Obrázek, na němž jsou ony dvě skály znázorněny rozdílnou barvou, a tedy snadno rozeznatelné, najdete např. v Průvodci naučnou stezkou Okolím Pravčické brány, který vydala správa NP České Švýcarsko a je ke stáhnutí i na internetu. Nahoru na oblouk Pravčické brány se již desítky let nesmí, přesto, Pravčická brána nestojí navěky. Zřícené skály jsou naprosto přirozenou součástí vývoje krajiny a pískovcové skály jsou náchylné k rozrušování vodou, větrem, mrazem, postupný rozpad je tak vlastně nevyhnutelný.

Majestátní oblouk Pravčické brány má 26 metrů na šířku a 16 metrů na výšku. Od autobusové zastávky Pravčická brána je to po červené značce až nahoru přibližně 2300 metrů s převýšením 220 metrů. Na místě je restaurace, prodejna suvenýrů, přímo pod bránou i malý bufet, kde si mnozí hosté dají nějaký nápoj, Wiener Würstchen za dvě eura nebo párek s chlebem (to je totéž) za 50 Kč, kávu za 30, nic finančně přehnaného. Restaurace je provozována dodnes (hotel nikoli), v prvním patře budovy je muzeum, kde jsou mj. fotografie z regionu. Před staletími, kdy turistika a toulání přírodou neexistovaly, byla brána těžce přístupná a nebyl důvod plahočit se nahoru náročným terénem. V dnešní době vede nahoru pohodlná cesta, pouze je to pravidelně do kopce. Někde po schodech, jinde po písku. Nic náročného, trasu zvládnou i děti. V první zóně národního parku je povoleno pohybovat se pouze po značených cestách, cyklisté mají vyhrazených 55 kilometrů cyklostezek, desítky kilometrů vyznačených tras mají i jezdci na koních. Táboření je zakázané (přenocovat se smí pouze na k tomu určených místech), psi musejí být na vodítku.

„V počátcích turistického objevování krásy Pravčické brány stával u její paty malý kůrou pobitý domek, sloužící jako výčep. Přístupová cesta od Hřenska zv. Pelagiensteig byla vydlážděna již koncem 70. let 19. stol. a tehdy došlo i k vybudování promenádní stezky směrem k Mezní Louce. První turisté se rekrutovali z řad měšťanů a šlechtické společnosti. Přestože má cesta z Hřenska na Pravčickou bránu pouze několik málo kilometrů, bývalo zvykem najmout si k výletu mezky či skupinu nosičů“, tak popisují začátky turistického ruchu v oblasti na stránkách www.pbrana.cz. Turistika se v regionu rozvíjela od poloviny 19. století, známý most na skalní plošinu Bastei byl vybudován už v roce 1851. Rozvoj se nevyhnul ani Pravčické bráně, majitel panství Edmund Clary-Aldringen dal roku 1881 vystavět u Pravčické brány honosný hotel Sokolí hnízdo v alpském stylu, u nás nepříliš obvyklém, s kapacitou padesát lůžek. Stavba je dílem italských dělníků, které majitel panství pozval. Až do válečných let tak měl turistický ruch v regionu otevřené dveře k růstu.


.
.
.

Nejstaršími turisty, těmi, kteří jsou vlastně praotci turistiky v Saském Švýcarsku (nejen), byli především malíři. Jejich romantické obrazy zpopularizovaly místní krajinu širší veřejnosti. Tím nejznámějším je rodák ze švýcarského St. Gallenu Adrian Zingg (1734–1816), kterému je připisován i název Saské Švýcarsko. Když v těchto skalách maloval, připomínaly mu jeho rodný kraj. Zinggův název se brzy uchytil, už na konci 18. století byl používán v literatuře. A pro region za hranicí se posléze vžil název České Švýcarsko.

Řivnáčův průvodce po království Českém z roku 1882 se o Pravčické bráně vyjadřuje jako o Prebischthor: „Jako velmi pěkný výlet doporučiti lze Prebischthor, přírodní to památnost evropské pověsti… Velikolepý to kvadrovcový oblouk 20 m. vysoký a široký, ve svorníku 3 m. silný. (Hostinec, kde může několik osob přenocovati. Majitel panství Binsdorfu, kníže Clary, staví na blízku novou restauraci). Vystupme na hořejší plochu oblouku… rozkošná vyhlídka do Čech. Málo kroků od mostu jsou hranice zemské. Vřele odporučujeme, aby se odtud šlo na Velký Winterberg, kde jest hostinec a věž pro vyhlídku.“

Ještě jednou si dovolím citovat z Řivnáčova průvodce po království Českém z roku 1882, a to o Českém Švýcarsku: „Tímto nehrubě vhodným jménem naznačuje se od roku 1795 oblast pískovce mezi Labem, potokem Kamenickým a severní hranicí Čech naproti Sasku, a jakkoliv území toto nevyrovná se pravému Švýcarsku, obsahuje nicméně mnoho líbezných a malebných krajin, a z mnohých snadno přístupných míst poskytuje krásné a rozsáhlé vyhlídky. Původ zvláštních skalních útvarů zdejších, vysvětluje se jednak tím, že na někdejším dně mořském usadil se písek v rozsáhlých vrstvách, které pak smršťováním se jeho v pískový kámen všelijak se potrhaly, jednak i tím, že mladší sopečné útvary, čediče, vrstvy písku prorazily, nad nimiž doposud objevují se co jednotlivé vrcholy.“


.
.
.

Jak přišla Pravčická brána ke svému současnému jménu? Je to pojmenování nedávné, vždyť i v Řivnáčově průvodci po království Českém je užíván německý název Prebischthor. Některé hypotézy o původu jména jsou založeny spíše na jakémsi romantickém hledání, údajně existuje pověst o loupežníkovi Prebischovi, který se v těchto místech schovával. Zároveň se – především v období národního uvědomování se – hledaly slovanské kořeny jména. Karel Stein píše o Pravčické bráně na webových stránkách www.pbrana.cz: „První písemnou zmínku o ní nacházíme k roku 1410, kdy se o zdejší lesy praly dva mocné rody – Berkové z Dubé, sídlící na hradě Wildensteinu, a jižnější Wartenberkové. Jako mezní znamení se tehdy (stejně jako v další listině z roku 1451) uváděla „Velká brána“ (Grosses Tor), přes kterou hranice tenkrát ubíhala k ústí říčky Kamenice do Labe.“ Až někdy před dvěma stovkami let se objevují pojmenování Das Thor am Prebischgrunde, Prebischtor, mezi českými návštěvníky se pomalu šířilo Brána Přebišova, Přebišská brána, Převyšovská brána, někdy ve 30. letech minulého století se ustálil současný název. Je tedy starý pouze přibližně 80 let a odkud se vzal, nikdo přesně neví.

Pravčická brána je otevřena celoročně, od dubna do října denně od 10 do 18 hodin, v zimě o víkendech. Vstup 75 Kč. Už od Pravčické brány je výhled do kraje, ovšem rozhodně nevynechejte výstup na vyhlídku nad bránou, odkud se otevře okouzlující pohled nejen na samotnou bránu, ale i okolní skály – např. Václavskou stěnu a Stříbrné stěny. Na vyhlídku vystoupáte ve skalách po schodech jištěných zábradlím, zní to nebezpečně, ale zvládnou to i malé děti. Přestože je léto, nad stěnami se vznášejí chuchvalce mraků, což dodává i fotografiím úplně jinou atmosféru, než sluncem jasně osvícený den.

Mimochodem, Olgasturz… Památníček na dramatickou vzpomínku cestou k Pravčické bráně… V roce 1872 při projížďce na Pravčickou bránu spadla z koně hraběnka Olga Chotková, teta Žofie Chotkové, manželky následníka trůnu Františka Ferdinanda d´Este. Výlet pořádal Edmund Clary-Aldringen (1813–1894), stavitel hotelu u Pravčické brány. Politovali jsme paní Olgu, našli jsme si na to čas…, ale později jsme zjistili, že její pád neskončil tragicky, dokonce ho přečkala bez úhony a zranění. Přesto je Olgasturz dokonce i namalován, zřejmě na pravém místě pádu, možná sem poddaní chodili děkovat Pánu Bohu za její záchranu… Mimochodem, rod Clary pochází pravděpodobně z Toskánska, prvním doložitelným členem rodu žijícím v Čechách byl Francesco de Clario, císařský důstojník za třicetileté války. Zakoupil konfiskovaný majetek na Žatecku a Ferdinandem II. byl povýšen do rytířského stavu. Rod byl vlastníkem Teplic v dobách jejich největší slávy.