Kdysi se jmenovala Augusta Emerita a bývala hlavním městem římské provincie Lusitánie. Mérida byla založena v roce 25 př. n. l. veterány armády pozdějšího římského císaře Augusta. A málokde v Evropě je římská historie tolik přítomná. Na prohlídku starých římských památek je nutný nejméně den, a to od brzkého rána do západu slunce. Pouze v italském hlavním městě stojí člověk tváří v tvář starověkému Římu ještě živěji než v Méridě. Jenže Řím, to je pulzující uřvaná metropole plná kapesních zlodějů, obtěžujících prodejců, vysokých cen atd. Naopak Mérida je příjemné provinční město, v němž je každý krok prožitkem.

Plaza de España, to je ale naopak sběh lidu. V pátek večer po setmění jsou všechny stolky doslova obsypané, dospělí se baví, večeří, popíjejí a hlídají vyvádějící děti. Už jsem zažil mnohá přeplněná náměstí (nemám na mysli demonstrace), ale páteční Plaza de España v Méridě, to je hukot. Hledáme něco intimnějšího, kde si v klidu s číšníkem popovídám co si dát, co doporučí, tady je našlapáno, přelidněno, hlučno. V tomto směru je Plaza de España na první pohled nejšpanělštější náměstí ve městě.

Je libo vychutnat si tapas ve stínu starověkých památek? Jeden večer sedíme u Dianina chrámu, druhý u Trajanova oblouku. Poptal jsem se, které víno mi doporučí, číšník se poněkud podivil, jako by nebylo dobré každé, které nabízejí, ale nakonec se rozpovídal, když jsem se ptal, které by si objednal on. Není třeba se ve Španělsku v tomto směru bát, vážně nenabízejí nic, co by nebylo chutné. S vínem se vlastně nejde splést, všechna mají výbornou kvalitu, lze předpokládat, že zrála minimálně půl roku v sudu, jsou intenzivní, harmonická a silná. Opravdu silná, takže pomaleji. A nikoli nepodstatné je, že španělská vína mají proti italským nebo francouzským lepší poměr cena a kvalita.


Dianin chrám


Dianin chrám

Ve skleničce červeného se mi zrcadlí nasvícený chrám Diany, ukusuji kousky šunky, kuřete, sýru, olivy, objednat je možné i plody moře, pikantní klobásky atd. Takové jsou místní tapas, užívání si chutí a výhledů na starou Méridu, na ty kameny, které zde stály v časech tak vzdálených, už dva tisíce let. Okolí Dianina chrámu není právě poetické, přemíra jednotvárného betonu, ale ten necháváme za zády a sedíme tváří k antickým sloupům. Areál byl zrekonstruován v 90. letech minulého století. Před chrámem, který ve starověku dominoval rozlehlému náměstí, jsou základy islámských budov z časů arabské nadvlády, přímo mezi sloupy stojí Palacio de los Corbos, dům, který si dal postavit na konci 15. století jistý Alonso Mexia, rytíř Řádu svatojakubských rytířů.

Iberskou šunku (jamón ibérico) nelze kdekoli v Extremaduře přehlédnout, kýty visí snad v každém baru a restauraci. Připravte se ovšem na pořádné provětrání peněženek. Tapas s iberskou šunkou nestojí méně než 5–6 €, porce, tedy raciones, alespoň 15 €. Díky větší vrstvě tuku iberská šunka déle zraje, obvykle od dvou do čtyř let. Tapas jsou populární nejen mezi turisty, ale i místními, a rozšířené nejen v Extremaduře či sousední Andalusii, ale v celém Španělsku. Jen, v Extremaduře jsou levnější než např. v Madridu.

Tapa znamená ve španělštině víko, poklička. Původ tohoto výrazu zůstává i pro Španěle záhadou, ale ze španělských webových stránek o historii jsem se pochopil, že pochází z jedné zábavné scénky, která se odehrála v baru na pláži nedaleko Cádizu. Jeho jméno je Ventorrillo del Chato a existuje dodnes. Byl to prý sám španělský král Alfonso XIII., kdo si v něm objednal sklenici vína z Jerezu (tedy sherry). Číšník musel vyřešit, jak zabránit tomu, aby se do královského nápoje dostal písek, který vítr zavál z pláže až do lokálu. Věděl si rady a vstoupil do historie – pohár sherry, který servíroval králi, zakryl plátkem šunky, aby do něj písek nenapadal. Král se nejprve podivil, ale vzápětí ukusoval s chutí šunku k vínu a ke druhému poháru si poručil další plátek. Jeho doprovod svého vládce napodobil (jak jinak) a všichni přítomní popíjeli víno zakryté plátkem šunky. Tradice byla na světě. Ale, je to legenda a má více variant, jak už to u legend bývá, povídaček je přehršel. Pokud se tento příběh opravdu stal králi Alfonsovi XIII., bylo to ve 20. století, takže tradice sice téměř stoletá, ale na historii Evropy a jejích kultur zase nijak předlouhá.


Římské divadlo


Římské divadlo

Mimochodem, tapas si nemusíte pouze kupovat. Objednáte-li si pivo či sklenku vína, nějaká chuťovka vždy na stole přistane jako pozornost podniku, bude to ovšem miniporcička, na večeři to není. Budou to nejméně čipsy, ale ty jsme dostali pouze v Madridu, kde je vztah k zákazníkovi přece jen více turistický (v horším), v Extremaduře byly tyto chuťovky vždy bohatší – malý talířek leča, kousky kuřete, olivy, sýr, nakrájené kousky klobásky atd. Taková menší sousta probudí chuť na další nápoj a s ním další tapas, ovšem nikdy se nemá ke druhé skleničce podávat stejné tapas. Každopádně, necelá třetinka piva stojí obvykle 2,5 €, nejlevnější je v některých zapadlých barech za 1,5 €.

Římské divadlo v Méridě pojmulo na 6 tisíc diváků a je jedním z nejkrásnějších na světě. V roce 15 př. n. l. ho poručil postavit Markus Agrippa, kdysi druhý muž Říma a vojevůdce Augustových (Octavianových) vojsk, vítěz v bitvě u Actia, kde porazil římsko-egyptskou flotilu pod vedením Marka Antonia a Kleopatry (bitva známá i ze slavného filmu Kleopatra s Elizabeth Taylorovou). V sousedství divadla leží amfiteátr, v němž před až 15 tisíci diváky bojovali gladiátoři. Nedaleko vchodu do historického areálu s divadlem a amfiteátrem stojí muzeum římského umění. Otevřeno bylo v roce 1986 na místě staršího archeologického muzea, ovšem myšlenka na jeho postavení poprvé padla už během oslav 2000 let založení města v roce 1975. Architektem muzea byl Raffael Moneo Vallés. Na první pohled mne jeho cihly neoslovily, ovšem vnitřní prostory působí elegantně, světle, člověk se cítí jako v bazilice, v níž jsou expozice uspořádány do tří pater. Museo Nacional de Arte Romano má na zapadlé jihošpanělské město neuvěřitelnou sbírku římského umění – na 37 000 artefaktů. Úchvatná je především sbírka mozaik, pocházejících z římských vil v oblasti Méridy, některé jsou zavěšené na zdech, přestože jsou až gigantických rozměrů několika metrů. Navíc dole pod muzeem a pod úrovní dnešního města je stará římská ulice a vykopávky základů domů, některé dokonce s malbami na stěnách. V muzeu se dozvíte vše o historii provincie Lusitánie, která zahrnovala kromě území dnešní Extremadury také velkou část Portugalska.


Tak vypadala starověká Mérida


Jedna z římských mozaik


Původní římská dlažba

Puente Romano – tak dlouho jsem po dva tisíce let starém mostu ještě nešel, měří téměř osm set metrů a má 60 oblouků. Za večerního nasvícení vypadá fantasticky. Řeka Guadiana leckde zarůstá vodními rostlinami a je v ní několik ostrůvků. Pár set metrů za římským mostem se tyčí nový moderní most Lusitania otevřený v roce 1991, do té doby jezdila auta právě po starém římském mostě, který byl několikrát restaurován, naposledy v 19. století. Před mostem stojí arabská Alcazaba, pevnost, která vyrostla na původních římských základech. Z jejích hradeb je hezký výhled na Guadianu i oblouky mostu. V blízkosti akvaduktu Los Milagros stojí v Méridě ještě jeden římský most, 145 metrů dlouhý Puente de Albarregas, který také pochází z Augustových dob. Arabové ovládli Méridu během svého vpádu na Pyrenejský poloostrov na začátku 8. století, kdy v jediné bitvě smetli moc Visigótů (muzeum visigótského umění je umístěno v konventu Santa Clara nedaleko Plaza de España). Muslimové vládli v Méridě více než půl tisíciletí až do roku 1230, tehdy padla do rukou krále Alfonse IX. Leónského a Řádu svatojakubských rytířů.

Snad není nutné dodávat, že Mérida je už od roku 1993 na seznamu světového dědictví UNESCO. Památek je totiž v Méridě daleko více, než bylo popsáno. Doporučuji především baziliku Santa Eulalia, v jejímž podzemí je možné obdivovat základy římských domů i zbytky nekropole. A kdy vyrazit do Méridy? V letních měsících se koná Festival Internacional de Teatro Clásico, v římském divadle si diváci užívají hry klasických i moderních autorů (mj. Sofoklés, Seneca, Mario Gas). Zážitkem jsou nepochybně velikonoční procesí, protože Extremadura je dodnes stará dobrá katolická země. Praktická poznámka na závěr – ubytování je v Méridě dost, my jsme zvolili hostel Senero v centru nedaleko římského mostu, samozřejmostí jsou dvoulůžkové pokoje s vlastním sociálním zařízením a wifi na pokoji. Cena 38 € za noc.

Informace na:
www.turismomerida.org
www.turismoextremadura.com
http://museoarteromano.mcu.es