Lago d´Orta najdeme na mapě západně – a nedaleko – od známého Lago Maggiore. Je mnohem menší (jak napovídá název Maggiore), dlouhé 13,4 a široké 2,5 km, maximální hloubka je 143 metrů. Do zastávky Orta-Miasino je to z Turína vlakem asi dvě hodiny s přestupem v Novaře, cena necelých deset eur. Že je člověk na venkově, to jsme zjistili již na zastávce, kde není klasická prodejna jízdenek, ty se prodávají v baru (v Turíně se jízdenky kupují v automatu, jednoduchá obsluha, jen je nutné je ještě označit před vstupem do vlaku na peróně). Doprava do centra městečka Orta San Giulio žádná, v baru jsme si nechali zavolat taxi a poté odvézt až k hotelu na Piazzetta Ernesto Ragazzoni, ty necelé dva kilometry ze zastávky se nám nechtělo šlapat pěšky po silnici.

Taxikáře jsem se stačil zeptat, jakou teplotu má voda v jezeře, zda je to na koupání. Odpověď potěšila, voda má prý 23 stupňů, vhodná pro Italy, pro nás Středoevropany je podle jeho názoru až moc teplá. Hezká místa na koupání se na poloostrově nehledají snadno. Například značku pláže na mapách přímo na poloostrově nenajdeme, objevíte je po obou stranách při vjezdu na poloostrov. Jedno fajné místo na koupání jsem ale přece jen objevil – dvě lavičky pod rozložitým stromem se širokou korunou, nejen slunce, i stínu dostatek. Od našeho ubytování něco přes půl kilometru severním směrem kolem hotelu San Rocco a dále po Via Ettore Motta. Ty lavičky pod stromem nelze minout, jiná cestička podél vody není. Kousek dále je půjčovna kánoí a šlapadel. Schůdky do vody, při plavání krásná vyhlídka na ostrůvek, navíc nebylo přeplněno, pouze několik lidí s dětmi, pohoda. Rozhodně příjemnější koupání než na plážičce dále za poloostrovem na Area Prato Soldato Giuseppe Tassera, tam to postrádalo půvab.


Capitano a jeho posádka, v pozadí ostrov San Giulio


Ostrov San Giulio, výhled od Sacro Monte


Výhled na ostrov San Giulio


Palazzo della Comunità na Piazza Motta

Snídaně na malém balkonku nad náměstíčkem Ernesta Ragazzoniho. Místní rodák (1870), novinář, básník, překladatel velikánů jako Goethe, Poe a Hugo. Mimochodem, žádní vrabci… Jako pár kroků dále v restauraci Venus na břehu jezera. V životě jsem neviděl tak drzé vrabce. Je znát, že je turisté krmí. Dva tři přistanou na stole, troufnou si i do košíku s pečivem. Taková je restaurace Venus hned na břehu jezera u loděk odjíždějících na ostrůvek San Giulio. Večer? Hned za ubytováním na druhou stranu v úzké uličce Bersani je Enoteca Al Boeuc. Příjemná atmosféra staré zapadlé vinotéky, ochutnejte Barolo, což je místní víno z Piemontu, zakousnout lze kousky sýrů apod.

Na ostrůvek pravidelně jezdí turistické loďky, zpáteční (jak jinak) lístek stojí 9 eur. Capitano a jeho tým ve slušivých uniformách s krátkými kalhotami. Někdy ve 4. století dorazil k jezeru z řecké Aiginy (ostrov v Saronském zálivu jižně od Atén) kněz Julius se svým bratrem Juliánem. S ním se na rozkaz císaře Theodosia Velikého v kraji šířilo křesťanství, to bylo v době, kdy již křesťanství přebíralo v říši roli téměř státního náboženství a pohanská božstva se nenosila. Julius se svými přívrženci stavěli kostely, vypráví se, že když jich bylo 99, Julius (později sv. Julius z Novary) přemýšlel, kde by měl být postaven stý, v němž by byl pohřben. Pověst praví, že Julius rozložil svůj plášť na vody jezera a když po něm dosáhl ostrova, vyhnal z něj všechnu havěť – draky a hady. Stý kostel byl postaven právě na ostrůvku, v současnosti je z něj bazilika San Giulio, v níž sídlí jeptišky benediktinského řádu (uvnitř je zakázáno fotografovat).


Nábřeží Orta San Giulio


Další výhled z ostrova na nábřeží Orta San Giulio


Enoteca Al Boeuc


Jedna z kaplí na Sacro Monte

Ostrůvek je dlouhý pouze 275 metrů a 140 metrů široký, obejdete ho během pár chvil. A objevíte spoustu hezkých zákoutí i výhledů na městečko naproti na břehu. Kdysi v 10. století na ostrově stával hrad, jehož mocným hradbám se říkalo „hradby královny Willy“, tedy po manželce krále Berengara II. O tom, že Isola San Giulio nebylo bezvýznamné místo, svědčí, že ho oblehl a dobyl na svém tažení do Itálie Otto I., císař Svaté říše římské (ten, který zastavil maďarské vpády do západní Evropy v bitvě na Lechu). Právě v době, kdy na hradě pobývala královna Willa. Berengar II. se později Ottovi I. vzdal a byl nadosmrti uvězněn v Bamberku v Bavorsku, jeho manželka musela tamtéž dožít v klášteře daleko od sluncem se lesknoucích vod jezera Orta. Právě Otto I. dal zřejmě ihned po dobytí hradu Ortu do majetku biskupů z Novary. Těm patřila téměř tisíc let až do roku 1817, kdy se region stal součástí Sardinského království, kterému vládla Savojská dynastie se sídlem v Turíně.

Po biskupech zůstala nejkrásnější a nejznámější budova městečka Orta San Giulio – Palazzo della Comunità na Piazza Motta, původně soudní budova z roku 1582. Nápadné jsou nástěnné malby, podloubí i schodiště vedoucí do patra, v němž sedávali biskupští legáti.

V kopci nad přístavem je římskokatolický komplex kaplí Sacro Monte di Orta zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO (je součástí devíti podobných božích muk v Piemontu a Lombardii). Komplex dvaceti kaplí nad jezerem Orta je věnovaný svatému Františku z Assisi, jeho nejstarší části jsou z konce 16. století. Komplexu se říká – neslyšel jsem to, pouze četl v propagačních materiálech – Assisi del Nord. V kaplích je 376 soch v životní velikosti, to už je nějaký úklid, však jsme také pečlivou uklízečku zahlédli, jak sochy opečovávala. První kaple byla postavena v roce 1592 z iniciativy opata z Novary, sochy v ní vytvořil Cristoforo Prestinari, jehož díla můžeme obdivovat i v dalších tzv. Sacri Monti v Piemontu a Lombardii, např. ve Varese. V jeho díle pokračovali další významní umělci, mj. Dionigi Bussola. Procházku nahoru ke kaplím lze doporučit i těm, které nezajímají křesťanské památky, seshora je totiž úchvatný výhled na jezero Orta a kopce za ním.