít ulici není nikterak jednoduché. Člověk, který opustil uspěchanou Evropu si tady moc neodpočine. Dokonce i návštěva královského paláce a významných buddhistických památek je vzhledem k počtu návštěvníků hektickou záležitostí. A to zde, na břehu řeky Chao Phraya, byly až do roku 1782, kdy město založil první panovník dynastie Chakri – Rama I., jen bažiny. Rama I. nechal postavit i palác, který je dnes obklopen zdí v celkové délce téměř dvou kilometrů a jehož součástí je řada církevních objektů. Nejznámější budovou uprostřed hradeb je chrám smaragdového Buddhy, který slouží i jako soukromá králova kaple. Smaragdový Buddha, který je prý z jediného kusu nefritu, je předmětem celonárodního uctívání a davy Thajců se zde tlačí a modlí k památce Buddhy a jeho učení. Před smaragdovým Buddhou se nesmí stát a sedět se musí s nohama směrem od buddhistického učitele. Drtivá většina Thajců vyznává théravádový buddhismus, který je rozšířen i v Kambodži, Laosu a Barmě. Mimochodem, na prohlídku paláce nikoho nepustí ani v sandálech (samozřejmostí jsou dlouhé kalhoty a dlouhé rukávy).

Snad stejně božského uctívání se v Thajsku dostává králi. Celý Bangkok je plný obřích portrétů krále, jednou se srpem mezi zemědělci, podruhé v kruhu rodinném, potřetí na procházce pralesem a vždy v pozlacených rámech. I v Národní galerii jsou obrazy namalované králem samotným na čestných místech v prvním sále. Král vyniká nejen v malování, je úspěšným sportovcem, fotografem, muzikantem, skladatelem. Pokud nejste příznivci monarchií, v Thajsku zkuste neotvírat ústa, za urážku krále jsou přísné mnohaleté tresty a thajské věznice nejsou růžovým sadem. V přístavišti lze navštívit i královské lodě (svézt se není samozřejmě možné) určené ke slavnostem a obřadům. Barevné bárky s dračími motivy jsou dlouhé až padesát metrů.


Bylo jednou království Sukhothai

Ale co bylo před Bangkokem? V době čínských legendárních starověkých dynastií Sia, Šang a Čou, odcházely na jih kmeny Monů a usazovaly se na území dnešního Thajska a v deltě řeky Irawadi v Barmě. Přestože byly pod silným tlakem hinduismu, ovlivnilo je učení prince Siddhárty a buddhismus si v jihovýchodní Asii získal a dodnes udržel výsadní postavení. Z jižní Číny sem stále přicházely i thajské kmeny, celá oblast ale byla na tisíciletí pod nadvládou Monů a kambodžských Khmerů. Přibližně od 10. století zde byla řada malých států závislých na mocné angkorské říši v sousední Kambodži. V období úpadku Angkoru se osamostatnilo město Sukhothai a vzniklo stejnojmenné království pod vládou Intradita (v první polovině 13. stol.). Oficiální historie říká, že panování sukhothajských králů bylo zlatým věkem thajských dějin, především v době Intraditova syna a nástupce Ramkamhaenga rozkvétalo umění, písmo i náboženství. Dnes je v Sukhothai překrásný archeologický park plný palem a jezírek s rozkvetlými lotosy. Nejkrásnějším chrámem je Wat Mahathat (Wat je thajsky chrám), jehož areál obsahuje na dvě stovky stúp i řadu torz Buddhových soch většinou obřadně opásaných oranžovou stuhou. Nejhezčí pohled na Wat Mahathat je přes jezírko, v němž se celý zrcadlí včetně bílé Buddhovy sochy uprostřed sloupoví. Památkou na khmerskou nadvládu je Wat Sri Sawai se třemi věžemi, podobnými těm z angkorských chrámů uprostřed kambodžské džungle. Původně byl, podobně jako všechny rané khmerské památky, hinduistickým chrámem.

Ze své slávy se obyvatelé Sukhothaie dlouho netěšili, již po asi 120 letech převzalo jejich vůdčí postavení království Ayutthaya, jehož moc sahala daleko za dnešní thajské hranice. Ayutthaya byla zničena až v roce 1767, kdy podlehla rok trvajícímu obléhání barmských nájezdníků. Město se stovkami chrámů bylo prakticky smeteno z povrchu zemského, královská rodina a desítky tisíc obyvatel zabity či zotročeny. Zničení královského města vedlo generála Taksina, který se v dalších letech úspěšně postavil Barmáncům, k přesunutí sídla vlády dále na jih do oblasti dnešního Bangkoku. Taksina po několika letech svrhlo povstání, které vyneslo na trůn krále Ramu I., zakladatele dynastie Chakri. Dnešní král Rama IX. je na trůnu od roku 1946 a je nejdéle vládnoucím panovníkem na světě.


V karenské vesnici

Severozápad Thajska v blízkosti hranic s Laosem a Barmou je nejméně bezpečným krajem v zemi. Centrem regionu je město Chiang Mai, které má téměř dvě stě tisíc obyvatel. V Chiang Mai a okolí je prý na tři stovky chrámů. Místní agentury nabízí několikadenní treky džunglí k horským kmenům i projížďky na slonech. Nejpočetnějším horským kmenem jsou Karenové (odhady 300 000), kteří sem prchají z Barmy, kde proti nim vede vojenská junta téměř vyhlazovací válku. Někteří z Karenů jsou díky misionářům křesťané, další buddhisté, všichni jsou ale zároveň animisté, věří v duchy žijících ve stromech či v jezerech. Spánek ve spacáku v karenské chaloupce na kůlech, s prasaty běhajícími dole pode mnou, byl přepestrý v počtu potvor, které se nasytily mou krví. Mimochodem, příbuznými Karenů jsou Padaungové, kmen proslulý ženami s tzv. žirafími krky. Padaungům zaplatíte a můžete si jejich manželky, dcery, maminky i babičky fotit dle libosti, jako v zoo.

Čekaly mě dvě noci ve vlaku, nejprve zpět do Bangkoku a odtud dalším nočním expresem až na samotný jih na Malajském poloostrově. Vlaky byly čisté a bezpečné, rozhodně nikoli pod úrovní českých drah. Ještě než jsem vyjel, byl jsem zaplaven nabídkou nejrůznějšího zboží od novin a pohledů po losy a samozřejmě také jídlem. Ananasy v ledu (poučen, že led v těchto končinách rozhodně nikoli, jsem si nechal zajít chuť), rýže s vejcem zabalené v banánových listech, pivo. Nejchudší slumy na předměstí Bangkoku, postavené přímo vedle kolejí, ale nebyly nejvhodnější optimistickou podívanou k večeři a ostře kontrastovaly s centrem města i se zlatými sochami Buddhy v četných chrámech.


Slumy na jihu Bangkoku, z vlaku je vidět přímo do „koupelny“

Mým cílem byl mořský park v Indickém oceánu Ao Phang Nga. Říká se mu Dračí hory. Z mořských vln se zde vypínají až stometrová skaliska neuvěřitelných tvarů, jejichž základna je užší než horní část. V tomto bizarním světě se natáčela spousta filmů včetně Jamese Bonda. Všude na březích husté mangrovové porosty rodu rhizophora, které za odlivu odhalují pavoukovitou změť chůdovitých kořenů. Na pobřeží, pokud mu nevládnou mangrovníky, stojí rybářské vesnice na kůlech. A protože taková vesnička je turistickým rájem, je zde dráž než v Bangkoku. Všude je cítit pach ryb, ale ceny rybích specialit či korálů a mušlí dosahují zbytečně astronomických výšin. Lze zde i zajít na tradiční kohoutí zápasy, které jsou velmi populární a klece se svými miláčky vystavují majitelé jako pýchu k obdivu kolemjdoucím. A nejen zajít, ale také vsadit, bez sázek by vášeň pro zápasy nepochybně rychle uvadala. Uprostřed vesničky pod gigantickou skálou stojí skromná mešita. Žádný luxus, žádné drahé koberce, žádné přehnané zdobení a osvícení. Jen několik kohoutků na dvorku před mešitou sloužících k rituálnímu omytí a pak již setkání s Bohem. Tady, blízko rovníku a Malajsie již žijí muslimové, kterých je v celém Thajsku asi čtyři procenta. Na první pohled ale vyznávají poněkud jiná pravidla než ti v arabských zemích, ženy zde zahalené rozhodně nechodí a dokonce se i usmívají. Snad stojí za připomínku, že ani v buddhismu nemají ženy rovnoprávné postavení. Dosáhnout nirvány, tedy vysvobození z opakujících se narození, může jen muž. Je jedinou ze všech bytostí, která může dospět do stavu nejvyššího osvícení.


Vesnička na jihu Thajska naplněná muslimskou vírou, ta bílá budova vlevo je mešita

Ostrovy v Jihočínském moři jsou přeplněné. Sem se sjíždí mládež z celého světa, aby si užívala tepla, potápění, zábavy i sexu. A drog, s těmi jsem ale experimentovat nehodlal, postihy za přistižení s drogou jsou v Thajsku extrémní. Když máte smůlu, můžete i za zakouření marihuany na pár let do vězení. A smůla občas chodí po lidech. Když jsem po tříhodinové plavbě vystupoval v malém přístavu na ostrově Koh Phangan, měl jsem pocit, že jsem zpět v jakémsi zmenšeném Bangkoku. Banky, restaurace, všude nabídka internetu, suvenýry, půjčovny aut, hlučný noční život. Dokonce jsem viděl na mladých lidech některé módní prvky, s nimiž jsem se v Čechách setkal až za několik měsíců. Koh Phangan má také duchovní centra a když jsem se procházel areálem jednoho chrámu, místní mnich mě pozval na čaj a popovídání. A jak jsem se divil, když mi předvedl sbírku bankovek z celého světa. Od onoho dne v ní má i českou stokorunu, menší jsem u sebe neměl. A já jsem od onoho dne nosil na zápěstí darovaný buddhistický náramek, dokud ho nezavál čas, neboť nic není věčné.

Thajci kladou velký důraz na náboženský život a jejich úcta k velkému učiteli je bezmezná. To jim však nebrání, aby se v rámci reálného života nevěnovali obchodu a zábavě. Thajsko je jednoduše praktickým státem a Thajci praktickým národem.

www.gothailand.com/index.htm
www.thailandmuseum.com
www.thajsko.com
http://kohphangan.com
http://kohphangan.eternaltravel.net
www.bangkok.com
www.thaiforestbooking.com